II. ÚS 1250/24

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 5. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv svobod.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.

3. K návrhu matky bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem nalézacího soudu rozhodnuto o výchově a výživě nezletilé E. R. a Š. R. tak, že se svěřují do výlučné péče matky. Otci (stěžovateli) byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé E. částkou 4 000 Kč měsíčně, resp. částkou 5 000 Kč měsíčně v případě nezletilé Š. Styk otce s nezletilými byl upraven tak, že se s nimi může stýkat každý sudý týden od čtvrtka (po ukončení výuky) do pondělí v lichém týdnu před zahájením výuky. Dále soudy upravily styk nezletilých s otcem během prázdnin a určily, že nezletilé mají trvalý pobyt v místě bydliště matky s tím, že rovněž určily školu, kde budou plnit povinnou školní docházku.

4. O stěžovatelem podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že napadený rozsudek nalézacího soudu změnil v části týkající se výše výživného pro nezletilé, kde stanovil stěžovateli povinnost přispívat matce na nezletilou E. částkou 5 000 Kč a na nezletilou Š. 4 000 Kč. Ve zbytku nalézacího soudu potvrdil.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatoval, že v řízení před obecnými soudy požadoval svěření dcer do střídavé péče případně do své výlučné péče, přičemž obecné soudy se s tímto jeho návrhem ústavně konformním způsobem nevypořádaly. Stěžovatel má za to, že v jeho věci byly splněny podmínky pro nařízení střídavé péče, neboť od roku 2020 rodiče fakticky praktikovali střídavou péči ve 14 denním cyklu. Dcera E. si na tento režim již zvykla, a to přesto, že navštěvovala dvě mateřské školy - jedna v místě bydliště otce a druhá v místě bydliště matky. Zpočátku matka omítala předávat otci ke styku nezletilou Š., což vedlo až k vydání předběžných opatření, jimiž se styk otce s nezletilou dceru postupně rozšiřoval. Otec má pro výchovu dcer vybudováno zázemí a starší dceru zajistil již možnost docházky do školy v A., kdy by byla vzdělávána podle osnov školy ve Z. Tím podle stěžovatele odpadl problém s rozdílností učiva, kdy dcera měla zajištěn jednotný studijní plán. E. opakovaně sdělila, že je ráda u obou rodičů, u obou má své kamarády a při posledním pohovoru s opatrovníkem vyjádřila přání být s otcem déle. Obecné soudy svými rozhodnutími narušily tři roky zaběhnutou praxi, na níž jsou dcery již zvyklé. Obecné soudy se podle náhledu stěžovatel řádně nevypořádaly ani s tím, že po celou dobu zajišťuje otec dopravu nezletilých mezi A. a Z. sám, což nebylo zohledněno při stanovení výše výživného. Nalézací soud věnoval nadměrnou pozornost historii z doby narození dětí a přehlédl situaci v době rozhodování soudu, ta by přitom měla být stěžejní. Soudy nerespektovaly ani doporučení opatrovníka, který navrhoval, aby děti mohly dvě školy alespoň vyzkoušet. Stěžovatel má za to, že se obecné soudy měly s otázkou dvou škol vypořádat s ohledem na možné dopady na nezletilou E. a nikoliv pouze v obecné rovině predikovat možné, ale ničím nepodložené hypotézy do budoucna. V souvislosti se svojí argumentací se otec odkázal na judikaturu Ústavního soudu, v níž byly v minulosti nastaveny podmínky pro uložení střídavé péče. Samotná vzdálenost mezi rodiči by přitom neměla být překážkou pro její upravení. Obdobné pak platí též pro nedostatky v komunikaci obou rodičů. Soudy zcela přehlédly, že to byla právě matka, kdo odmítl další spolupráci s rodinnou terapeutkou. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy nezohlednily všechna kritéria nařízení střídavé péče a nepostupovaly v zájmu nezletilých dětí.

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v rodinně právních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).

8. Ústavní soud se neztotožňuje s klíčovou argumentací stěžovatele, v níž namítá rozpor závěrů obecných soudů s judikaturou Ústavního soudu, neboť stěžovatelem vznesené argumenty jsou dle Ústavního soudu projevem nepochopení závěrů jeho judikatury, týkající se problematiky svěření nezletilého dítěte do střídavé výchovy obou rodičů. Pokud tedy stěžovatel dovozuje, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilých dětí do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani z judikatury vyplývající ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše zmíněno, úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče.

9. Stěžovatel vznesl řadu námitek, přičemž přehlíží, že obecné soudy se s nimi ve svých rozhodnutích v zásadě vypořádaly. Ústřední námitkou je tvrzení, podle něhož obecné soudy pochybily, pokud nezletilé dcery svěřily toliko do výlučné péče matky a nepřistoupily na otcův návrh na svěření dětí do střídavé péče obou rodičů. K uvedenému lze konstatovat, že obecné soudy považovaly takovouto úpravu výchovných poměrů za rozpornou s nejlepším zájmem nezletilých dětí, přičemž své důvody pro tento postup řádně odůvodnily. Základní překážka pro nastavení střídavé péče byla spatřována ve vzdálenosti sídel obou rodičů a tedy i nutnosti navštěvovat dvě základní školy. Jednu ve Z. a druhou v A. Vytýká-li stěžovatel, že dopady na nezletilou E. vyplývající z případného střídání škol jsou toliko obecné povahy, nutno uvést, že závěry obecných soudů jsou logické a založené na dlouhodobé zkušenosti, kterou netřeba potvrzovat experimentováním s nezletilou E.

10. Další námitka stěžovatele spočívala v tom, že je to toliko on, kdo nese břímě cestování mezi bydlištěm otce a bydlištěm matky (k tomuto srov. argumentaci nalézacího soudu v odst. 37). Náklady na cestování, ať již mají podobu zvýšených finančních nákladů či vynaloženého času, jsou vynakládány z titulu rozhodnutí otce se odstěhovat a změnit místo svého bydliště. V době narození dětí bydleli manželé v B., přičemž z ničeho nevyplývalo, že by plánovali lokalitu svého bydliště změnit - stěžovatel zde vlastnil byt, který rodina užívala k bydlení. Pokud se stěžovatel rozhodl odstěhovat do Z., těžko lze na matce nezletilých vyžadovat, aby se na nákladech s tímto rozhodnutím spojených podílela. Naopak to byl stěžovatel, kdo měl zvážit, zda náklady vynaložené na cestování jsou pro něj únosné či nikoliv. Změna bydliště stěžovatele zde nebyla nutností odvíjející se např. od výkonu zaměstnání, ale toliko změnou vycházející z jeho vůle. Vytýká-li stěžovatel nalézacímu soudu, že se příliš zabýval historií vztahu, lze ve shora uvedeném spatřovat odpověď, proč tomu tak bylo.

11. Dle náhledu Ústavního soudu nelze stěžovateli přisvědčit ani v té části, v níž brojí proti výši stanoveného výživného. Obecné soudy se řádně zabývaly jeho majetkovými poměry, jeho schopnostmi a možnostmi, a to nejen z pohledu aktuálně dosahovaného výdělku, nýbrž i z pohledu jeho reálného potenciálu a jeho životní úrovně. Ústavní soud konstatuje, že obecné soud při stanovení výživného pro nezletilé postupovaly v souladu se zákonnými ustanoveními i s ustálenou judikaturou (srov. usnesení ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 972/18), relevantním skutkovým okolnostem věnovaly odpovídající pozornost a hodnotil je z hlediska jejich závažnosti v celém kontextu posuzované věci.

12. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obecných soudů neshledal kvalifikované pochybení, které by mohlo být chápáno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Oba soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a ústavně souladným způsobem odůvodnily své závěry ohledně svěření nezletilých do výlučné péče matky.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. července 2024

Jan Svatoň v. r. předseda senátu