Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. G., zastoupené Mgr. Ivanou Maříkovou, advokátkou, sídlem Masarykovo náměstí 1, Benešov, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 280/2025-622 ze dne 27. listopadu 2025 a usnesení Okresního soudu v Benešově č. j. 4 C 210/2020-608 ze dne 2. října 2025, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a města Benešov, sídlem Masarykovo náměstí 100, Benešov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově č. j. 4 C 210/2020-255 ze dne 23. června 2022 potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 128/2022-323 ze dne 2. listopadu 2022 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu. Dovolání proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3582/2023-474 ze dne 13. prosince 2023 odmítnuto. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 698/24 ze dne 24. dubna 2024 pro opožděnost.
3. Dne 27. ledna 2025 pak stěžovatelka u okresního soudu podala žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost. Obnovy řízení se domáhá z důvodu, že nyní předložené důkazy (výpis z rejstříku přestupků a dovolání) dříve neměla k dispozici a nemohla je navrhnout. Žalobu pro zmatečnost podala z důvodu, že soudce okresního soudu rozhodl v její neprospěch v důsledku trestného činu. Podáním ze 7. února 2025 požádala o osvobození od soudního poplatku za podání těchto žalob. Okresní soud napadeným usnesením stěžovatelce osvobození nepřiznal z důvodu, že z její strany jde o zřejmě bezúspěšné bránění práva. Vysvětlil, proč je zřejmé, že nemůže uspět ani v řízení na obnovu řízení a ani o žalobě pro zmatečnost, a tak zvrátit prohru v řízení o žalobě na vyklizení bytu. Odkázal k tomu na aplikovanou právní úpravu a k ní se vztahující judikaturu. Ve vztahu k obnově a tvrzení o nových důkazech vysvětlil, že dovolání v konkrétní věci není způsobilým důkazem, a konstatoval, že ze skutečnosti, zda se stěžovatelka dopustila či nedopustila nějakého přestupku, rozhodnutí soudu ve věci samé nevycházelo. Stěžovatelka navíc mohla výpis z rejstříku přestupků předložit kdykoli v průběhu řízení. Jde-li o žalobu pro zmatečnost, stěžovatelka neuvedla, jakého trestného činu se měl soudce dopustit, ani v jakém jednání by měl trestný čin spočívat. Navíc z podání bylo zřejmé, že podstatou tvrzené zmatečnostní námitky byla námitka podjatosti soudce, o které v řízení opakovaně zamítavě rozhodoval krajský soud.
4. Krajský soud napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil, protože se ztotožnil s jeho závěry.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na svůj nepříznivý zdravotní stav a setrvale kritickou finanční situaci, která je nyní o to horší, že přišla o byt. Nesouhlasí s tím, že její žaloba je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva. Namítá, že v řízení o osvobození od placení soudních poplatků soudům nepřísluší hodnotit, zda nově předložené důkazy mohou přivodit pro ni příznivější rozhodnutí. V napadených rozhodnutích soudy vytkly stěžovatelce také nedostatečnou konkretizaci důvodů žaloby pro zmatečnost založené na tvrzení o podjatosti či trestné činnosti soudce, stěžovatelka však nebyla vyzvána postupem podle § 5 občanského soudního řádu k doplnění svých tvrzení. Jako osoba bez právního vzdělání popsala v žalobě své vnímání jí způsobené nespravedlnosti. Nepřiznaly-li jí soudy z toho důvodu osvobození od placení soudních poplatků, šlo o projev libovůle. Stěžovatelka je přesvědčena, že pobírá-li dávky hmotné nouze, mělo jí být osvobození od placení soudních poplatků přiznáno.
6. Ústavní stížnost je přípustná a splňuje i další předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
8. Při rozhodování o žádosti účastníka řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků jsou obecné soudy povinny a tak i oprávněny zkoumat podmínky, které musí být kumulativně splněny pro vyhovění žádosti. Nesplnění, byť jen jedné z nich, předurčuje neosvobození. Podmínkami, které musí účastník pro osvobození splnit, jsou: 1) nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování (nebo bránění) práva a 2) osvobození odůvodňují poměry účastníka (§ 138 odst. 1 věty první občanského soudního řádu). Okresní i krajský soud se shodly, že žaloba stěžovatelky na obnovu řízení i žaloba pro zmatečnost, jichž se rozhodování o osvobození stěžovatelky od soudních poplatků týká, jsou zřejmě bezúspěšným uplatňováním (z pohledu podaných mimořádných opravných prostředků), respektive (z pohledu věci samé) bránění práva.
9. Rozhodnutí obecných soudů nestojí na závěru, že poměry stěžovatelky osvobození od soudních poplatků neodůvodňují, nýbrž na tom, že je zřejmé, že stěžovatelka s žalobami nemůže uspět a tak zvrátit vyhovění žalobě na vyklizení bytu. Tento svůj závěr přesvědčivě odůvodnily. Vysvětlily na základě jakých skutečností nebo důkazů lze žalobou na obnovu řízení (úspěšně) napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé a proč stěžovatelkou uváděné skutečnosti a navrhované důkazy mezi ně nepatří (bod 8 usnesení okresního soudu a bod 9 usnesení krajského soudu). Ohledně žaloby pro zmatečnost v týchž bodech popsaly, proč tvrzený důvod není způsobilým zmatečnostním důvodem.
10. Stěžovatelku nebylo třeba ani poučovat, aby doplnila svá tvrzení ohledně trestné činnosti, jíž se měl dopustit soudce rozhodující ve věci samé [§ 229 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu]. Již z tvrzení bylo zřejmé, že ve skutečnosti stěžovatelka byla nespokojená s obsahem rozhodnutí okresního soudu, nesouhlasila s ním a čistě subjektivně dovozovala - jak opakuje i v ústavní stížnosti - že "...taková svévole a nepodloženě účelová dehonestace mé osoby v rozsudku je podle mne jasným trestným činem".
11. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelce nebyl v důsledku napadených rozhodnutí neústavně odepřen přístup k soudu. Soudy rozhodly v mezích zákonné úpravy. Ta jim dává možnost se předběžně zabývat důvodností žalob, neboť je-li zřejmé, jak bylo dovozeno v posuzované věci, že jde o bezúspěšný návrh, zákon jim zapovídá žádosti o osvobození od soudních poplatků vyhovět.
12. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. února 2026
Pavel Šámal v. r. předseda senátu