Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Zdeňky Houskové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 24 Co 1095/2024-385 ze dne 11. září 2024, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti PH Finance, s. r. o., sídlem Na Křižovatkách 392, Boršov nad Vltavou, a Mgr. Michala Suchánka, LL.M., soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 9, sídlem Pod Pekárnami 245/10, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 4 odst. 1 Ústavy České republiky a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Proti stěžovatelce coby povinné bylo druhým vedlejším účastníkem (soudním exekutorem) vedeno exekuční řízení k uspokojení vymáhané peněžité pohledávky. Exekuce byla prováděna prodejem nemovité zástavy ve vlastnictví stěžovatelky jako povinné v dražbě. Dražba se opakovala, byl udělen příklep na nejvyšší podání, které ale vydražitelé nikdy nezaplatili. Původní oprávněná v průběhu řízení postoupila vymáhanou pohledávku třetí osobě, která společně se stěžovatelkou navrhla zastavení exekuce, čemuž bylo vyhověno; soudní exekutor v důsledku toho žádné plnění nevymohl.
3. Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl o nákladech exekuce, které má stěžovatelka jako ten z účastníků, který zastavení exekuce zavinil, zaplatit soudnímu exekutorovi. Jako základ pro výpočet odměny použil okresní soud částku představující nejnižší podání v opakovaných dražbách ve výši 657 600 Kč, když takový výtěžek dražby by býval mohl být dosažen. S ohledem na skutečnost, že dražba byla opakována celkem třikrát a neproběhla poslední z pěti fází exekuce prodejem nemovitých věcí (vydání usnesení o rozvrhu), přiznal exekutorovi odměnu pouze za 4 fáze prodeje nemovitosti.
4. Proti usnesení okresního soudu podal soudní exekutor odvolání. Nesouhlasil s určením základu pro stanovení odměny, neboť exekuce byla zastavena ve fázi, kdy opakovaně proběhly dražby nemovitých věcí ve vlastnictví povinné, byl udělen příklep na nejvyšší podání, které ovšem nebylo zaplaceno. Pokud by nedošlo k zastavení exekuce, bylo by možné domáhat se nároku za obmeškanými vydražiteli, což však díky chování účastníků možné nebylo. Za základ odměny pro výpočet odměny považoval částku nejvyššího podání představujícího částku 4 301 000 Kč. Vypočtenou odměnu podle § 5 odst. 1 exekučního tarifu sám pokrátil o jednu pětinu. Výsledná částka takto vypočtené odměny byla 496 051,60 Kč (včetně DPH).
5. Napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání soudního exekutora vyhověl a usnesení okresního soudu změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit náklady exekuce ve výši 496 051,60 Kč (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že základem pro výpočet odměny soudního exekutora je částka nejnižšího podání, které bylo učiněno při opakovaných dražbách. Zdůraznil, že soudní exekutor došel až fáze, kdy po opakované dražbě byl učiněn příklep, který nebyl zaplacen, a pro zastavení exekuce nemohly být uplatněny nároky, na které pamatuje § 336n občanského soudního řádu. Krajský soud považoval za základ pro stanovení odměny soudního exekutora částku dosaženého nejvyššího podání ve výši 4 301 000 Kč při poslední dražbě konané 27. července 2021, která odpovídá výsledku činnosti soudního exekutora ve smyslu § 5 odst. 1 exekučního tarifu. Výpočet odměny, jak jej provedl soudní exekutor, měl krajský soud za zákonný, konformní s judikaturou i svou rozhodovací praxí.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
8. Ústavní soud předesílá, že se v nedávné době zabýval související věcí, o které rozhodl nálezem sp. zn. I. ÚS 2690/24 ze dne 18. listopadu 2024. Šlo o exekuční věc vedenou týmž okresním soudem proti povinnému zástavnímu dlužníkovi zajišťujícího tentýž dluh jako stěžovatelka, v níž krajský soud k odvolání soudního exekutora za stejných skutkových okolností pro účely výpočtu odměny vyšel (tak jako je tomu v nyní posuzované věci) na rozdíl od okresního soudu z částky odpovídající nejvyššímu podání, na které byl udělen příklep. Odměnu již (na rozdíl od nyní posuzované věci) však dále nesnížil, přestože nebyla provedena závěrečná fáze exekuce. Právě z toho důvodu Ústavní soud citovaným nálezem usnesení krajského soudu zrušil a vyslovil, že skutečnost, že soudní exekutor v důsledku zastavení exekuce nevykonal část (určitou fázi) exekuce, kterou by jinak provedl, se musí následně promítnout do úvah soudu o přiměřeném (poměrném) snížení odměny soudního exekutora. Neučiní-li tak soud, poruší právo povinného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatelce jsou závěry nálezu známy, neboť na ně odkazuje. Výslovně uvádí, že otázka základu odměny (za shodných skutkových okolností) vypočteného z nedoplaceného nejvyššího podání již byla nálezem sp. zn. I. ÚS 2690/24 vyřešena a není předmětem této ústavní stížnosti. Domnívá se však, že krajský soud nerespektoval povinnost zabývat se při určení odměny soudního exekutora splněním podmínek pro moderaci této odměny. Z nálezu sp. zn. I. ÚS 2690/24 podle ní pro danou věc vyplývá, že odměna soudního exekutora vypočtená z nedoplaceného nejvyššího podání by měla být nejen ponížena z důvodu neuskutečnění páté fáze exekučního řízení o 1/5, ale nadto by mělo být zohledněno, že pátá fáze exekučního řízení je co do odborné stránky nejnáročnější, a odměna soudního exekutora by měla být odpovídajícím způsobem dále ponížena. Stěžovatelka dále poukazuje na závěry usnesení sp. zn. IV. ÚS 1776/16 ze dne 13. prosince 2016, které podle ní krajský soud nerespektoval. Nevypořádal se také s argumentací stěžovatelky, že řízení bylo vedeno pouze jako prodej zástavy a že dražební jednání soudní exekutor neprováděl sám, ale prostřednictvím externího dodavatele.
10. Výše uvedeným námitkám stěžovatelky nelze přisvědčit. Krajský soud v napadeném rozhodnutí shledal správným výpočet odměny soudním exekutorem, který již sám požadoval odměnu vypočtenou podle § 5 odst. 1 exekučního tarifu sníženou o jednu pětinu s ohledem na neprovedenou pátou fázi exekuce. Pokud krajský soud takový výpočet akceptoval (což i výslovně vyjádřil v bodu 9 poslední věta odůvodnění), naplnil tím požadavky kladené nálezem sp. zn. I. ÚS 2690/24 na rozhodování soudu o odměně soudního exekutora. Ústavní soud v něm odkázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu aprobující postup soudů a soudních exekutorů, kteří snížili odměny pro neprovedení všech fází exekuce, a zdůraznil, že za situace, kdy soud vycházel při stanovení odměny z částky nejvyššího podání, tedy z částky, které by soudní exekutor dosáhl, kdyby nebyla exekuce zastavena (a která již implicitně zohledňuje opakovaně provedené dražby, tedy obtížnost konkrétního exekučního řízení), je zde dán důvod k tomu, aby bylo zohledněno, že soudní exekutor nemusel vykonat veškeré činnosti vedoucí k vymožení peněžitého plnění.
11. Na věci nic nemění skutečnost, že v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1776/16, na které poukazuje stěžovatelka, šlo o věc, kdy přistoupil soudní exekutor při stanovení své odměny ještě k jejímu dalšímu snížení (mimo zohlednění neprovedení všech fází exekuce). Takový požadavek z nálezu sp. zn. I. ÚS 2690/24 ani z předcházející judikatury Ústavního soudu nevyplývá. Skutečnost, že Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1776/16 takový postup aproboval, neznamená bez dalšího, že je vyloučen jiný konkrétními okolnostmi odůvodněný postup soudů při rozhodování o odměně soudního exekutora. Ústavní soud v citovaném usnesení shledal ústavně souladný závěr soudu, že má soudní exekutor za situace, kdy nedošlo k vymožení plnění z důvodu zastavení exekuce na základě dohody oprávněného s povinným o jiném uspokojení závazku povinného, nárok na odměnu za svou dosavadní činnost jako v případě vymožení plnění a nikoliv pouze na sníženou odměnu jako v případě úplného zastavení exekuce. Považoval za přiměřené snížení odměny soudním exekutorem, který zohlednil dvě neuskutečněné fáze provádění exekuce (snížení o dvě pětiny), a odměnu pak dále snížil z důvodu neprovedení fáze nejsložitější, tj. samotného prodeje a rozvrhového řízení (o další třetinu).
12. Tato skutečnost, jak již bylo výše řečeno, však neznamená, že by takový postup měl být automatický, tedy že by neprovedení určité fáze exekuce mělo (muselo) vždy vést z důvodu její mimořádné obtížnosti ještě k dalšímu snížení odměny soudního exekutora. Neshledal-li krajský soud důvod pro takový postup, přičemž úvahy o takové možnosti mohl vést i implicitně, aniž by je vtělil do odůvodnění rozhodnutí, nelze z výše uvedených důvodů jeho závěrům vytknout stěžovatelkou tvrzený nesoulad se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2690/24 a tedy ani porušení jejích základních práv.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 22. ledna 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu