II. ÚS 149/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel (vedle spoluobviněného A. K.) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Toho se dopustil (zkráceně uvedeno) po předchozí vzájemné dohodě s obviněným A. K. tím, že se záměrem vylákat od v rozsudku specifikovaných poškozených finanční prostředky, obviněný A. K. jako zaměstnanec specializovaného obchodu se sportovním vybavením zaměřeným na lední hokej a stěžovatel jako hokejový brankař a současně soukromý trenér mládežnických hokejových brankařů poškozeným nabízeli zhodnocení jejich peněz tím, že je investují do společného podnikání obviněných v oblasti výhodného nákupu a prodeje hokejové výstroje, popřípadě poškozeným sdělovali, že peníze nutně potřebují k zajištění chodu jejich podnikání vzhledem k zablokování bankovních účtů. Takové podnikání nicméně nikdy nezahájili a žádné deklarované obchody neuskutečnili. Namísto toho poškozenými poskytnuté finanční prostředky použili z podstatné části jako vklady při kurzovém sázení u internetové platformy Tipsport a zčásti pro svou osobní spotřebu, čímž způsobili poškozeným škodu v celkové výši 8 365 000 Kč.

3. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků roky se zařazením do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a § 229 odst. 1, odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody.

4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel a další účastníci řízení odvolání, která byla shora označeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") podle § 256 trestního řádu zamítnuta.

5. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti označuje napadená rozhodnutí za nesprávná a nepřezkoumatelná s tím, že závěry soudů nevyplývají z obsahu provedeného dokazování. Je toho mínění, že soudy provedly nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, a to zejména ve vztahu k jeho úmyslu nevrátit poskytnuté finanční prostředky, nesprávně hodnotily provedené důkazy a nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo. Opětovně (totožně jako v dovolání) odmítá, že by měl v úmyslu svěřené finanční prostředky nevrátit. Tvrdí, že byl po celou dobu v dobré víře, že spoluobviněný A. K. sází úspěšně a že má zablokovaný účet. Netušil, že bilance je negativní. Uvádí, že finanční prostředky vždy vracel, a to i se ziskem. Je přesvědčen, že interpretace doložených důkazů a komunikace s poškozenými je vyložena v rozporu s volným hodnocením důkazů, jak výpovědi svědků ze svého pohledu hodnotí. Je toho mínění, že jeho úmysl finanční prostředky nevrátit chybí v popisu skutku a že nemůže jít o podvod. K tomu poukazuje na četnou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se prokázání úmyslu pachatele již v době půjčky vypůjčené peníze nevrátit. Za nepřijatelné považuje hodnocení výpovědi poškozeného P. F. Má za to, že soudy měly důsledněji porovnat výpověď jmenovaného poškozeného před soudem s jeho výpovědí z přípravného řízení, které jsou odlišné. K výši způsobené škody znovu uvádí, že souhlasí s odkázáním poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních, avšak že očekával, že krajský soud bude revidovat v obžalobě uvedené částky, a to minimálně na hodnoty uvedené na směnkách. K druhu a výši uloženého trestu opakovaně namítá, že se soudy neřídily základními zásadami pro ukládání trestů a jediné hledisko, které užily, byla výše způsobené škody. Má za to, že uložený trest je nevhodný a nepřiléhavý a že mu měl být uložen podmíněný trest s uložením přiměřené povinnosti podle svých sil nahradit ve zkušební době vzniklou škodu. Skutečná výše škody, věk blízký věku mladistvému, bezúhonnost, pohnutka a hloupost, že věřil obviněnému A. K. v tom, že sázení skvěle vynáší, mohou podle něj ovlivnit závěr, že by v jeho případě postačil kratší podmíněný trest se zkušební dobou v přiměřeném rozsahu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.

9. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance.

10. Ústavní soud rovněž připomíná, že do procesu dokazování před obecnými soudy či do jeho výsledku v podobě zjištěného skutkového stavu je oprávněn zasahovat jen velmi výjimečně. První z těchto výjimek představují tzv. opomenuté důkazy, tj. situace, v nichž soud navržený důkaz zamítne či bez dalšího neprovede a tento postup dostatečně nezdůvodní, případně k provedenému důkazu nepřihlédne při hodnocení důkazů a utváření obrazu o skutkovém stavu věci. Druhou výjimkou jsou případy nepřípustných důkazů, k nimž soud naopak přihlédl přesto, že k nim podle procesního předpisu, jímž byl vázán, přihlédnout nesměl. Třetí výjimkou jsou situace tzv. extrémních rozporů mezi provedeným důkazem a jeho odrazem ve zjištěném skutkovém stavu, tj. situace, v nichž soud z provedeného důkazu vyvodí určitý závěr, který z něj při dodržení základních pravidel logického uvažování dovodit nelze [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), usnesení ze dne 8. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1935/25 aj.]. K žádnému z těchto excesů však v nyní posuzovaném případě nedošlo.

11. Podstatou podané ústavní stížnosti je opětovné tvrzení stěžovatele, že neměl v úmyslu svěřené finanční prostředky nevrátit, resp. že poškození jemu a spoluobviněnému A. K. svěřovali své finanční prostředky s plným vědomím toho, že tyto budou investovány do internetového sázení, nikoli do obchodu s hokejovou výstrojí. Z tzv. skutkové věty i z odůvodnění napadených rozhodnutí se však podává, že tato jeho obhajoba byla v řízení provedenými důkazy vyvrácena. Krajský soud i vrchní soud jasně a srozumitelně konstatovaly, že s výjimkou poškozeného P. F. všichni poškození shodně popřeli, že by věděli, že jimi poskytnuté finanční prostředky nebyly investovány do obchodu s hokejovou výstrojí, ale do internetového sázení. I poškozený P. F., který tuto skutečnost připustil, při svém výslechu u hlavního líčení uvedl, že měl za to, že z jím poskytnutých prostředků šlo na hokejovou výstroj 99 %. Jinými slovy, to, že poškozenými poskytnuté finanční prostředky budou investovány do internetového sázení, jim stěžovatelem prokazatelně žádným způsobem prezentováno nebylo. Naopak tvrzení stěžovatele i obviněného A. K. o společném podnikání v oblasti obchodu s hokejovým vybavením shodně popsali všichni poškození. Kromě obchodu s hokejovou výstrojí oba obvinění sdělovali poškozeným i legendu o blokacích bankovních účtů, která byla rovněž lživá. Oběma legendami přitom obvinění poškozené uváděli v omyl, tedy vyvolávali v nich pocit o nadějném podnikání, k němuž mohli mít díky svým zkušenostem z hokejového prostředí vhodné dispozice, a tím v nich vzbudili rozhodnutí jim svěřit své peníze, což bylo dále posíleno i blízkými osobními a přátelskými vztahy poškozených k obviněným a jejich přesvědčivým vystupováním. Obvinění přitom žádné podnikání nikdy neprovozovali, byť o něm jednotlivé poškozené různě přesvědčovali a udržovali v nich dojem, že "vše běží podle plánu", aby od nich mohli čerpat další prostředky. Ve skutečnosti takto získané peníze vložili z převážné části do internetových sázek, které byly fakticky od počátku prodělečné, a proto potřebovali stále více a více peněz. Z učiněných skutkových zjištění rovněž vyplynulo, že sdělili by obvinění poškozeným při žádostech o půjčky pravý úmysl, poškození by jim peníze buď vůbec neposkytli, nebo poskytli jen v minimálním rozsahu (poškození P. F. a M. S.).

12. Je zřejmé, jak správně dovodily obecné soudy, že i když stěžovatel tvrdí, že neměl v úmyslu poškozeným peníze nevrátit, lze na základě zjištěného skutkového u něho minimálně dovodit nepřímý úmysl poškozené podvést, neboť mu muselo být zřejmé, že investováním půjčených peněz do sázek může o tyto peníze nenávratně přijít, resp. si musel být vědom klamavého charakteru svých tvrzení a rizika nenávratné ztráty finančních prostředků poškozených. Podle učiněných skutkových zjištění byli oba obvinění ve svém sázení prakticky od počátku ve výrazném debetu, který se postupem doby navyšoval. V daném kontextu, a zejména s ohledem na zjištěnou celkovou zápornou platební bilanci stěžovatele vůči obviněnému A. K. (mnohem víc mu dal, než od něj zpět dostal), by bylo možno jen stěží přisvědčit stěžovateli v tom jeho tvrzení, že byl po celou dobu v domnění, že sázky vydělávají, resp. že byl toliko obětí obviněného A. K. Skutečnost, že stěžovatel v průběhu inkriminovaného období vrátil některým poškozeným část zapůjčených peněz, přitom jeho podvodný úmysl nevylučuje. Takové jednání mělo vliv toliko na celkovou výši způsobené škody.

13. Krajský soud i vrchní soud náležitě odůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Učiněná skutková zjištění nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.

14. Jde-li o námitky k údajné nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, ani v tom nelze stěžovateli přisvědčit. Stěžovatel byl ohrožen trestní sazbou na dva až osm let odnětí svobody, přičemž výše způsobené škody se již blíží hranici, kdy by ji bylo možné považovat za škodu velkého rozsahu. Při ukládání trestu byla vzata v úvahu výše způsobené škody, dosavadní způsob života stěžovatele i možnosti jeho nápravy. Zohledněno bylo také to, že nenahradil, byť i jen zčásti, způsobenou škodu. Byl-li mu za daného stavu uložen trest ve druhé čtvrtině zákonné trestní sazby, a to ve výměře čtyř let, který není možné podmíněně odložit (§ 81 odst. 1 trestního zákoníku), nelze podle Ústavního soudu, ve shodě s názorem obecných soudů, považovat uložený trest za trest nepřiměřeně přísný. 15. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť námitky vznesené v dovolání nenaplňovaly uplatněné dovolací důvody. Nejvyšší soud se vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, a to včetně námitky, že krajský soud nerevidoval v obžalobě uvedené částky z hlediska náhrady škody, když vysvětlil, že vymezení skutku bylo stanoveno výhradně na základě rozdílu bezhotovostních plateb mezi poškozenými a stěžovatelem zjištěných z bankovních účtů a z evidovaných hotovostních půjček. Po přezkoumání věci neshledal Nejvyšší soud žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem obecných soudů ohledně výroku o trestu nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.

16. Ústavní soud pro úplnost dodává, že dospěje-li obecný soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo vyplývajícího ze zásady presumpce neviny, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele.

17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu