II. ÚS 1419/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo zaručené čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelům uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili vedlejšímu účastníkovi 1 550 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky od 15. 11. 2018 do zaplacení a náklady řízení ve výši 274 125 Kč. Obvodní soud tak vyhověl žalobě vedlejšího účastníka, který jako věřitel zemřelého D. H. (manžela stěžovatelky a otce nezletilých stěžovatelů) požadoval po jeho zákonných dědicích zaplacení pohledávky, kterou měl za ním z titulu poskytnuté zápůjčky. Obvodní soud vzal za prokázané, že dne 12. 5. 2017 byla z úschovního účtu zřízeného advokátní kanceláří VHK Partners, advokátní kancelář, s. r. o., a vedeného pro svěřenský fond A, převedena částka 990 000 Kč a částka 1 010 000 Kč na úschovní účet označený B, který zřídila tatáž advokátní kancelář na pokyn D. H. Zaplacením těchto částek jménem vedlejšího účastníka měl být splacen dluh dlužníků A a C vůči vedlejšímu účastníkovi jako jejich věřiteli. Zároveň tyto částky představovaly zápůjčku poskytnutou vedlejším účastníkem D. H. Obvodní soud dospěl k závěru, že D. H. využil poskytnuté peněžní prostředky na zaplacení hypotéky váznoucí na bytové jednotce, kterou užívala rodina D. H. a kterou vlastnila společnost D, jíž byl D. H. jediný společník a jednatel. Obvodní soud měl za prokázané, že úschovní účet B byl pouze místem pro splnění závazku, nikoliv účtem právnické osoby, neboť D. H. advokátovi V. V. nikdy nepředložil listiny dokládající jeho oprávnění jednat za tuto společnost. Obvodní soud tak nepřisvědčil obraně stěžovatelů, že postavení dlužníka má společnost B, nikoliv oni jako dědici po D. H.

3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že vedlejší účastník poskytl D. H. zápůjčku ve výši 2 000 000 Kč formou převodů ze společností, které mu dlužily finanční prostředky. Městský soud souhlasil s hodnocením obvodního soudu, že se nejednalo o zápůjčku právnické osobě B, ale o zápůjčku D. H. Ztotožnil se i se závěrem, že D. H. využil zapůjčené peníze k doplacení hypotečního úvěru, který měla sjednaný jím ovládaná společnost D na pořízení bytu, v němž D. H. a stěžovatelé bydleli, neboť v době přípravy rozvodového řízení jeho manželství se stěžovatelkou měl zájem na tom, aby byt nebyl zatížen hypotékou.

4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto z důvodu, že stěžovatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Současně Nejvyšší soud uvedl, že hodnocení důkazů městským soudem není v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé rozporují skutkové zjištění obvodního soudu, že úschovní účet B byl sjednaným platebním místem pro poskytnutí zápůjčky, a tvrdí, že tento skutkový závěr je v extrémním rozporu se zprávou, kterou zaslal vedlejší účastník D. H. dne 9. 5. 2017. Podle stěžovatelů se nejednalo o zápůjčku mezi dvěma fyzickými osobami, ale o dispozici s finančními prostředky v rámci podnikatelských aktivit společností, za něž jednali vedlejší účastník a D. H., a společnost B. Proto tato společnost nebyla platebním místem, ale vydlužitelem. Stěžovatelé jsou toho názoru, že z uvedené komunikace vyplývá úmysl zúčastněných osob převést poskytnuté peněžní prostředky na společnost v Panamě, která měla být v budoucnu založena. Tvrzení, že finanční prostředky poskytnuté vedlejším účastníkem sloužily k dalším obchodním aktivitám společnosti B, nikoliv k vyřešení soukromých záležitostí D. H., odůvodňují stěžovatelé i odkazem na skutečnost, že dne 23. 5. 2017 byla z úschovního účtu převedena částka 2 000 000 Kč svěřenskému fondu A, a to na více než dva měsíce. Stěžovatelé konstatují, že z tvrzené zápůjčky neměli oni ani D. H. žádný prospěch, neboť veškeré finanční prostředky byly nakonec z úschovního účtu B zapůjčeny společnosti D. Nesprávnost závěru obvodního soudu o realizaci zápůjčky v květnu 2017 potvrzuje podle stěžovatelů skutečnost, že D. H. se na možnost zápůjčky dotazoval vedlejšího účastníka až dne 23. 8. 2017, tedy o tři měsíce později po jejím údajném poskytnutí.

6. Stěžovatelé dále vytýkají obvodnímu soudu, že se nezabýval jejich námitkou ohledně dispozičního práva vedlejšího účastníka k úschovnímu účtu B, kterou vznesli na podporu svého tvrzení, že úschovní účet nebyl pouze platebním místem. Rozporují tvrzení obvodního soudu, že D. H. nebyl osobou oprávněnou jednat za společnost B. Namítají, že byl jako důkaz opomenut seznam sestavený V. V., ve kterém byl D. H. uveden jako osoba angažující se mimo jiné ve společnosti B.

7. Stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou založena na výslechu advokáta V. V., ačkoli jej ani stěžovatelé, ani subjekty, jimž poskytoval právní služby, nezbavili mlčenlivosti. Podle stěžovatelů jsou proto závěry napadených rozhodnutí učiněny na základě nezákonně získaného důkazu. Ve vztahu k výslechu svědka R. J. stěžovatelé namítají, že obvodní soud nevzal v potaz skutečnost, že tento svědek se před jednáním setkal s vedlejším účastníkem, který mu měl připomenout skutečnosti, na které si již nepamatoval.

8. Obvodní soud se podle stěžovatelů nevypořádal s tvrzením P. H., že byla advokátem V. V. ubezpečena o existenci půjčky vedlejšího účastníka vůči společnosti B, nikoliv vůči D. H. jako fyzické osobě. Stěžovatelé vyjmenovávají důkazy, které byly provedeny, avšak žádný ze soudů se k nim podle jejich tvrzení nijak nevyjádřil.

9. Stěžovatelé považují za vnitřně rozporné tvrzení městského soudu, že nebyla zjištěna faktická existence společnosti B na českém obchodním trhu a že ve zprávě ze dne 9. 5. 2017 zmiňuje vedlejší účastník její možné založení. Stěžovatelé upozorňují, že existence zmíněné společnosti byla dokazována obvodním soudem výpisem z obchodního rejstříku společnosti E, a že budoucí založení zmíněné vedlejším účastníkem v citované zprávě se týká společnosti F, nikoliv B.

10. Stěžovatelé také upozorňují, že městský soud se nijak nezabýval jejich námitkou o absolutní neplatnosti smlouvy o úschově z důvodu nedostatku písemné formy. Tvrdí, že k této skutečnosti měly soudy přihlédnout z úřední povinnosti. Odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2457/2013 ze dne 22. 1. 2014, podle něhož příchozí platbou na účet advokáta (advokátní úschovy) bez právního důvodu dojde ke zvýšení aktiv tohoto advokáta na úkor toho, kdo platbu realizoval.

11. Stěžovatelé namítají, že uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení a úroků z prodlení je v rozporu s dobrými mravy a principem spravedlnosti v situaci, kdy se bránili vznesenému nároku vedlejšího účastníka z údajné zápůjčky, na niž neměli žádný vliv a kterou nebyl vedlejší účastník jako právní profesionál (advokát) schopen prokázat transparentním způsobem. Namítají, že v případě zápůjčky realizované na základě písemné smlouvy a standardním bankovním převodem by byl nárok vedlejšího účastníka plněn již v dědickém řízení a nikoliv až po obsáhlém několikaletém soudním sporu. Obecné soudy podle stěžovatelů postupovaly v rozporu s čl. 3 a 12 Úmluvy, podle nichž musí veškerá činnost ve vztahu k dítěti respektovat jeho nejlepší zájem. Stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že nejlepší zájem nezletilých dětí nesledovaly, neboť nepostupovaly podle § 143 občanského soudního řádu.

12. Nezletilí stěžovatelé namítají, že nebyli slyšeni, ze strany obecných soudů nebylo nijak komunikováno s orgánem sociálně-právní ochrany dětí a soudy nezjišťovaly nic k jejich majetkovým poměrům. Upozorňují, že jim soudy neurčily kolizního opatrovníka, který by hájil jejich zájmy z důvodu, že účastníky řízení byli oni a jejich matka.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů.

15. Námitky stěžovatelů uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky se skutkovými zjištěními obecných soudů a hodnocením provedeného dokazování. Stěžovatelé tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Zpochybňují-li stěžovatelé skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, nelze se takového přezkumu v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat. Výhradně obecný soud hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.

16. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Takový extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1265/24 ze dne 11. 6. 2024).

17. V nyní posuzované věci však k žádné z uvedených situací nedošlo. Stěžovatelé předkládají Ústavnímu soudu opětovně shodnou skutkovou a právní argumentaci, se kterou před obecnými soudy neuspěli. Závěry obvodního i městského soudu jsou však zdůvodněny dostatečně a z pohledu shora uvedených kritérií obstojí. V samotném procesu zjišťování skutkového stavu ani v jeho právním hodnocení Ústavní soud, stejně jako již dříve Nejvyšší soud, extrémní exces neshledal.

18. Z napadeného rozsudku obvodního soudu a z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že obvodní soud logicky a srozumitelně odůvodnil svůj závěr o uzavření ústní smlouvy o zápůjčce mezi D. H. jako vydlužitelem a vedlejším účastníkem jako zapůjčitelem. Obvodní soud provedl rozsáhlé dokazování, svá zjištění zhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vzal za prokázané, že vedlejší účastník poskytl D. H. zápůjčku ve výši 2 000 000 Kč na jím určený úschovní účet označený jako B a vedený advokátem V. V. Městský soud konstatoval, že provedené důkazy tvoří uzavřený ucelený okruh, z něhož logicky a v navazujících souvislostech vyplývá správnost závěru obvodního soudu. Stěžovatelé z jednotlivých provedených důkazů vyvozují odlišná skutková zjištění, než k jakým dospěly obecné soudy, a vlastním hodnocením jednotlivých důkazů se snaží rozporovat skutková zjištění obecných soudů. Ústavní soud konstatuje, že celkové hodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, jak je provedl zejména obvodní soud, nevykazuje známky vnitřní rozpornosti a nelze je označit za excesivní či svévolné.

19. Námitkou nezákonného důkazu výslechem svědka V. V., uplatněnou již v odvolání, se zabýval městský soud a jeho závěru, že obvodní soud i svědek sám důsledně dbali na to, aby meze mlčenlivosti ohledně okolností týkajících se právní pomoci zůstaviteli zůstaly stranou vypovídaných skutečností, nelze nic vytknout. Naopak stěžovatelé si protiřečí v tvrzení obsaženém v ústavní stížnosti, že V. V. poskytoval po smrti D. H. právní služby i jim, neboť při jednání obvodního soudu dne 15. 11. 2022 uvedli, že k němu v žádném vztahu nejsou a že jim právní služby neposkytoval (č. l. 130 spisu obvodního soudu). Nelze též odhlédnout od skutečnosti, že sami stěžovatelé prostřednictvím svého právního zástupce kladli svědkovi otázky týkající se mimo jiné založení a vedení úschovního účtu (č. l. 133). Co se týče námitky, že jiné subjekty zapojené do posuzovaných právních jednání (A a C) V. V. povinnosti mlčenlivosti nezbavily, je třeba vycházet z předpokladu, že povinnost mlčenlivosti dopadá na všechny informace, které byly sděleny jako důvěrné a se zájmem na jejich utajení. Tak tomu zjevně ve vztahu k výše jmenovaným subjektům nebylo, neboť i svědek R. J. se za svěřenský fond A společnost C k projednávaným skutečnostem vyjadřoval a nijak na jejich utajení netrval. Postupem obvodního soudu tak nemohla být snížena ochrana těchto subjektů jako uživatelů právních služeb V. V.

20. Rozporuje-li stěžovatel tvrzení městského soudu, že nebylo zjištěno nic o faktické existenci společnosti B na českém trhu, Ústavní soud podotýká, že je potřeba toto konstatování vnímat ve vzájemných souvislostech celkového průběhu dokazování ve věci dispozičního oprávnění k úschovnímu účtu. Z výpisu z obchodního rejstříku týkajícího se společnosti C, je zřejmé, že jejím jediným společníkem je právě společnost B a o existenci této společnosti minimálně v době založení české společnosti tedy opravdu nemůže být pochyb. Jak však vyplývá z průběhu dokazování, nebylo zjištěno nic bližšího ani o osobách oprávněných jednat za tuto společnost, ani o jejím vztahu k D. H. či vedlejšímu účastníkovi. Ve vztahu k úschovnímu účtu V. V. vypověděl, že mu nikdy nebyly D. H. předloženy listiny prokazující oprávnění jednat za tuto společnost. Výše zmíněnému konstatování městského soudu, které stěžovatelé zpochybňují, je tedy potřeba rozumět právě ve světle těchto dalších zjištěných skutečností, a nelze je proto považovat za rozporné s provedenými důkazy.

21. Jinak je tomu s tvrzením městského soudu, že ve zprávě ze dne 9. 5. 2017 zmiňuje vedlejší účastník založení B v Panamě. Stěžovatelé správně upozorňují, že v této zprávě je zjevně míněna blíže nespecifikovaná společnost, která má být někdy v budoucnu teprve založena. Toto chybné konstatování městského soudu však nemůže ovlivnit správnost jeho závěru, že v řízení nebylo jednání D. H. za společnost B prokázáno, neboť tento závěr není postaven pouze na interpretaci zmíněné zprávy ze dne 9. 5. 2017. Ani seznam společností předložený stěžovatelkou, který má prokazovat angažovanost D. H. společnosti B, nijak tuto otázku neozřejmuje, neboť společnost B je v něm uvedena pouze jako společník společnosti C, ve které zastával D. H. funkci jednatele.

22. Co se týče námitky stěžovatelů o neplatnosti smlouvy o advokátní úschově z důvodu absence písemné formy, Ústavní soud podotýká, že se jí zabýval jak městský soud, tak i Nejvyšší soud. Ten aproboval závěr městského soudu, že otázka platnosti smlouvy o advokátní úschově nemá vliv na zjištění, že mezi D. H. a vedlejším účastníkem byla uzavřena ústní smlouva o zápůjčce s tím, že platebním místem bude účet označený D. H. Nejvyšší soud zdůraznil, že pro rozhodnutí v posuzované věci by bylo nepodstatné, zda se jednalo o účet advokátní úschovy či účet V. V. Takovému vypořádání námitky nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout. Odkazují-li stěžovatelé na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2457/2013, Ústavní soud konstatuje, že v něm byla řešena situace, kdy advokátní úschova nebyla realizována, neboť žalobkyně nesložila peněžní částku na účet advokáta, se kterým smlouvu uzavřela, ale v důsledku mylné informace ji poskytla na účet třetí osoby, která tak získala bezdůvodné obohacení a byla povinna je vrátit. V posuzovaném případě však bylo prokázáno, že důvodem složení peněz na úschovní účet bylo poskytnutí zápůjčky a že ten, kdo je povinen poskytnutou finanční částku vrátit, byl D. H., nikoliv advokát V. V.

23. Ústavní soud podotýká, že i když je požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí jedním ze základních pilířů spravedlivého procesu, nelze toto právo chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí považuje za dostatečně odůvodněná a neshledává v nich prvky libovůle. Z hlediska požadavku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí a naplnění požadavku spravedlivosti řízení není nutné, aby soud reagoval argumentačně na každou jednotlivou námitku stěžovatelů, postačí, představí-li svou ucelenou argumentační linii [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565) ze dne 22. 9. 2009].

24. Z vyžádaného spisu obvodního soudu je zjevné, že stěžovatelé svou argumentaci směřující proti výrokům o povinnosti uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení a úroky z prodlení neuplatnili před obecnými soudy a vznášejí ji teprve v řízení o ústavní stížnosti. Stejně tak v odvolání ani v dovolání neuplatnili námitku, že nezletilým stěžovatelům nebyl ustanoven kolizní opatrovník a že nebyli obecnými soudy vyslechnuti. K tomu Ústavní soud podotýká, že k základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelům k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, že ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a zejména pak obecných soudů (čl. 4 Ústavy). Subsidiarita ústavní stížnosti však nespočívá jen ve formálním vyčerpání příslušných prostředků v procesním smyslu, nýbrž i v jejich efektivním vyčerpání, tedy v nutnosti v těchto procesních prostředcích předestřít relevantní argumenty s ústavněprávním významem, které jsou předmětem ústavní stížnosti. Stěžovatelé jsou povinni v přecházejících fázích řízení tvrdit skutečnosti, ze kterých dovozují porušení svých práv, a dát tak orgánům veřejné moci možnost přihlédnout k jeho tvrzením a napravit případná pochybení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016, bod 17). Stěžovatelé v odvolání výše uvedené námitky nevznesli, ač tak učinit mohli, a proto jsou tyto námitky v řízení o ústavní stížnosti nepřípustné. Námitky, které stěžovatelé neuplatnili řádně již před obecnými soudy, ačkoliv tak učinit mohli, Ústavní soud v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů považuje za nepřípustné a nemůže se jimi věcně zabývat (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 889/23 ze dne 30. 5. 2023).

25. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovatelům, že by napadená rozhodnutí porušila jejich ústavně zaručená práva.

26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu