II. ÚS 1481/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo zaručené čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že rozhodnutím Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu č. j. PÚ 6925/92/3 ze dne 8. 6. 2020 (dále jen "Státní pozemkový úřad") bylo rozhodnuto o vzneseném restitučním nároku tak, že pozemky vyjmenované v bodě I připadají do podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejších účastníků 1 a 2 a pozemky vyjmenované v bodě II se nevydávají. Ve vztahu k dědicům restitučního nároku rozhodl Státní pozemkový úřad s odkazem na § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a nevydání požadovaného pozemku (PK parc. č. X o výměře 1358 m2, katastrální území M., obec P. - dále též "pozemek") odůvodnil s ohledem na § 11 odst. 1 písm. a) a c) zákona o půdě s tím, že ke dni účinnosti zákona byl pozemek plochou související s přilehlou, převážně bytovou, zástavbou. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že § 4 odst. 4 zákona o půdě nepředstavuje zvláštní způsob přechodu nároku na dědice, a Státní pozemkový úřad nebyl proto oprávněn určit výši podílů jednotlivých dědiců po zůstaviteli, neboť tato pravomoc přísluší pouze notáři jako soudnímu komisaři v rámci dědického řízení. Stěžovatelka dále nesouhlasila s tvrzením, že pozemek ke dni účinnosti zákona o půdě souvisel s přilehlou, převáženě bytovou, zástavbou. Uvedla, že na pozemku byla zřízena dočasná stavba, která byla odstraněna na základě rozhodnutí o odstranění dočasné stavby ze dne 27. 5. 1998. Podle tvrzení stěžovatelky nemohla bránit vydání pozemku ani skutečnost, že pozemek je v současné době zastavěn stavbou obchodního domu s přilehlým parkovištěm.

3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") se ztotožnil s aplikací § 4 odst. 4 zákona o půdě na případ, kdy oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání majetku, zemřela před vydáním rozhodnutí podle § 9 tohoto zákona. Jelikož Zdislava Šulcová, která uplatnila nárok, zemřela v roce 2001 a jejím dědicem podle § 4 odst. 4 zákona o půdě byl Ing. Tomáš Šulc, aproboval obvodní soud postup Státního pozemkového úřadu, který z důvodu jeho úmrtí v roce 2007 považoval za dědice stěžovatelku a vedlejší účastníky 1 a 2. Ohledně aplikace § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě měl obvodní soud za prokázané, že v okamžiku nabytí účinnosti zákona o půdě se pozemek nacházel v areálu plynárny a funkčně s ní souvisel, a proto existovala překážka, pro kterou nebylo možné pozemek vydat. Ten by podle obvodního soudu nemohl být vydán ani v případě, že by dříve součástí areálu plynárny nebyl, neboť je v současné době zastavěn obchodním domem, a žalobkyně by restitucí získala jen vyprázdněné vlastnické právo, které by s ohledem na aktuální využití pozemku neumožňovalo realizaci žádné ze složek vlastnického práva, a jednalo by se tak o tzv. holé vlastnictví.

4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu a potvrdil správnost jeho rozhodnutí o nemožnosti pozemek vydat zejména z důvodu aktuální zastavěnosti pozemku. Zdůraznil, že zmírnění křivdy způsobené nezákonným odnětím pozemku není zamítnutím žaloby zmařeno, neboť oprávněné osoby mají podle zákona o půdě nárok na poskytnutí náhrady za nevydaný pozemek.

5. Napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud dovolání podané stěžovatelkou jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Nevyšší soud odkázal na svou judikaturu týkající se překážek vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a na rozhodnutí Ústavního soudu ve vztahu k důvodům výluk z restituce a ztotožnil se s právním posouzením o nemožnosti vydat pozemek z důvodu jeho začlenění do funkčního celku (uzavřeného areálu plynárny) a jeho aktuální zastavěnosti.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka považuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu za rozporné se zákonem a tvrdí, že o přechodu restitučního nároků, včetně stanovení výše dědických podílů, může rozhodnout pouze soudní komisař v rámci dědického řízení. Stěžovatelka uvádí, že oprávněnou osobou, která uplatnila dne 28. 12. 1992 nárok na vydání pozemku, byla Zdislava Šulcová. Připouští, že po její smrti mohla přejít její restituční práva podle § 4 odst. 4 zákona o půdě na její nástupce včetně Ing. Tomáše Šulce, avšak odmítá extenzivní výklad tohoto ustanovení, podle něhož by bylo možné přechod nároku i nadále řetězit po smrti dalších oprávněných osob.

7. Stěžovatelka upozorňuje, že vedlejší účastník 4 poskytl v roce 1992 jejím právním předchůdcům zcela vědomě a podvodně nepravdivou informaci o zastavěnosti pozemku a poté podal návrh na změnu územního plánu a odstranění dočasné stavby. Podle stěžovatelky je též možné, že se na pozemku žádná stavba nenacházela, čemuž by odpovídaly údaje uvedené v geometrickém plánu z roku 1996 a ve znaleckém posudku a stav zakreslený v katastru nemovitostí v době zpracování posudku. Vedlejší účastník 4 pozemek následně prodal, což podle stěžovatelky prokazuje její tvrzení, že pozemek funkčně s plynárnou nesouvisel, neboť vedlejší účastník jej nepotřeboval.

8. Stěžovatelka namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a tvrdí, že soudy se nevypořádaly s provedenými důkazy svědčícími v její prospěch. Namítá, že výslech svědka navrženého vedlejším účastníkem 4 byl proveden po koncentraci řízení, aniž by obvodní soud tento svůj postup řádně odůvodnil. Jí navržený důkaz, kterým chtěla reagovat na výpověď svědka (listinné důkazy z Plynárenského muzea Michle), však byl obvodním soudem zamítnut s poukazem na koncentraci řízení, i když prolomení této zásady platí pro všechny účastníky. Výslech svědka byl navíc podle stěžovatelky nadbytečný, neboť se nevyjadřoval k zastavěnosti pozemků v rozhodném období. Stěžovatelka tvrdí, že jeho tvrzení jsou v rozporu s geometrickým plánem a znaleckým posudkem. Stěžovatelka dále vytýká obvodnímu soudu, že nezajistil rozhodnutí o odstranění dočasné stavby a kopii katastrální mapy, i když mohl katastrální úřad přinutit k součinnosti uložením pořádkové pokuty.

9. Stěžovatelka upozorňuje na nesprávný úřední postup a průtahy v řízení, jelikož Státní pozemkový úřad rozhodl o nároku podaném v roce 1992 až v roce 2020, ačkoliv nebyla naplněna žádná zákonná překážka pro vydání pozemku. Svým postupem tak Státní pozemkový úřad způsobil protiprávní stav vyvolaný vedlejším účastníkem 4, jelikož holé vlastnictví v době uplatnění nároku prokazatelně neexistovalo.

10. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí Státního pozemkového úřadu je nepřezkoumatelné, neboť v něm nejsou uvedeny důvody přijatého závěru o souvislosti pozemku s bytovou zástavbou. Upozorňuje, že obecné soudy shledaly jiný důvod pro nemožnost vydat pozemek (funkční souvislost s areálem plynárny), a proto mělo být správní rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k novému rozhodnutí.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů.

13. Námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky se skutkovými zjištěními obvodního soudu a hodnocením provedeného dokazování. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Zpochybňuje-li stěžovatelka skutkové závěry obvodního soudu, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, nelze se takového přezkumu v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat. Výhradně obecný soud hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.

14. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je tak možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Takový extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1265/24 ze dne 11. 6. 2024).

15. V nyní posuzované věci však k žádné z uvedených situací nedošlo. Stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu opětovně shodnou skutkovou a právní argumentaci, se kterou před obecnými soudy neuspěla. Závěry obvodního i městského soudu jsou však zdůvodněny dostatečně a z pohledu shora uvedených kritérií obstojí. V samotném procesu zjišťování skutkového stavu ani v jeho právním hodnocení Ústavní soud extrémní exces neshledal. Stěžovatelka z jednotlivých provedených důkazů vyvozuje odlišná skutková zjištění, než k jakým dospěly obecné soudy, a vlastním hodnocením jednotlivých důkazů se snaží skutková zjištění rozporovat. Ústavní soud konstatuje, že celkové hodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, tak jak je provedl obvodní soud, nevykazuje známky vnitřní rozpornosti a nelze je označit za excesivní či svévolné.

16. Co se týče námitky ohledně nesprávného posouzení přechodu restitučního nároku, obvodní soud ve svém rozhodnutí uvedl, že po smrti Ing. Tomáše Šulce, který zemřel před vydáním rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, byla namístě aplikace speciální úpravy přechodu nároku podle § 4 odst. 4 zákona o půdě. Tento svůj právní závěr opřel o stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 36/95 ze dne 19. 12. 1995 a vysvětlil, z jakého důvodu se na posuzovaný případ nevztahuje usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2778/2020 ze dne 22. 4. 2021, na něž odkazovala stěžovatelka. Takovému postupu obvodního soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Shodně se ohledně přechodu nároku oprávněné osoby na vydání nemovitostí vyjádřil Nejvyšší soud například v usnesení sp. zn. 30 Cdo 1383/2005 ze dne 12. 7. 2005, v němž konstatoval, že § 4 odst. 4 zákona o půdě představuje zvláštní způsob přechodu nároku ze zákona, nikoliv jen odkaz na dědění podle občanského zákoníku, a vyjadřuje odlišení od případů, kdy oprávněná osoba zemřela až poté, kdy již bylo vydáno rozhodnutí podle § 9 odst. 2 nebo 4 zákona o půdě a kdy tento přiznaný nárok na vydání nemovitosti zdědí podle občanského zákoníku dědici zemřelé oprávněné osoby. Tento výklad aproboval Nejvyšší soud například v usnesení sp. zn. 24 Cdo 1995/2024 ze dne 3. 9. 2024, ve kterém posuzoval postup odvolacího soudu, který v řízení o návrhu na dodatečné projednání pozůstalosti odkázal na speciální přechod včas uplatněného restitučního nároku podle zákona o půdě. Lze tedy konstatovat, že právní závěr obvodního soudu nijak nevybočuje z náhledu na interpretaci příslušného ustanovení Nejvyšším soudem a Ústavní soud neshledá důvod tento závěr korigovat pouze z důvodu, že stěžovatelka s ním nesouhlasí.

17. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku, že obvodní soud nijak neodůvodnil svůj postup, kterým připustil výslech svědka navrženého vedlejším účastníkem 4 po nastalé koncentraci řízení, a naopak nepřipustil důkaz navržený stěžovatelkou. Z protokolu z jednání i ze zvukového záznamu ze dne 3. 8. 2022 plyne, že soudce obvodního soudu si byl této skutečnosti vědom, dal prostor účastníkům k vyjádření a svůj závěr o naplnění výjimky z koncentrace řízení a připuštění tohoto důkazu následně odůvodnil skutečností, že důkazní materiály z příslušného období se získávají obtížně a nebyly vedlejšímu účastníkovi dříve známy (č. l. 301). Tvrdí-li stěžovatelka, že následně nebyl připuštěn jí navržený důkaz listinami pořízenými v Plynárenském muzeu, Ústavní soud konstatuje, že ze soudního spisu vyplývá, že tento důkaz nenavrhla stěžovatelka, nýbrž vedlejší účastník 3, a to na podporu svého tvrzení o příslušnosti pozemku k areálu plynárny. Vedlejší účastník 3 přitom ponechal na úvaze soudu, zda i u tohoto důkazu připustí výjimku z koncentrace řízení (č. l. 302). Tyto důkazy však obvodní soud při jednání dne 23. 11. 2022 zamítl a vedlejší účastník 3 tento postup nijak nerozporoval. Žádné pochybení Ústavní soud neshledává ani v rozhodnutí obvodního soudu neprovádět další důkazy, neboť rozhodnutí o odstranění dočasné stavby nebylo podle obdrženého vyjádření Městské části Praha 4 dohledatelné (č. l. 287) a katastrální mapu nebyl katastrální úřad schopen k příslušnému datu vyhotovit (č. l. 268).

18. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy měly rozhodnutí Státního pozemkového úřadu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, je potřeba zdůraznit, že pro závěr o správnosti rozhodnutí správního orgánu není samo o sobě významné, zda a do jaké míry učinil soud shodná zjištění nebo závěry o skutkovém stavu věci jako správní orgán, případně zda shodně aplikoval hmotné právo. Podstatné je jen to, zda rozhodnutí správního orgánu ve svém výroku zcela odpovídá tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěru soudu. Všude tam, kde nastala shoda výroků, jde o správné rozhodnutí správního orgánu, i když ke shodě výroků vedly odlišné důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3932/2015 ze dne 14. 6. 2016). Soudní kontrola rozhodnutí orgánu veřejné správy v režimu části páté občanského soudního řádu je konstruována jako nové projednání a rozhodnutí sporu (nebo jiné právní věci), o kterém rozhodl správní orgán. K tomuto znovuprojednání dochází v soudním řízení v plné jurisdikci soudu, kdy je umožněno provádění nového dokazování ke zjištění skutkového stavu (viz § 250e o. s. ř.) a soudu je umožněno věc znovu posoudit a rozhodnout. Tím se tato soudní kontrola liší od rozhodování specializovaných soudů ve správním soudnictví, jež jsou postaveny na principu kasačním a meze zjišťování skutkového stavu jsou jiné (více viz JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. 3. část. Soudcovský komentář. Praha: Wolters Kluwer, cit. dle ASPI podle právního stavu k 1. 1. 2023). Pokud tedy obvodní soud dospěl ke stejnému závěru o nemožnosti vydat pozemek, avšak důvod pro nevydání shledal odlišný, postupoval v souladu se zákonnými procesními předpisy, jestliže žalobu stěžovatelky zamítl.

19. Podle Ústavního soudu nelze nic vytknout ani závěru Nejvyššího soudu podpořenému odkazy na judikaturu Ústavního soudu, že naturální restituce je vyloučena zpravidla i v situaci, kdy by restituent objektivně nemohl realizovat své vlastnické právo a užívat pozemek způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v § 1 zákona o půdě. Ohledně námitky týkající se nepřiměřené délky řízení o nároku vzneseném podle zákona o půdě se Ústavní soud též ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že k satisfakci stěžovatelky za případnou újmu slouží jiné právní prostředky.

20. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže stěžovatelce přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu