II. ÚS 1408/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci, obsah napadených rozhodnutí a námitky stěžovatele

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s právem na svobodu jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny a zásadou pacta sunt servanda podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i právo na spravedlivou odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny.

2. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti, stěžovatel se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 24. 11. 2009 domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 124 020 Kč s příslušenstvím z titulu nevyplacené mzdy za období od dubna do září 2009; pohledávku uplatňoval jako pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle § 169 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon").

3. První (vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 10. 2010 č. j. 23 C 315/2009-115, včetně potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013 č. j. 62 Co 506/2012-157, zrušil k dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2015 č. j. 21 Cdo 4010/2014-213 a současně vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Druhý (zamítavý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci samé ze dne 25. 1. 2017 č. j. 23 C 315/2009-261 zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 7. 2017 č. j. 62 Co 246/2017-297 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Třetí (zamítavý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2018 č. j. 23 C 315/2009-358, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018 č. j. 62 Co 289/2018-396, jímž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, zrušil Nejvyšší soud k dovolání vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 8. 12. 2020 č. j. 27 Cdo 2003/2019-434 a současně věc postoupil Městskému soudu v Praze jakožto soudu věcně příslušnému.

6. Městský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení uvedených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. V odůvodnění napadeného usnesení dovolací soud uvedl, že dovoláním zpochybněné závěry odvolacího soudu, podle nichž stěžovateli nelze žalobou uplatněnou pohledávku přiznat, neboť nejde ani o pracovněprávní pohledávku podle § 169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, ani o jinou pohledávku, již by bylo možné kvalifikovat jako pohledávku za podstatou či pohledávku jí postavenou na roveň podle § 168 a § 169 téhož zákona, a nárok na její zaplacení neplyne ani z § 210 odst. 1 insolvenčního zákona, odpovídají právním závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozhodnutí (rozsudek sp. zn. 27 Cdo 2003/2019), ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (kromě rozhodnutí citovaných v označeném rozsudku např. usnesení ze dne 8. 2. 2023 sp. zn. 27 Cdo 1583/2022), jakož i závěrům vyloženým Ústavním soudem v nálezu ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 410/23.

8. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že v případě, kdy smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a bytovým družstvem nezaložila pracovněprávní vztah mezi jejími stranami (z důvodů podrobně rozebraných v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu), je pro posouzení důvodnosti žaloby zcela bez významu, zda byla schválena členskou schůzí družstva (a zda z ní plyne účinně sjednaný nárok dovolatele na odměnu člena představenstva); pohledávku člena představenstva družstva plynoucí ze smlouvy upravující vztah mezi členem představenstva a družstvem totiž nelze uplatňovat žalobou proti insolvenčnímu správci družstva (nejde ani o pohledávku za podstatou, ani o pohledávku jí postavenou na roveň). Navíc v projednávané věci soudy (včetně Nejvyššího soudu) opakovaně, podrobně a logicky vysvětlily, proč vztah mezi stěžovatelem a družstvem při výkonu činností spadajících do působnosti představenstva družstva není vztahem pracovněprávním. Skutečnost, že v jiném řízení ohledně žaloby jiné osoby (navíc před přijetím rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněného pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soudy považovaly údajně obdobný nárok této jiné osoby za oprávněný (považujíce jej za pracovněprávní pohledávku), je tudíž pro projednávanou věc bez právního významu. Dovolací soud konečně uvedl, že přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka tzv. opomenutých důkazů, kterou stěžovatel předestírá s přesvědčením, že z jím označených (a soudy neprovedených) důkazů by bylo zjištěno, že členská schůze jeho odměnu schválila a dále že činnosti, které prováděl po prohlášení konkursu pro žalovaného, ne vždy souvisely se zjišťováním majetkové podstaty družstva.

9. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho dovolání bylo odmítnuto, přestože k tomu nebyly splněny podmínky. Nejvyšší soud se přípustností dovolání zdánlivě zabývá v odstavcích 10. až 13. napadeného usnesení, kde uvádí pouze to, co přípustnost dovolání nezakládá, ale zcela opomíjí důvody, které přípustnost dovolání jasně odůvodňují. K odmítnutí dovolání stěžovatel namítá, že s ohledem na patnáctiletou historii tohoto řízení je zřejmé, že rozsudky odvolacího soudu z roku 2013 a 2018 neměly být nikdy zrušeny. Pracovněprávní vztah založený pracovní smlouvou z roku 2003 je retroaktivně, až v roce 2022, prohlášen za neexistující od samého počátku. Po téměř dvaceti letech, kdy byl stěžovatel v dobré víře, že je zaměstnancem družstva, legitimně očekával, že bude věc rozhodnuta v jeho prospěch, stejně jako v identických případech, na které odkazuje. Samotná doba čekání na rozhodnutí je podle stěžovatele porušením práva na spravedlivý proces. Stěžovatel poukazuje též na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1078/14, kdy v právně i skutkově stejném případě dalšího člena představenstva, pana Pavla Wollmana, byla právní otázka platnosti pracovní smlouvy pravomocně rozhodnuta tak, že pracovní smlouva je platná a toto rozhodnutí prošlo jak dovolacím řízením, tak i testem ústavnosti.

11. Stěžovatel poukazuje na to, že problematika pracovněprávních vztahů je řešena v čl. 70 odst. 3 stanov družstva, podle kterého "Předseda nebo další členové představenstva mohou být v pracovněprávním vztahu k družstvu. Vymezení jejich kompetencí při řízení družstva, rozsah pracovně právního či obdobného vztahu k družstvu schvaluje představenstvo." Pracovní poměr stěžovatele tak nemohl být uzavřen v rozporu se zákonem, protože zde byl rovněž vyžádán souhlas členské schůze jak s uzavřením pracovních smluv, tak i s výší mzdy. Stěžovatel je dále přesvědčen, že skutková zjištění, jež učinil Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze jako soud odvolací (v době, kdy předmětnou věc tyto soudy opakovaně řešily), nelze ignorovat pouze proto, že dovolací soud předchozím kasačním rozhodnutím postoupil předmětnou věc Městskému soudu v Praze jako soudu údajně věcně příslušnému. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí o věcné příslušnosti a převedení řízení na Městský soud v Praze jako na soud prvního stupně, bylo učiněno zejména z toho důvodu, aby bylo možné lépe popřít oprávněný nárok stěžovatele na odměnu za prokazatelně odvedenou práci. Nakonec stěžovatel namítá, že věc neměla být po rozhodnutí o věcné příslušnosti přidělena senátu Městského soudu v Praze 79 Cm, ale podle rozvrhu práce měla být přidělena specializovanému senátu 74 Cm. Stěžovateli byl odňat zákonný soudce.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

15. Obecné soudy totiž dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatele, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry podrobně zdůvodnily. Na postupu a rozhodnutí obecných soudů tak Ústavní soud nespatřuje nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.

16. V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. Ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).

17. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku, představovaná uvážením dovolacího soudu, vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].

18. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.

19. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. V projednávané věci soudy (včetně Nejvyššího soudu) opakovaně, podrobně a logicky vysvětlily, proč vztah mezi stěžovatelem a družstvem při výkonu činností spadajících do působnosti představenstva družstva není vztahem pracovněprávním. Skutečnost, že v jiném řízení ohledně žaloby jiné osoby soudy považovaly údajně obdobný nárok této jiné osoby za oprávněný (podrobněji bod 8), je pro projednávanou věc bez právního významu. Pokud stěžovatel poukazuje i v ústavní stížnosti na to, že Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatele JUDr. Tomáše Pelikána (sp. zn. I. ÚS 1078/14) ve věci nároku na mzdu člena představenstva Pavla Wollmana, je třeba uvést, že tato ústavní stížnost byla sice odmítnuta, ale pro chybějící ústavně právní argumentaci stěžovatele. Ústavní soud naopak poukazuje na usnesení ze dne 24. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 1411/24 ve věci stěžovatele Ing. Otakara Vrbíka, která se skutkově shoduje s nyní projednávanou věcí a byla taktéž odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

20. V dalších otázkách ("jaká konkrétní ustanovení zákoníku práce neplatí v případě uzavření smlouvy podřízené zákoníku práce" či "zda lze smlouvu podřízenou režimu zákoníku práce považovat za dodatek ke smlouvě o výkonu funkce i v případě, že žádná smlouva o výkonu funkce uzavřena nebyla") Nejvyšší soud shledal, že tyto nezakládají přípustnost dovolání již proto, že na jejich posouzení napadené rozhodnutí (správně) nespočívá. V této souvislosti nespatřuje Ústavní soud jako oprávněnou výtku stěžovatele, že se Nejvyšší soud s jeho dovoláním nevypořádal dostatečně.

21. Ani závěr ustálené judikatury obecných soudů, že i člen statutárního orgánu může v rozsahu této funkce (nikoli jako zaměstnanec) vykonávat práci např. administrativní, a pakliže se tyto činnosti obsahově propojují, nemůže pracovní smlouvou zaměstnat sám sebe, neústí při absenci pádné ústavněprávní argumentace v porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod.

22. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že byl po značnou dobu v právní nejistotě o platnosti pracovní smlouvy, potažmo uplatnitelnosti své pohledávky v insolvenčním řízení, resp. vůbec o důvodnosti uplatněného nároku. Takové situace, ač jsou v judikatuře spíše výjimečné, jsou nedílnou součástí systému opravných prostředků v soustavě soudů a judikaturního vývoje. Opravné prostředky (včetně mimořádných) jsou vybudovány právě proto, aby byla zaručena co nejvyšší úspěšnost bránění práva jednotlivcem. Z ničeho neplyne, že byl stěžovatel v tak vysokém legitimním očekávání, že by se na jeho věc neměly vztahovat závěry sjednocujícího rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4831/2017. A to tím spíše, že při druhém kasačním zásahu Nejvyššího soudu byla věc přidělena Městskému soudu v Praze jako soudu příslušnému k řízení v prvním stupni ve sporu obchodní korporace a jejího člena.

23. Posouzení věci obecnými soudy je souladné se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 (N 171/82 SbNU 657) a také navazujícího nálezu sp. zn. III. ÚS 410/23. Z těchto rozhodnutí neplyne, že by se člen představenstva družstva mohl jménem družstva sám zaměstnat pro výkon činnosti spjaté s funkcí člena představenstva tak, aby tím vznikl pracovněprávní vztah nezávislý na právním poměru založeném smlouvou o výkonu funkce člena představenstva. V později vydaném nálezu byl vzat v potaz posun názoru Nejvyššího soudu podle sjednocujícího rozsudku a současně byl aprobován závěr, že byť může být i manažerská smlouva sjednána v režimu zákoníku práce, není jí založen pracovněprávní vztah (srov. zejména body 42 až 44 a 52 in fine). Jinými slovy, ochrana člena statutárního orgánu zákoníkem práce, kterou měl na zřeteli nález sp. zn. I. ÚS 190/15, byla upřesněna podmínkou nutného uplatnění kogentních norem korporačního práva. Této otázce se soudy výslovně věnovaly a své závěry dostatečně odůvodnily.

24. V konkrétním případě také není podstatné, zda členská schůze družstva rozhodla o stěžovatelově odměně či nikoli. Takové rozhodnutí je sice předpokladem platnosti uzavřené smlouvy, nárok z ní plynoucí však nelze v insolvenčním řízení uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. Ve sporu jde totiž o pohledávku, která vznikla až po rozhodnutí o úpadku a zároveň není zahrnuta v taxativním výčtu pohledávek považovaných za pohledávky za podstatou, resp. pohledávek jim postavených na roveň, (srov. § 168 a § 169 insolvenčního zákona). Totéž by platilo i pro případ absence rozhodnutí členské schůze a požadavku na "obvyklou odměnu".

25. Dále je potřeba mít na zřeteli odlišnost nynějšího případu od poukazovaných nálezů. Z prejudikatury plyne, že i při platném sjednání pracovní smlouvy nevzniká za daných specifických okolností pracovněprávní vztah. Obecné soudy podrobně vyložily, že výčet uplatnitelných pohledávek v insolvenčním zákoně je taxativní a jazykově jednoznačný. Proto (jak správně uzavřely) i kdyby byla pracovní smlouva schválena členskou schůzí, stěžovatelovu tvrzenou pohledávku nebylo možno považovat za mzdu zaměstnance v tom smyslu, aby ji mohl uplatnit vůči insolvenčnímu správci.

26. K námitce stěžovatele, že byl odňat svému zákonnému soudci, Ústavní soud pouze v krátkosti uvádí, že tato námitka je formulována obecně bez podrobnější argumentace a stěžovatel, ač mohl a měl, ji neuplatnil již v odvolání a dovolání. Obecné soudy se jí tedy nemohly řádně zabývat a s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti, resp., stížnostních námitek, nemůže být tato námitka uplatněna poprvé až v ústavní stížnosti.

27. Ústavní soud závěrem připomíná, že sama okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Lze tak shrnout, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci jejich přehodnocení Ústavním soudem, k čemuž ovšem není tento soud povolán.

28. Ústavní soud tedy uzavírá, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a z toho důvodu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu