II. ÚS 1311/24

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") svěřil třetí vedlejší účastnici - nezletilou (dále jen "nezletilá") pro dobu trvání manželství rodičů i pro dobu po rozvodu manželství do péče stěžovatele - otce (dále též jen "otec") [výrok I.], styk první vedlejší účastnice - matky (dále též jen "matka") s nezletilou neupravil [výrok II.], druhého vedlejšího účastníka - nezletilého (dále jen "nezletilý") pro dobu trvání manželství rodičů i pro dobu po rozvodu svěřil do péče matky [výrok III.]. Dále rozhodl, že otec je oprávněn ke styku s nezletilým každý sudý týden v roce vždy od pátku 17:00 hodin do neděle 17:00 hodin, kdy otec nezletilého převezme v místě bydliště matky a po skončení styku ho matka převezme zpět do péče v místě bydliště otce, dále byl upraven styk otce s nezletilým v období prázdnin [výrok IV.]. Rozhodnutí o výživném soud vyloučil k samostatnému projednání [výrok V.] a výroky VI. a VII. rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud dospěl k závěru, že stav, který rodiče nastolili v současné době, kdy nezletilá je v péči otce a nezletilý je v péči matky, je v souladu se zájmy obou dětí, a to za situace, kdy žádné z dětí nechce měnit své bydliště, své sociální prostředí a tedy ani rodiče, jako primárního vychovatele. Soud přání dětí akceptoval a rozhodl, že nezletilá bude jak pro dobu trvání manželství rodičů, tak i pro dobu po rozvodu svěřena do péče otce, nezletilý bude pro tatáž období svěřen do péče matky.

3. Proti výrokům II. IV. a VII. rozsudku obvodního soudu podala odvolání matka a proti výrokům III., IV. a V. podal odvolání otec. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku II. o styku matky s nezletilou, ve výroku III. o svěření nezletilého do péče matky, ve výroku IV. o styku otce s nezletilým, ve výroku VI. o nákladech řízení mezi účastníky potvrdil, ve výroku VII. jej změnil tak, že otec je povinen zaplatit částku 25 355,50 Kč a matka částku 12 677,75 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil [výrok I.]. Odvolání otce do výroku V. o vyloučení věci k samostatnému projednání obvodní soud odmítl [výrok II.] a ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud dospěl k závěru, že za situace, kdy vztahy mezi rodiči zůstávají značně antagonistické a pro nezletilého velmi stresující, matka a ani otec nejsou schopni dodržet ani elementární pravidlo zdržet se konfliktů před nezletilým a nevtahovat jej do jejich osobních půtek, je v zájmu nezletilého zachovat stávající stav a nevytrhovat jej ze známého domácího a školního prostředí a od matky a školních kamarádů.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obvodní soud a následně i městský soud bez řádného odůvodnění zamítly jeho návrh na úpravu péče k nezletilému ve formě výlučné péče otce. Obecné soudy podle stěžovatele pomíjí zásadní skutečnosti a také nerespektují zájem dítěte a ani názory soudní znalkyně. Tím porušily nejen práva otce, ale také práva nezletilého. Po zahájení soudního řízení soud opakovaně zjišťoval názor nezletilého, ten se postupem času vyvinul tak, že z touhy být s matkou s růstem věku nezletilý projevil zájem žít s otcem. Při posledním pohovoru s kolizním opatrovníkem i před soudem nezletilý (v deseti letech a při jeho rozumové a mravní vyspělosti) jasně projevil svůj názor a přání, přičemž městský soud tento názor nevzal v úvahu. Stěžovatel poukazuje na to, že u sdělení nezletilého byla i soudní znalkyně, jež zde byla "v zastoupení z důvodu vytvoření znaleckého posudku", která popsala, že je vidět, že názor nezletilého se opomíjí a pro něj jako chlapce, je role otce velmi důležitá. Znalkyně také vyvracela názor orgánu sociálně právní ochrany dětí týkající se komplikací návratu nezletilého k otci do Německa, kdy uvedla, že zde neexistuje jazyková bariéra pro to, aby se nezletilý vrátil do Německa, kde vyrostl a žil. Není zde tedy žádná překážka, která by v návratu nezletilého k otci bránila. Stěžovatel má za to, že soud měl respektovat přání téměř jedenáctiletého chlapce, který si svou životní situaci již plně uvědomuje a je schopen posoudit následky svého jednání. Nezletilý sám chce žít v Německu, má tam zázemí, které dobře zná, neboť zde vyrostl. Nadto bylo znaleckým posudkem potvrzeno, že nezletilý s otcem dobře vychází. U matky jsou problémy v jejím chování. Podle stěžovatele je v zájmu nezletilého, aby byl v péči otce, když i podle znalkyně nezletilý jako syn, již začíná inklinovat k otci. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv a práv nezletilého především ve skutečnosti, že soudy obou stupňů pominuly projevený názor nezletilého přímo při soudním jednání.

5. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, jakož i § 892 odst. 3 a § 943 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nemůže-li dítě (z důvodů kolize zájmů v řízení) zastoupit žádný z rodičů, jmenuje soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí.

6. V řízení o ústavní stížnosti mají nezletilí postavení vedlejších účastníků a jejich zákonným zástupcem je otec, který je rovněž účastníkem řízení (stěžovatelem), a druhý zákonný zástupce - matka je vedlejší účastnicí tohoto řízení. Protože by mohlo dojít ke střetu jejich zájmů, je nutno ustanovit nezletilým dětem, vedlejším účastníkům, kolizního opatrovníka. Ústavní soud proto rozhodl usnesením tak, jak je ve výroku uvedeno, když opatrovníkem jmenoval Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který je orgánem sociálně-právní ochrany dětí [§ 4 odst. 1 písm. e) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2024

Jan Svatoň v. r. předseda senátu