II. ÚS 1210/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se u Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "Úřad") domáhala prohlášení neplatnosti dvou ochranných známek, jejichž vlastníkem byla společnost M77 Link S.A., jejímž nástupcem je obchodní společnost Canal+ Luxembourg S.a r.l. (vedlejší účastnice řízení). Stěžovatelka tyto ochranné známky napadla jako vlastník 14 prioritních ochranných známek Evropské unie proto, že obsahují slovní prvek "SKY" a jsou jejím ochranným známkám podobné, čímž vyvolávají pravděpodobnost záměny [§ 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění účinném do 31. 12. 2018 (zákon o ochranných známkách)]. Dále tvrdila, že namítané ochranné známky požívají na území Evropské unie dobrého jména, do něhož je napadenými ochrannými známkami zasahováno [§ 7 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách]. Úřad shledal, že není dána pravděpodobnost záměny a že nemůže docházet k zásahu do dobrého jména ochranných známek stěžovatelky. Rozklad proti těmto rozhodnutím předseda úřadu zamítl a rozhodnutí potvrdil.

2. Proti rozhodnutím předsedy úřadu stěžovatelka brojila žalobami k Městskému soudu v Praze. Ten je spojil ke společnému řízení a následně je zamítl. Ztotožnil se s tím, že podobnost mezi ochrannými známkami byla jen nízká a že nebyly kumulativně splněny podmínky pro odnětí známkoprávní ochrany pro zásah do dobrého jména starších ochranných známek stěžovatelky.

3. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka brojila kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud (dále také "NSS") zamítl. Souhlasil s tím, že závěry jeho staršího rozsudku č. j. 10 As 100/2014-120 ze dne 12. 3. 2015, týkajícího se přezkumu rozhodnutí o námitkách stěžovatelky proti zápisu napadených ochranných známek, zůstávají pro věc nadále významné (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením sp. zn. II. ÚS 1566/15 ze dne 26. 1. 2016, pozn.). Úřad ani městský soud je podle NSS nepřevzaly bez dalšího, nýbrž svůj postup řádně odůvodnily. Odůvodnění rozsudku městského soudu i rozhodnutí Úřadu byla řádná a konzistentní. NSS nesouhlasil ani s námitkou, že se mělo provést dokazování jednotlivými listinami obsaženými ve správním spisu. Co se týče vlastního právního názoru, při posouzení pravděpodobnosti záměny vycházel i NSS ze závěrů rozsudku sp. zn. 10 As 100/2014, jelikož stěžovatelka podle jeho mínění neuvedla žádné skutečnosti, které by mohly předchozí závěry zvrátit. Neprokázala ani, že by jí namítané ochranné známky EU byly známé relevantnímu spotřebiteli v České republice. Nemohlo tak dojít k vytvoření spojení s ochrannými známkami vedlejší účastnice, a proto ani k zásahu do dobrého jména stěžovatelčiných ochranných známek.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). Namítá porušení práva na projednání věci v její přítomnosti a práva vyjádřit se k prováděným důkazům. Dále namítá, že správní soudy nepřezkoumaly správní rozhodnutí v plné jurisdikci; z kontextu plyne, že tím má na mysli, že vycházely z nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu.

5. Stěžovatelka obšírně vykládá svůj právní názor na stěžejní právní otázky, především posouzení pravděpodobnosti záměny a existence dobrého jména u namítané ochranné známky, které propojuje s obsáhlou rekapitulací své argumentace a právních závěrů zaujatých Úřadem a správními soudy v jednotlivých fázích řízení. V ústavní stížnosti také kritizuje rozsudek městského soudu, ač jej dle petitu ústavní stížnosti nenapadá. Uvádí, že zamítl všechny její důkazní návrhy, tento postup nijak neosvětlil, a přesto (v rozporu se zásadami přímosti a bezprostřednosti) vyvozoval ve věci skutkové závěry. S řadou dílčích bodů žalobní argumentace se podle stěžovatelky městský soud nevypořádal vůbec, nebo jen nedostatečně.

6. Nejvyššímu správnímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že činil skutkové závěry, aniž by provedl dokazování, a to zejména k tomu, zda mají její ochranné známky zvýšenou rozlišovací schopnost. Stěžovatelka se domnívá, že se správní soudy dopustily excesu v procesu zjišťování skutkového stavu tím, že listiny, kterými podkládala svá tvrzení a které byly součástí správního spisu, neprovedly v soudním řízení jako důkaz; expresivně tvrdí, že zůstaly "pohřbeny ve správním spisu". Kritizuje také to, že Nejvyšší správní soud stejné pochybení městského soudu aproboval pouhým tvrzením, že neprovedení listinných důkazů neznamená, že z obsahu správního spisu městský soud nevycházel. Odkazuje na rozsudek č. j. 9 Afs 8/2008-117 ze dne 29. 1. 2009 (č. 2383/2011 Sb. NSS), v němž Nejvyšší správní soud dokazování spornými částmi spisu připustil.

7. Má za to, že napadený rozsudek je vnitřně rozporný, když na jedné straně aprobuje závěr správních orgánů o dosažení potřebného stupně známosti namítaných ochranných známek, na druhé straně uvádí, že stěžovatelka nevznesla dostatek tvrzení a nenavrhla dostatečné důkazy, a konečně souhlasí se stěžovatelkou v tom, že napadená ochranná známka v době podání návrhu užívána nebyla.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je tak přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Ústavní soud je k řízení o ní příslušný.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce.

10. Ústavní soud tedy na základě ústavní stížnosti nepodrobuje napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na soudní ochranu, respektive právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení stěžovatelka namítá, nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedené základní právo totiž zajišťuje "jen" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3341/16 ze dne 20. 3. 2018).

11. Ústavní soud se proto zaměřil na ty části (jinak obsáhlé) ústavní stížnosti, kterými stěžovatelka konkrétně namítá možné porušení práva na soudní ochranu (práva na spravedlivý proces). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh.

12. Zásady přímosti a bezprostřednosti při vedení dokazování mají svůj ústavní základ v čl. 38 odst. 2 Listiny, který zaručuje účastníkům řízení právo vyjádřit se k prováděným důkazům (nález sp. zn. III. ÚS 113/96 ze dne 28. 11. 1996). Jejich důsledkem je, že aby mohl soud hodnotit důkazy, musejí před ním být provedeny (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2310/19 ze dne 3. 6. 2020, bod 18).

13. Nejvyšší správní soud ovšem nepochybil, když sám dokazování správním spisem neprováděl, a nepochybil ani v úvaze, že se pochybení nedopustil městský soud, ačkoli dokazování listinami založenými ve správním spisu také neprováděl (viz body 47 až 48 a 62 napadeného rozsudku a bod 149 rozsudku městského soudu, v němž se uvádí, že městský soud při ústním jednání nepřistoupil k dokazování listinami obsaženými ve spise z důvodu nadbytečnosti a hospodárnosti řízení). Stěžovatelka se dovolává rozsudku NSS sp. zn. 9 Afs 8/2008. Dezinterpretuje však v něm vyjádřený právní názor. NSS v něm uvedl, že "[p]ři jednání o žalobě ve správním soudnictví totiž není obsah správního spisu (tj. všechny jeho součásti) považován bez dalšího za důkaz. Vyplývá to ze samotné podstaty řízení ve správním soudnictví, které je přezkumným řízením správního řízení, správní spis je obrazem a výsledkem tohoto správního řízení, dokládá skutkový a právní stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Obsah správního spisu je samozřejmě bez pochybností známý správnímu orgánu, tj. žalovanému v řízení o žalobě, avšak i žalobce se v případě jeho zájmu má právo s obsahem správního spisu v průběhu správního řízení seznámit." Obdobný závěr, že se správním spisem nedokazuje, později NSS zopakoval (mj. v rozsudku rozšířeného senátu č. j. 4 As 113/2018-39 ze dne 18. 12. 2018, č. 3836/2019 Sb. NSS) a Ústavní soud tento postup akceptuje (např. nález sp. zn. IV. ÚS 4141/18 ze dne 16. 6. 2020, bod 25, nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1564/24 ze dne 24. 7. 2024 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2090/20 ze dne 8. 9. 2020).

14. Obava stěžovatelky z "pohřbení" listin, které předložila ve správním řízení, provádění dokazování neodůvodňuje ? je povinností správního soudu, aby se s obsahem správního spisu seznámil způsobem, který mu následně umožní řádně vypořádat žalobní body. Teprve pokud žalobce před správním soudem rozporuje obsah spisu ("učiní jej sporným"), pak "[p]rostředky, kterými se snaží žalobce zpochybnit jednotlivé fragmenty správního spisu či rozhodnutí, jsou již důkazními prostředky ve smyslu § 52 s. ř. s., které musí být provedeny zásadně při jednání a účastníci musí mít možnost se k nim vyjádřit" (rozsudek sp. zn. 9 Afs 8/2008). Stěžovatelka však nerozporovala obsah spisu, zabývá se tím, že z listin, kterými podepřela svá tvrzení, správní orgány ani správní soudy nevyvodily takové závěry, které si představovala. Pokud se tedy městský soud (a po něm i NSS) seznámil s obsahem spisu, aniž jeho jednotlivé součásti provedl jako důkaz, a hodnotil je, nedopustil se tím pochybení, které by představovalo porušení práva na spravedlivý proces, a Nejvyšší soud nepochybil ani tím, že tento postup u městského soudu aproboval.

15. Co se týče namítaného porušení principu plné jurisdikce, je třeba upozornit, že ač je soudní řád správní budován na tomto principu, "[m]íra důkazní aktivity soudu a konkrétní realizace principu plné jurisdikce se liší v závislosti na typu soudního řízení (...). Dokonce i v rámci žaloby proti rozhodnutí nutno rozlišovat mezi jednotlivými oblastmi práva: rozhodnutími založenými na zásadě oficiality a materiální pravdy, typicky správní trestání, na straně jedné, a rozhodnutími, které jsou produktem správního řízení spojeného s břemenem tvrzení a břemenem důkazním na straně pozdějšího žalobce, např. daňové právo, na straně druhé" (komentář k § 52 soudního řádu správního v KÜHN, Z. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, cit. dle ASPI). Stěžovatelka se sice dovolává principu plné jurisdikce správních soudů, avšak brojí tím především proti tomu, jak byla jí předložená tvrzení posouzena po skutkové i právní stránce, respektive v jaké míře jim správní orgány a později správní soudy přiznaly relevanci. V postupu NSS, přezkoumávajícího postup městského soudu, však Ústavní soud nenalezl žádné pochybení dosahující intenzity porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky.

16. To se týká i údajné vnitřní rozpornosti dílčího závěru NSS uvedeného v bodě 77 napadeného rozsudku. V něm sice NSS posoudil odlišně než městský soud otázku, od kdy bylo užíváno na území České republiky označení "Skylink" (uvádí, že teprve od 1. 10. 2008, zatímco městský soud v bodě 203 svého rozsudku připouští užívání tohoto označení pro poskytování satelitních služeb již v roce 2006 a 2007). Sám NSS však v témže bodě doplnil, že toto dílčí zjištění nemění nic na závěru, že namítané ochranné známky stěžovatelky nebyly dostatečně známé u relevantní veřejnosti, a tím pádem nemohlo ani dojít k vytvoření spojení mezi ochrannými známkami a zásahu do dobrého jména ochranných známek stěžovatelky. Tento závěr tak není v rozporu s tím, že stěžovatelka dostatečně nepodložila svá tvrzení ? jde o důsledek téhož.

17. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu