Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Helenou Hejskovou, advokátkou se sídlem Opletalova 1525/39, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. února 2024 č. j. 56 Co 19/2024-330, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byl dne 24. 5. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecného soudu, a to pro tvrzený rozpor s čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv svobod.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 5. 2019, č. j. 6 P 34/2019-122 byla nezletilá A. svěřena do péče matky (vedlejší účastnice) a otci (stěžovateli) byla uložena povinnost hradit na výživu nezletilé částku 5 000 Kč měsíčně. Matka se přes nesouhlas stěžovatele přestěhovala i s nezletilou z P. do K. a stěžovateli byl stanoven styk s nezletilou každý sudý týden od čtvrtka do neděle a 3 týdny o letních prázdninách. V souvislosti s nástupem nezletilé do první třídy podala matka návrh na zvýšení výživného a úpravu styku stěžovatele s nezletilou. Ten s návrhem nesouhlasil a navrhl svěření nezletilé do střídavé péče. Okresní soud v Karlových Varech rozhodl o návrhu matky rozsudkem ze dne 3. 10. 2023, č. j. 0 P 278/2019-276, 23 P a Nc 146/2023, 23 P a Nc 147/2023 tak, že stěžovatel byl nově oprávněn stýkat se s nezletilou každý sudý víkend, a to prodloužený vždy o jeden den, dále o letních prázdninách po dobu dvou týdnů v červenci a dvou týdnů v srpnu. Stěžovateli bylo zvýšeno výživné na částku 8 000 Kč měsíčně. Převzetí a předání nezletilé bylo stanoveno výlučně v bydlišti matky. K podanému odvolání rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že byl v části potvrzen a nově bylo stanoveno, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou každý sudý týden od čtvrtka od 18:00 hod od neděle 17:00 hod. a každý třetí sudý týden od pátku od 18:00 hod do pondělí do 17:00 hod. V době letních prázdnin pak po dobu 15 dnů v červenci a po dobu 16 dnů v srpnu. Rozhodnuto bylo též o styku během dalších prázdnin. Místem předání zůstalo i nadále bydliště matky.
4. Stěžovatel namítl, že se v řízení před obecnými soudy domáhal mimo jiné svěření nezletilé do střídavé péče, o čemž obecné soudy vůbec nerozhodly. Odvolací soud k tomuto konstatoval, že návrh na svěření do střídavé péče nebyl v podání stěžovatele obsažen a ani nadpis jednotlivých kapitol jeho podání toto označení neobsahoval. Argumentaci odvolacího soudu považuje stěžovatel za příliš formalistickou, zvláště pak za situace, kdy ve svém podání tento návrh výslovně zmínil a opakovaně se jej domáhal též na ústním jednání. Obecné soudy se nezabývaly nejlepším zájmem dítěte, kterým je péče obou rodičů. Stěžovatel nenavrhoval, aby nezletilá navštěvovala dvě školská zařízení, ale domáhal se toliko toho, aby mohl s nezletilou trávit více času o prázdninách. Stěžovateli bylo z velké části odepřeno právo na výchovu a péče o nezletilou a spolurozhodování o důležitých věcech týkajících se nezletilé.
5. Tím, kdo odešel ze společné domácnosti a odstěhoval se 160 km daleko, byla matka a obecné soudy by tuto skutečnost měly ve svém rozhodování zohlednit při stanovení výživného a určení místa, kde dochází k předávání nezletilé. Většinu cestování s nezletilou zajišťuje stěžovatel na vlastní náklady, přičemž vynaložený čas a energie mu není nijak kompenzována. Z napadeného rozsudku nelze seznat, jakým způsobem krajský soud zohlednil náklady na dopravu ve výši výživného. Otec přitom najezdí měsíčně minimálně 1 000 kilometrů. Při výpočtu výše výživného nebyly zohledněny stěžovatelovy výdaje na bydlení, dopravu do zaměstnání apod.
6. Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy České republiky není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; jakožto orgán ochrany ústavnosti má v rodinně právních věcech zasahovat pouze v případech skutečně extrémních. Je na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Především nalézací soudy mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li opatrovnický soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním, poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění a vyjde-li z dostatečného rozsahu dokazování, nelze hodnotit jeho postup jako neústavní (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2391/22 ze dne 22. 2. 2023).
7. Namítá-li stěžovatel, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho návrhem na svěření nezletilé do střídavé péče, lze jej zcela odkázat na odst. 10 a 20 rozsudku odvolacího soudu, který se s touto problematikou ústavně konformním způsobem vypořádal. Krajský soud na jednu stranu sice připustil, že se nalézací soud návrhem stěžovatele na úpravu styku s nezletilou řádně nezabýval, na stranu druhou však svojí argumentací toto pochybení zhojil. Současně poukázal na skutečnost, že již nalézací soud návrhu stěžovatele v části vyhověl, když ve výroku III. stanovil styk otce s dcerou v sudý týden od čtvrtku do neděle. Jde-li stěžovateli o to, aby mohl s nezletilou trávit více času o prázdninách, nutno uvést, že rozvržení styku lze mít za proporcionální a stěží tak lze obecným soudům něco vytknout.
8. Stěžovateli nelze dát zapravdu ani v té části ústavní stížnosti, v níž namítá, že obecné soudy nezohlednily při stanovení výše výživného, že je to právě otec, kdo zajišťuje v převážné míře přepravu nezletilé mezi P. a K. Již nalézací soud vyšel při stanovení výše výživného ze sdělení otce, podle kterého vynakládá na cestu mezi svým bydlištěm a K. cca 3500 Kč měsíčně (srov. odst. 19). Podle náhledu Ústavního soudu je podstatnou ta skutečnost, že obecné soudy tyto cestovní náklady ve výši výživného zohlednily, byť nikoliv v míře stěžovatelem očekávané. Zde je třeba uvést, že rodič, který se odstěhoval z předchozího společného bydliště, by neměl nést veškeré náklady na dojíždění druhého rodiče, ale měl by se na nich toliko podílet. Je tomu tak proto, že lze očekávat, že jisté náklady by rodič musel vynaložit i v případě, že by prvý z rodičů setrval v blízkosti původního společného bydliště.
9. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom smyslu, že by mu bylo upřeno právo na spolurozhodování o důležitých věcech týkajících se nezletilé. Právo spolurozhodovat o běžných záležitostech mají oba rodiče bez ohledu na to, zda jednomu z nich bylo nezletilé dítě svěřeno do výlučné péče, či byla stanovena střídavá výchova.
10. Ústavní soud uzavírá, že z výše vyložených důvodů neshledal v postupu obecných soudů kvalifikované pochybení, které by mohlo být chápáno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
11. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu