II. ÚS 1530/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení základního práva na soudní ochranu podle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a tvrzeného porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu v Příbrami sp. zn. 9 C 80/95 ze dne 20. 2. 1997 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 377/97 ze dne 11. 12. 1997 byla právní předchůdkyně vedlejšího účastníka 1 (Nemocnice s poliklinikou Příbram) uznána odpovědnou za protiprávní jednání, kterým bylo stěžovatelce při jejím porodu způsobeno závažné poškození zdraví (trvalé závažné poškození mozku s porušením psychického a motorického vývoje).

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") č. j. 4 C 16/2017-227 ze dne 2. 10. 2019 byla vedlejšímu účastníkovi 1 uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů za péči za období od ledna do června 2016 ve výši 5 362,20 Kč s příslušenstvím a za období od dubna do června 2017 ve výši 2 682,60 Kč s příslušenstvím a ve zbývajících částkách ve výši 84 635,60 Kč a 45 916,80 Kč byla žaloba zamítnuta. Obvodní soud dospěl k závěru, že péče, kterou stěžovatelce poskytují rodinní příslušníci, přesahuje běžnou péči v rámci rodiny. Zároveň konstatoval, že po stěžovatelce nelze spravedlivě požadovat, aby každý jednotlivý úkon specifikovala a konkrétně prokázala. Proto zohlednil jiná soudní rozhodnutí ve věci nároků stěžovatelky za jiná období a rozsah pomoci stanovil na 10 hodin denně. Dále uvedl, že maximální výše úhrady za služby prováděné profesionály podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění účinném v roce 2015, činí 130 Kč za hodinu, a s ohledem na úvahu o nutnosti odvádět z této částky zákonné odvody stanovil ve stěžovatelčině případě výši úhrady částkou 110 Kč za hodinu. Od vypočtené částky odečetl vyplacený příspěvek na péči a plnění poskytnutá v mezidobí vedlejší účastnicí 2.

4. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 46/2020-242 ze dne 6. 5. 2020 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen, včetně správnosti úvahy soudu o nutnosti zohlednění zákonných odvodů z částky stanovené podle vyhlášky č. 505/2006 Sb.

5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2576/2020-257 ze dne 27. 4. 2021 postoupeno velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, a to za účelem sjednocení judikatury s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19 ze dne 27. 4. 2020 (N 74/99 SbNU 406) týkající se otázky kritérií volné úvahy soudu stanovící výši náhrady nákladů na péči o nesoběstačného poškozeného rodinným příslušníkem či jinou blízkou osobu. Nejvyšší soud poté v rozsudku č. j. 31 Cdo 1904/2021-263 ze dne 10. 11. 2021 uvedl, že úvaha soudu ve smyslu § 136 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") o kompenzaci za péči poskytovanou blízkou osobou odvíjející se od úplaty, již by konkrétní poškozená osoba musela zaplatit za zajištění potřebné péče profesionální pečovatelské službě, by měla být podložena alespoň rámcovým zjištěním úkonů ve smyslu výčtu ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., které si nad rámec běžné rodinné solidarity žádá péče o konkrétního poškozeného, jejich časové náročnosti a ceny, kterou by si za jejich provedení v daném místě a čase účtovala pečovatelská služba. Podle Nejvyššího soudu přitom lze vyjít z předpokládaného přibližného rozsahu eventuální smlouvy mezi poškozenou a poskytovatelem služby ve smyslu § 75 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a na ni navazujícího vyúčtování. Jako jedny z příhodných vodítek označil Nejvyšší soud ceníky služeb, jimiž pečovatelské služby deklarují svou nabídku a stanoví výši úplaty požadovanou za jednotlivé úkony. Volná úvaha soudu pak dává i prostor pro zohlednění případných dalších specifik poskytované péče, jejichž opomenutí by mohlo činit přiznanou sumu neadekvátní. Nejvyšší soud uzavřel, že úvaha obvodního a městského soudu nemohla ve světle uvedených závěrů obstát jako dostatečně přesná a správná, jelikož ji založily výlučně na stanovení přibližného časového intervalu, během něhož je stěžovatelka v péči své rodiny. 6. Obvodní soud následně rozhodl rozsudkem č. j. 4 C 16/2017-314 ze dne 25. 5. 2022 a žalobu opětovně zamítl. Dokazování doplnil o ceníky pečovatelských služeb v okolí bydliště stěžovatelky, zjistil, že průměrná cena úkonů činí 95 Kč a po srovnání s věcí řešenou výše citovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 664/19 stanovil hodnotu úkonu ve výši 100 Kč za hodinu. Při určení časové náročnosti vycházel z tvrzení stěžovatelky, přihlédl k přechozím soudním rozhodnutím za předešlá období s odůvodněním, že časová náročnost se zásadně nezměnila, a uzavřel, že se jedná o péči v rozsahu 10 hodin denně.

7. Městský soud svým rozsudkem č. j. 11 Co 268/2022-350 ze dne 14. 12. 2022 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Uvedl, že pravomocnými rozhodnutími městského soudu byl stěžovatelce za jiná období přiznán stejný rozsah péče (10 hodin) s hodinovou sazbou 120 Kč (za období od července do prosince 2016), 110 Kč (za období od ledna do března 2017 a od ledna 2018 do března 2019) a 130 Kč (za období od ledna do června 2019). Zároveň s ohledem na stěžovatelčin setrvalý stav v rozhodném období změnil výši hodinové sazby na 110 Kč, což však nemělo vliv na správnost zamítavého výroku.

8. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces tím, že se Nejvyšší soud podle jejího tvrzení nevyjádřil k jí předestřené právní otázce.

10. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že obecné soudy nedovozovaly nárok na nižší částku hodinové sazby za péči ze skutečnosti, že stěžovatelka trpí postižením již od narození. Z textu odůvodnění rozsudku obvodního soudu je podle stěžovatelky zřejmé, že s ohledem na své postižení od narození nemá nárok na stejné odškodnění jako poškozená, které byla způsobena újma až ve středním věku. Stěžovatelka poukazuje na rozsudek městského soudu č. j. 20 Co 206/2021-156 ze dne 22. 7. 2021, ve kterém tento soud konstatoval, že péče o stěžovatelku je nepochybně náročnější než v případě řešeném nálezem sp. zn. II. ÚS 664/19, a přiznal jí částku 130 Kč za hodinu poskytované péče.

11. Stěžovatelka upozorňuje na závěr Ústavního soudu obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201), dle něhož je vhodné při úvaze o výši nároku využít k ocenění hodnoty ošetřovatelské péče o příbuzného úpravu odměny přiznávanou pracovníkům poskytujícím pečovatelskou službu podle příslušné vyhlášky provádějící zákon o sociálních službách. Tvrdí, že Nejvyšší soud se ve svém výše citovaném rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 postavil proti těmto závěrům, jestliže za vodítko ke stanovení výše náhrady určil úplatu účtovanou pečovatelskými službami. Upozorňuje, že tato úplata není skutečnou hodnotou odměny pracovníků pečovatelských služeb, neboť ta nijak nesouvisí s výší příspěvku, jenž platí jejich klienti. V nálezu sp. zn. II. ÚS 664/19 akcentoval Ústavní soud při určení výše nároku princip plného odškodnění, kdežto citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu je odškodnění limitováno výší příspěvku účtovaného klientům pečovatelských služeb.

12. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy měly nejprve zjistit, zda jsou pečovatelské služby schopny péči o ni zajistit, v jakém časovém intervalu a za jakou úplatu, a následně měly dospět k závěru o rozsahu jejího nároku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1024/2023-1215 ze dne 20. 3. 2024 stěžovatelka zdůrazňuje, že soud má při úvaze o výši náhrady vyjít z předpokládaného obsahu smlouvy mezi poškozeným a poskytovatelem pečovatelské služby. Stěžovatelka tvrdí, že žádná z pečovatelských služeb neposkytuje péči v celodenním rozsahu, v jakém ji vyžaduje stěžovatelka, zejména pak noční dohled, a proto nelze péči o ni v požadovaném rozsahu pečovatelskými službami zajistit.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů.

15. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud nijak nereagoval na její právní argumentaci. Nejvyšší soud však v napadeném usnesení zdůraznil, že účelem dovolacího řízení není řešit teoretické otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí, a připomenul, že není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Polemizuje-li stěžovatelka se závěry Nejvyššího soudu konstatováním, že vyžaduje pomoc v nejzákladnějších a nejjednodušších úkonech a že úkony poskytované výlučně její osobě byly obecnými soudy zařazeny mezi úkony vykonávané ve prospěch celé domácnosti, souhlasí Ústavní soud se závěrem uvedeným v napadeném usnesení, že Nejvyšší soud není k řešení takových otázek povolán a že dovolání založené na těchto otázkách nemůže být přípustné.

16. Nejvyšší soud se při posouzení přípustnosti dovolání vyjádřil ke stěžovatelkou vznesené námitce, že obecné soudy dovodily nárok na nižší částku hodinové sazby za péči ze skutečnosti, že stěžovatelka trpí postižením již od narození. S takovou interpretací Nejvyšší soud nesouhlasil a zdůraznil, že srovnání s případem řešeným nálezem sp. zn. II. ÚS 664/19 provedly obecné soudy pouze podpůrně a nad rámec svých přijatých závěrů. S tímto závěrem Nejvyššího soudu se Ústavní soud ztotožňuje. Z napadeného rozsudku obvodního soudu vyplývá, že jeho úvaha se v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 primárně opírala o výši cen, které si za provedení jednotlivých úkonů v daném místě a čase účtují pečovatelské služby. Srovnání s případem řešeným nálezem sp. zn. II. ÚS 664/19 provedl obvodní soud zejména ve vztahu k náhradě za některé úkony, které ve věci řešené citovaným nálezem nebyly v cenících pečovatelských služeb uvedeny z důvodu jejich specifičnosti (cévkování, ruční vyměšování stolice), kdežto v posuzované věci se jednalo o úkony, ke kterým není nutná odbornost a které jsou zahrnuty v cenících poskytovatelů. Nejvyšší soud v napadeném usnesení přiléhavě vysvětlil, že při úvaze o výši náhrady nákladů na péči není sama o sobě určující závažnost zdravotních obtíží a srovnání tíživosti stavů jednotlivých poškozených, ale především náročnost potřebné péče a rozsah úkonů, které nesoběstačná osoba potřebuje.

17. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jí tvrzeným rozporem mezi závěry prezentovanými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 a závěry obsaženými v nálezech sp. zn. I. ÚS 46/12 a sp. zn. II. ÚS 664/19, a tvrdí, že příspěvek, který je účtován pečovatelskými službami jejich klientům, není skutečnou hodnotou odměny pracovníků pečovatelských služeb, neboť ta s výší příspěvku nijak nesouvisí. Ústavní soud předesílá, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 46/12 odkázal na závěry judikatury Nejvyššího soudu, která aprobovala postup, v souladu s nímž se má za přiměřené vycházet při ocenění ošetřovatelské péče o příbuzného z odměny přiznávané pracovníkům poskytujícím pečovatelskou službu podle vyhlášky č. 505/2006 Sb. V řízení navazujícím na tento nález odvolací soud nerespektoval jeho nosné důvody a vypočetl výši nároku na základě částky odpovídající minimálně mzdě. Ústavní soud proto v nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/13 ze dne 11. 11. 2014 (N 205/75 SbNU 297), kterým rozhodoval o další ústavní stížnosti téhož stěžovatele, opětovně zopakoval své úvahy o vhodnosti aplikace vyhlášky č. 505/2006 Sb. k ocenění hodnoty ošetřovatelské péče. V nálezu sp. zn. II. ÚS 664/19, jež se týkal jiné stěžovatelky (zastoupené stejným právním zástupcem jako stěžovatelka v nyní posuzované věci), odkázal Ústavní soud na své dva výše citované nálezy a opětovně zdůraznil, že při určení výše náhrady nákladů na péči na základě minimální mzdy obecné soudy postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, který použití minimální mzdy jako pomocného vodítka výslovně odmítl a při formulaci kritérií pro stanovení výše náhrady nákladů na péči odkázal na příslušnou prováděcí vyhlášku č. 505/2006 Sb., kterou však nalézací soudy vůbec nezohlednily.

18. Právě s ohledem na nález sp. zn. II. ÚS 664/19 rozhodl velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve stěžovatelčině věci rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 1904/2021, v němž popsal judikatorní vývoj ohledně použitelných kritérií, od nichž se má odvíjet volná úvaha soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. vyčíslující náklady na péči o nesoběstačnou osobu rodinným příslušníkem či jinou blízkou osobou, a vyjádřil svoji vázanost citovaným nálezem. Zdůraznil, že úvaha soudu by měla být podložena alespoň rámcovým zjištěním úkonů ve smyslu výčtu ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., které si nad rámec běžné rodinné solidarity žádá péče o poškozeného, jejich časové náročnosti a ceny, kterou by si za jejich provedení v daném místě a čase účtovala pečovatelská služba. Jinak vyjádřeno, lze vyjít z předpokládaného přibližného obsahu eventuální smlouvy mezi poškozeným a poskytovatelem.

19. Z výše popsaného vývoje judikatury je zřejmé, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 navazuje na citované nálezy a že závěry v něm vyjádřené aprobují kritéria stanovená Ústavním soudem pro výpočet náhrady za osobní péči poskytovanou rodinnými příslušníky. Ústavní soud se proto neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že by citované nálezy byly v rozporu s uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu. Nijak z nich neplyne, že by snad výše nároku měla být odvozena od výše odměny za práci (mzdy), kterou mají pečovatelé sjednanou se svým zaměstnavatelem jako poskytovatelem pečovatelských služeb, jak dovozuje stěžovatelka. Naopak z nich vyplývá, že se má jednat o odměnu, kterou by stěžovatelka jako klientka platila pečovatelské službě podle příslušné vyhlášky, kdyby si ji najala na všechny potřebné úkony (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2930/13, bod 22). Stejné závěry plynou například z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1024/2023 ze dne 20. 3. 2024 týkajícího se téže stěžovatelky, jejíž ústavní stížnost byla řešena nálezem sp. zn. II. ÚS 664/19. Nejvyšší soud v něm zopakoval, že svým rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 překonal svou předchozí judikaturu a úvahu o stanovení výše náhrady přimkl ke kritériu pravděpodobné odměny za profesionální pečovatelské služby v návaznosti na vyhlášku č. 505/2006 Sb., nikoliv k příjmu pečovatele (bod 16).

20. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy měly vyjít z předpokládaného rozsahu smlouvy, Ústavní soud konstatuje, že tomuto požadavku obecné soudy dostály. I podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 mohou být jedním z vodítek ceníky služeb, jimiž pečovatelské služby deklarují svou nabídku a stanoví výši úplaty požadované za jednotlivé úkony (bod 15 in fine). Jak uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 1532/24 ze dne 29. 8. 2024, okolnost, že péče je poskytována nesoběstačné osobě průběžně během celého dne, bude spíše obvyklým jevem. Městský soud ve svém rozsudku sp. zn. 11 Co 268/2002 ostatně na stěžovatelčinu námitku reagoval konstatováním, že například Charita Nový Jičín v rozhodném období nerozlišovala pracovní dny či sobotu a neděli (začala tak činit až v období od 1. 6. 2017).

21. Argumentuje-li stěžovatelka rozhodnutím městského soudu ve své jiné věci, kterým jí měla být přiznána částka 130 Kč za hodinu péče, konstatuje Ústavní soud, že městský soud tuto námitku nepominul, odůvodnil, proč se od stěžovatelkou citovaného rozhodnutí odchyluje, a naopak odkázal na jiná rozhodnutí téhož soudu týkající se předchozích a následujících časových období, která považoval za relevantní (srov. bod 7 výše).

22. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či příliš formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu