Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Petry Štochl Rendové a Bc. Pavla Štochla, zastoupených JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2024 č. j. 26 Cdo 1947/2023-96, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2023 č. j. 21 Co 35/2023-71 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. listopadu 2022 č. j. 15 C 173/2022-45, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 5. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor se jejím základními právy a svobodami.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
3. V řízení před obecnými soudy se žalobce (Hlavní město Praha) domáhal na stěžovatelích vyklizení blíže určeného bytu, a to s odůvodněním, že byt se nachází ve vlastnictví Bytového družstva X, jehož je žalobce členem a současně nájemcem předmětného bytu. Stěžovatelé s žalobou nesouhlasili s tím, že jsou členy družstva a s členstvím se pojí právo užívat byt. Bytový dům byl původně ve vlastnictví žalobce, který se stěžovatelkou uzavřel v roce 2014 nájemní smlouvu, a to na dobu určitou, do 31. 1. 2016. V roce 2018 vzniklo bytové družstvo X, jemuž žalobce bytový dům odprodal. Stěžovatelé se stali členy bytového družstva. V roce 2020 bytové družstvo stěžovatele z bytového družstva vyloučilo a ti se tomuto rozhodnutí doposud brání v řízení vedeném u Městského soudu v Praze. Následně na přelomu roku 2019 a 2020 se stal členem Bytového družstva X též žalobce. Ten následně uzavřel dne 13. 7. 2021 s bytovým družstvem nájemní smlouvu k předmětnému bytu, a to na dobu neurčitou.
4. O podané žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že uložil stěžovatelům vyklidit blíže určený byt v Bytovém družstvu X. Důvodem měla být ta skutečnost, že stěžovatelé užívají tento byt bez právního důvodu. K podanému odvolání Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
5. Stěžovatelé mají za to, že vyhovění předmětné žalobě má za následek závažný zásah do jejich životních poměrů a uplatnění práv vedlejšího účastníka považují za rozporné s dobrými mravy. Obecné soudy se řádně nevypořádaly s tvrzeními stěžovatelů a předloženými důkazy, jež se týkají jejich legitimního užívání předmětného bytu. Stěžovatelé byli opakovaně od roku 2016 ubezpečováni, že s nimi nájemní smlouva bude znovu uzavřena. V souvislosti s uvedeným pak poukazují na § 3 odst. 2 písm. d) o. z., podle něhož daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny. Obecné soudy ve svém rozhodování nezohlednily, že žalobce není z povahy věci osobou, která by mohla nemovitost užívat pro uspokojení svých bytových potřeb. Z ústavněprávního hlediska je třeba sledovat, zda omezení vlastnického práva ještě splňuje požadavek proporcionality, přičemž je nutno přihlížet ke specifickému rysu sociálních práv.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
7. Ústavní soud má za to, že s námitkami stěžovatelů se řádně vypořádaly již obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích. Ve své podstatě se tak stěžovatelé toliko snaží dosáhnout přehodnocení právních závěrů obecných soudů, což je však role, která Ústavnímu soudu nenáleží. Poukazují-li stěžovatelé na jednu ze zásad soukromého práva, podle níž slib zavazuje a smlouvy mají být plněny, nutno uvést, že aplikace této zásady v právních vztazích má své hranice. Pokud byl stěžovatelům dán příslib, že s nimi bude v budoucnu uzavřena nájemní smlouva, může mít takovéto jednání určité právní dopady, ovšem nelze očekávat, že by jím bylo lze nahradit právní jednání samotné. Obecné soudy vysvětlily, proč mají za to, že stěžovatelům nesvědčí žádný právní titul k bytu a proč jejich nájem zanikl ke dni 31. 1. 2016. V současné době nejsou stěžovatelé členy bytového družstva, a tudíž nelze obecným soudům vytknout, že dospěly k závěru, že jim nenáleží ani právo na uzavření nájemní smlouvy.
8. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu