II. ÚS 1557/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelé Jiří Scheiner (dále jen "první stěžovatel"), Eva Scheinerová (dále jen "druhá stěžovatelka") a Barbora Samohelová Scheinerová (dále jen "třetí stěžovatelka") napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud"). Stěžovatelé tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Původně byl soudcem zpravodajem v posuzované věci ustanoven David Uhlíř. Jelikož tato věc nebyla ke dni zániku funkce soudce Davida Uhlíře skončena, byla v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2025 č. j. Org. 1/25 ze dne 18. 12. 2024 přidělena Ditě Řepkové jako nové soudkyni zpravodajce. O této skutečnosti byli stěžovatelé informováni přípisem ze dne 3. 1. 2025.

3. Z obsahu ústavní stížnosti, jejich příloh a vyžádaného spisu se podává, že stěžovatelé se v rámci restitučního řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), domáhali navrácení pozemků v katastrálním území Zbenické Zlákovice, obec B.

4. Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj a hlavní město Praha (dále jen "pozemkový úřad") svým rozhodnutím ze dne 3. 8. 2018 č. j. 436/91, 34/93, RVIII 11/2018 rozhodl, že nárokované pozemky nelze stěžovatelům vydat. Pozemkový úřad jim sice přisvědčil, že jejich právnímu předchůdci byly pozemky protiprávně odňaty komunistickým režimem v rozhodné době, pročež podléhají restituci. Poukázal však na to, že ve věci je dána zákonná výjimka z povinnosti vydat dotčený pozemek podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť je zastavěn stavbou trvalého charakteru s obslužnými plochami, s nimiž tvoří jeden funkční celek.

5. Stěžovatelé proto podali proti Povodí Vltavy, s. p., a ČEZ, a. s., žalobu o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání tam specifikovaných pozemků.

6. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem nahradil rozhodnutí pozemkového úřadu v části ohledně pozemkové parcely č. parc. st. X1 tak, že první stěžovatel je spoluvlastníkem id. 1/2, druhá stěžovatelka je spoluvlastnicí id. 1/4 a třetí stěžovatelka je spoluvlastnicí id. 1/4 pozemku parc. č. X2 o výměře 129 m2 v katastrálním území Zbenické Zlákovice, obec B. (výrok I.); pozemek parc. č. X2 byl vytvořen geometrickým plánem oddělením z pozemkové parcely č. parc. st. X1 (výrok II.); geometrický plán je nedílnou součástí rozsudku (výrok III.); uložil stěžovatelům a Povodí Vltavy, s. p., povinnost nahradit ČEZ, a. s., náklady zpracování geometrického plánu (výroky IV. až VI.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu dalších nákladů řízení (výrok VII.).

7. Okresní soud vycházel z řady důkazů a dne 10. 6. 2021 za účasti stran provedl místní ohledání sporného pozemku. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že stěžovatelům lze vydat pouze část dotčeného pozemku, konkrétně z původního pozemku odměřený pozemek parc. č. X2. Ve vztahu ke zbylé části pozemku konstatoval, že je zastavěna a tvoří jeden funkční celek hotelu, a proto ji nelze vydat ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Uvedl, že část sporného pozemku je zastavěna přímo budovami hotelu (severní a jižní); na části pozemku se nachází nádvoří spojující budovy hotelu; na části pozemku se nachází parkoviště hotelu, od něhož pak vedou schody k hotelu; na jednu z částí pozemku navíc ústí úniková cesta z úpatí hráze Vodního díla Orlík (dále jen "přehrada"), která je potřebná k výkonu činnosti správce přehrady.

8. K odvolání stěžovatelů krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu ve výrocích IV., V., VI. a VII. změnil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.); ve výrocích I., II. a III. tento rozsudek potvrdil, avšak ve výroku I. a II. doplnil, že ohledně zbylého rozsahu pozemku st. parc. č. 22/4 o výměře 884 m2 zůstává rozhodnutí pozemkového úřadu nedotčeno (výrok II.); Povodí Vltavy, s. p., ani ČEZ, a. s., nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

9. Krajský soud především konstatoval, že ČEZ, a. s., není osobou povinnou k vydání dotčeného pozemku, neboť není jeho vlastníkem. Pozemkový úřad ani okresní soud s ní proto neměly jednat jako s žalovanou. Krajský soud nicméně připustil vstup uvedené společnosti do řízení jako vedlejší účastnice.

10. Následně krajský soud doplnil dokazování o řadu důkazů. Z nich mj. zjistil, že dotčený pozemek se nachází v prudkém svahu a svažuje se směrem k přehradě. Parkoviště se nachází ve svahu nad hotelem a je s ním spojeno schodištěm; z důvodu komplikovaného terénu přitom není možné parkování na úzké silnici nebo jiném místě. Budovy hotelu jsou orientovány do nádvoří a přes nádvoří propojeny inženýrskými sítěmi, přičemž funkce těchto budov se navzájem doplňují a nejsou oddělitelné. Podle požárního evakuačního plánu slouží nádvoří jako shromáždiště evakuovaných osob. V jižní části areálu se nachází vyústění únikové cesty od paty přehrady. Na odměřeném pozemku parc. č. 164 se naopak nachází pouze vegetace, přičemž tato část pozemku není nutná k provozu hotelu. Hotel v současnosti není provozován, ale je k tomu způsobilý. Na základě uvedených skutkových zjištění krajský soud uzavřel, že ve věci je naplněna zákonná výjimka z povinnosti vydat pozemek podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. V souladu se závěry okresního soudu dospěl k závěru, že nevydaná část pozemku je zastavěna budovami hotelu a obslužnými plochami, které s budovami hotelu tvoří jeden funkční celek. Odmítl tím návrh stěžovatelů, aby nebyla vydána pouze část pozemku přímo pod budovami hotelu a cca 1,5 m široký pás pozemku kolem nich. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že hotel není provozován, neboť je k provozu způsobilý.

11. K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením tak, že jej odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Po obsáhlém rozboru judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu (v zájmu stručnosti viz napadené usnesení Nejvyššího soudu, body 6 až 9) uzavřel, že rozhodnutí nižších soudů se od ní nijak neodchylují. Nižší soudy řádné zohlednily potřebnost a funkční provázanost nevydaných částí pozemku, a to jak pro provoz hotelu, tak pro provoz vodního díla Orlík. Byly proto naplněny podmínky plynoucí z § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jež brání naturální restituci. Stěžovatelům ovšem zůstalo zachováno právo na vydání náhradního pozemku nebo na finanční kompenzaci.

12. Ústavní soud nahlédnutím do Katastru nemovitostí zjistil, že sporný pozemek není ve vlastnictví Povodí Vltavy, s. p., nýbrž České republiky, přičemž uvedená společnost má pouze oprávnění hospodařit s ním.

Argumentace stěžovatelů

13. Stěžovatelé ve své obsáhlé ústavní stížnosti především rozporují závěr obecných soudů, že nevydané části nárokovaného pozemku tvoří s hotelem jeden funkční celek, pročež je dána výjimka z povinnosti vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Dále uvádějí, že pokud by jim byl vydán celý nárokovaný pozemek nebo alespoň jeho větší část, nezůstalo by jim pouze tzv. holé vlastnictví, nýbrž by jej mohli - stejně jako současný vlastník pozemku Povodí Vltavy, s. p. - pronajímat společnosti ČEZ, a. s., jakožto vlastníkovi budov.

14. Dále uvádějí, že Nejvyšší soud se odchýlil od svého usnesení sp. zn. 28 Cdo 1707/2018 ze dne 16. 7. 2018. Tímto usnesením odmítl dovolání žalovaných proti rozhodnutím nižších soudů, jimiž byla zčásti totožným stěžovatelům v restitučním řízení vydána část pozemku, jež se nachází pod vyasfaltovaným parkovištěm v blízkosti jiného rekreačního areálu. Potvrdil tak závěr obecných soudů, že mezi parkovištěm a zbytkem rekreačního areálu neexistovala úzká funkční souvislost, pročež se na něj nevztahovala výjimka podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.

15. Stěžovatelé nakonec namítají, že obecné soudy porušily jejich procesní práva, když bez náležitého zdůvodnění nevyhověly jejich návrhu na vypracování dalšího, nového geometrického plánu, který by vymezil část pozemku nezbytnou pro obslužnost souboru nemovitostí hotelu.

16. Tím měla být porušena práva stěžovatelů podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatelů

17. Okresní soud jakožto účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

18. Krajský soud jakožto účastník řízení ve stručnosti shrnul důvody, které jej vedly k přijetí napadeného rozsudku. Zdůraznil, že zákonným hlediskem pro aplikaci § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě není to, zda je vlastnický režim pozemku a stavby shodný (jinak by úspěšnost restitučního nároku mohla být závislá na nahodilé skutečnosti, kdo je jejich aktuálním vlastníkem), nýbrž pouze to, zda tvoří jeden funkční celek, tedy zda je dotčená část pozemku nezbytně nutná k plnění funkcí budovy. Jelikož v nyní posuzované věci byla funkční souvislost zcela jasně dána, byly naplněny zákonné podmínky pro aplikaci výjimky z naturální restituce. Dále zdůraznil, že z hlediska naplnění zákonných požadavků není významné ani to, zda je předmětný areál v současnosti fakticky provozován, je-li k takovému provozu nadále určen a způsobilý. Nakonec poukázal na to, že nevydaná část pozemku má malou výměru a je nutná k plnění funkcí budov hotelu.

19. Nejvyšší soud jakožto účastník řízení odkázal na svou analýzu relevantní judikatury, jež je součástí ústavní stížností napadeného usnesení. Shrnul, že u nárokovaného pozemku je nezbytné přihlížet k jeho celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami; posouzení funkční provázanosti nemovitostí je pak úzce spjato s konkrétními skutkovými okolnostmi věci. V nyní posuzované věci provedly obecné soudy řadu důkazů, včetně místního šetření. Na základně těchto důkazů pak dospěly k důkazně podloženému a řádně odůvodněnému závěru o tom, že nárokovaný pozemek nelze vydat nad rámec odměřené části, neboť společně s budovami hotelu tvoří jeden vzájemně provázaný funkční celek. Skutečnost, že část pozemku pod parkovištěm je pronajímaná vlastníkem pozemku (Povodí Vltavy, s. p.) vlastníkovi hotelu (ČEZ, a. s.) svědčí spíš o funkční souvislosti uvedené plochy s hotelem než - dle tvrzení stěžovatelů - o její absenci. K neprovedení stěžovateli navrhovaného důkazu (nového geometrického plánu) uvádí, že potřeba jiného prostorového vymezení vydávané pozemkové části vzhledem k výsledkům dokazování nevyvstala. K údajnému odklonu od usnesení sp. zn. 28 Cdo 1707/2018 uvádí, že citované rozhodnutí vycházelo z odlišných skutkových okolností, jak je vysvětleno v napadeném usnesení Nejvyššího soudu.

20. K vyjádření ČEZ, a. s., Ústavní soud nepřihlížel, neboť uvedená společnost jej zaslala, aniž by byla zastoupena advokátem v souladu s požadavky § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tím současně ztratila postavení vedlejší účastnice podle § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

21. Povodí Vltavy, s. p., jakožto vedlejší účastník řízení mj. uvedl, že na předmětný pozemek ústí z úpatí hráze úniková cesta, přičemž je nutné zachovat její návaznost a volný průchod přes pozemek až na pozemní komunikaci. Jsou tím zajišťována bezpečnostní pravidla provozu hráze. Dotčený pozemek je totiž nejen součástí areálu hotelu, ale i areálu hráze. K námitce stěžovatelů stran plurality vlastníků pozemku a budov hotelu uvádí, že to je důsledkem souvislosti předmětného pozemku s Vodním dílem Orlík. Prvotním využitím pozemku je provoz a zabezpečení hráze; jeho využití jako rekreačního areálu je až druhotné. Jedině vlastnictví těchto pozemků zaručuje vedlejšímu účastníkovi přímou kontrolu nad jejich užíváním a potažmo nad zabezpečením bezpečnosti hráze. Část pozemku je navíc vedlejším účastníkem i v současnosti využívána k realizaci stavebních prací na hrázi a jiným obdobným činnostem. Vedlejší účastník má tudíž za to, že nedošlo k porušení práv stěžovatelů podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Vedlejší účastník dále uvádí, že obecné soudy vycházely z řádně provedených důkazů a z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu. Nakonec poukazuje na to, že stěžovatelé žádný návrh na provedení důkazu konkrétním geometrickým plánem ani nevznesli. Z uvedených důvodů je vedlejší účastník přesvědčen, že nedošlo ani k porušení práv stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

22. Ústavní soud zaslal shora uvedená vyjádření stěžovatelům k případné replice. Stěžovatelé svého práva repliky využili. K vyjádření Nejvyššího soudu zopakovali, že uvedený soud se odchýlil od svého usnesení sp. zn. 28 Cdo 1707/2018 a tam vymezených kritérií. Mají za to, že jeho úvaha o štěpení funkčně provázaného souboru nemovitostí je zcela nesprávná, a to zejm. s ohledem na již existující pluralitu vlastníků. Na zachování vlastnictví třetí osoby neexistoval veřejný zájem, jenž by mohl převážit nad zájmem stěžovatelů na naturální restituci. K vyjádření krajského soudu stěžovatelé zopakovali své stížnostní námitky, zejm., že areál hotelu není dlouhodobě provozován a že na zachování vlastnictví třetí osoby nebyl dán veřejný zájem. K vyjádření Povodí Vltavy, s. p., uvádějí, že uvedený podnik v rámci soudního řízení nikdy netvrdil, že nárokované pozemky jsou součástí Vodního díla Orlík, nýbrž "pouze" to, že na ně ústí úniková cesta z úpatí hráze a že jsou pod nimi příslušné inženýrské sítě; jedná se tudíž o překvapivý argument. Poukazují na to, že některé jiné pozemky v oblasti jim již byly vydány v restitučním řízení, aniž by bylo namítáno, že jsou potřebné pro provoz vodního díla. Ostatně, i kdyby bylo nezbytné jejich využití pro provoz vodního díla, jak ve svém vyjádření tvrdí vedlejší účastník, bylo by možné řešit tuto situace dočasným záborem. Dále stěžovatelé opět poukazují na absenci veřejného zájmu a údajný odklon od judikatury Nejvyššího soudu. Nakonec namítají, že geometrický plán neodpovídal rozsahu pozemků, jejichž navrácení stěžovatelé požadovali. Stěžovatelé se zabývali i vyjádřením ČEZ, a. s. Navrhli, aby Ústavní soud jejich ústavní stížnosti vyhověl.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

23. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

24. Ústavní soud předně podotýká, že dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Jejich úlohou je, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru řádně odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

25. Těžištěm ústavní stížnosti je námitka stěžovatelů, že na jejich věc neměl být aplikován § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (tj. zákonná výjimka z povinnosti naturální restituce z důvodu zastavěnosti nárokovaného pozemku), resp. že měl být aplikován pouze ve vztahu k té části nárokovaného pozemku, jež je přímo zastavěna budovami hotelu.

26. V zájmu přehlednosti Ústavní soud připomíná, že podle citovaného § § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nelze pozemek nebo jeho části vydat v případě, že "pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby ...."

27. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že primárním cílem restitučního zákonodárství je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v tzv. rozhodném období, a navrátit protiprávně odňaté pozemky původním vlastníkům nebo jejich právním nástupcům. Tento cíl je ostatně deklarován i v preambuli zákona o půdě.

28. Ústavní soud proto na restituční věci obecně nazírá prizmatem zásady in favorem restitutionis, tedy rozhodování ve prospěch restituce [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1703/09 ze dne 27. 11. 2012 (N 196/67 SbNU 531); nález sp. zn. I. ÚS 437/03 ze dne 12. 1. 2006 (N 11/40 SbNU 91); v poněkud odlišném kontextu církevních restitucí srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.)]. Ačkoli tato zásada není sama o sobě ústavněprávním požadavkem, představuje podpůrné kritérium hodnocení uplatněného restitučního nároku. Jejím obsahem je požadavek, aby orgány moci veřejné respektovaly hodnotové základy restitucí při svém rozhodování [nález sp. zn. III. ÚS 361/21 ze dne 30. 11. 2021 (N 210/109 SbNU 268), bod 39] a interpretovaly relevantní právní normy ve vztahu k oprávněným osobám vstřícně [nález sp. zn. II. ÚS 1697/21 ze dne 16. 8. 2021 (N 139/107 SbNU 147), bod 17]. Nebrání-li tomu žádné významné, zákonem předpokládané důvody, zásadně je preferováno vydání původního pozemku [nález sp. zn. III. ÚS 1034/23 ze dne 26. 3. 2024, bod 39].

29. Jak však Ústavní soud opakovaně zdůraznil, tuto zásadu nelze chápat jako "právo na restituci" vlastnictví k věcem, jež určitá osoba požaduje vydat na základě (tvrzené) majetkové křivdy (nález sp. zn. II. ÚS 3447/21 ze dne 27. 6. 2023, bod 12). Naopak, konkrétní rozsah a podmínky uplatnění restitučních nároků jsou věcí politického rozhodnutí zákonodárce [nález sp. zn. III. ÚS 1034/23 ze dne 26. 3. 2024, bod 25; nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. ledna 2015 (N 6/76 SbNU 99), bod 22]. Tato myšlenka byla ostatně silně akcentována ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), v němž Ústavní soud konstatoval, že právní úprava rozsahu a podmínek uplatnění restitučních nároků (např. časového a věcného rámce) je vyhrazena zákonodárci.

30. Možnost navrácení původního pozemku tak nalézá své limity v zákonem stanovených výjimkách z povinnosti naturální restituce (nález sp. zn. II. ÚS 1697/21, bod 16), v tomto případě v podmínkách uvedených v § 11 zákona o půdě. V souladu se zásadou in favorem restitutionis nelze tyto výjimky interpretovat a aplikovat nepřiměřeně extenzivně, avšak současně je nelze ani zcela vyprázdnit a popřít tak vůli zákonodárce.

31. Posouzení restitučních nároků oprávněných navíc musí vycházet z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci a být založeno na řádně zjištěném skutkovém stavu [nález sp. zn. II. ÚS 1697/21, bod 17; nález sp. zn. I. ÚS 62/08 ze dne 13. 7. 2010 (N 143/58 SbNU 195)]. Konkrétně ve vztahu k možnosti aplikace výjimky z povinnosti naturální restituce podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě Ústavní soud uvedl, že je do značné míry kazuistická a založena na posouzení skutkových okolností každého individuálního případu. Jakákoliv snaha o (širší) generalizaci těchto unikátních skutkových okolností případu a právních závěrů na nich založených je proto problematická [nález sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014 (N 134/74 SbNU 35), bod 20]. Jinými slovy, samotná skutečnost, že určitý typ plochy nebyl v jednom případě považován za nezbytnou součást funkčního celku budov, sama o sobě neznamená, že za ní nebude a nesmí být považován nikdy, a vice versa.

32. Tato obecná východiska se plně uplatní i v nyní posuzované věci. Ústavní soud připomíná, že stěžovatelé se domáhali navrácení pozemků v katastrálním území Zbenické Zlákovice, obec B., které leží přímo pod nebo v bezprostřední blízkosti budov (v současnosti nevyužívaného) hotelu Kostínek u přehrady Orlík. Obecné soudy rozhodly o navrácení pouze menší části (cca 12%) nárokovaných pozemků, přičemž ve zbytku je navrátit odmítly s poukazem na § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. S ohledem na konkrétní skutkové okolnosti věci uzavřely, že nevydaná část pozemku bezprostředně souvisí a je nezbytná k provozu hotelového areálu anebo přehrady.

33. Obecné soudy opřely své závěry o řadu důkazů, včetně místního šetření. Z těchto důkazů vyplynulo, že na pozemku stojí dvě budovy hotelu (severní a jižní), jež jsou orientovány do nádvoří a navzájem propojeny inženýrskými sítěmi; jedna z budov je přitom primárně koncipována jako hotelová a druhá jako obslužně-technická. Podle požárního evakuačního plánu slouží nádvoří jako shromáždiště evakuovaných osob. Parkoviště se pak nachází ve svahu nad hotelem a je s ním spojeno schodištěm, přičemž s ohledem na terénní podmínky není možné parkování na jiném místě v okolí. V jižní části dotčeného pozemku se nachází vyústění únikové cesty od paty přehrady, které je - jak podotýká vedlejší účastník ve svém vyjádření - nezbytné k zajištění bezpečnosti přehrady. Pokud obecné soudy považovaly tyto plochy, resp. části pozemku za součást jednoho funkčně propojeného celku podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nelze jejich závěry považovat za jakkoliv nepřiměřené nebo arbitrární.

34. Za svévolný nelze považovat ani dílčí závěr obecných soudů, že charakter staveb a přiléhajících obslužných ploch by stěžovatelům znemožňoval využívat nárokovaný pozemek k zemědělským nebo lesním účelům, jak předpokládá zákon o půdě. Stěžovatelé v této souvislosti ostatně tvrdí pouze to, že kdyby jim byl navrácen pozemek pod parkovištěm, mohli by jej pronajímat současnému vlastníkovi budov hotelu (společnosti ČEZ); ke zbylým částem nevydaného pozemku ani netvrdí, že by je mohly jakkoliv využívat, natož k zákonem předpokládaným účelům.

35. Jedinou námitkou stěžovatelů, které lze přiznat jistou relevanci, je to, že hotelový areál není již nějakou dobu využíván. Společnost ČEZ, a. s., a Povodí Vltavy, s. p., se v řízení před obecnými soudy nebyly s to shodnout se stěžovateli na příčinách ani době trvání tohoto stavu - stěžovatelé tvrdili, že se jedná o desítky let opuštěný areál, kdežto uvedené společnosti tvrdily, že hotel není provozován podstatně kratší dobu právě z důvodu probíhajícího restitučního řízení. Ať je pravdivá kterákoliv z uváděných verzí, faktem je, že zákon o půdě ani navazující judikatura nevyžadují, aby byly stavby stojící na nárokovaném pozemku aktuálně využívány k nějakému specifickému účelu. Jak navíc zdůrazňovaly obecné soudy, hotelový komplex je stále stavebně a technicky způsobilý k tomu, aby byl provozován, přičemž v řízení nevyšlo najevo, že by snad měl být zbourán nebo jinak odstraněn. Ani samotní stěžovatelé v tomto smyslu nic netvrdili a neprokazovali.

36. O snaze orgánů moci veřejné vyhovět restitučnímu nároku stěžovatelů v maximálním možném rozsahu svědčí to, že z původního pozemku byla odměřena a stěžovatelům navrácená alespoň určitá část pozemku. Z napadených rozhodnutí jasně plyne, že obecné soudy vyvinuly snahu oddělit od areálu hotelu alespoň tu část, která není pro jeho provoz nezbytná. Jejich přístup proto nelze považovat za paušalizující nebo přehlížející princip in favorem restitutionis.

37. Námitka stěžovatelů, že s ohledem na jejich práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve věci nemohl a neměl být aplikován § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, tudíž není opodstatněná.

38. Opodstatněná není ani námitka stěžovatelů, že Nejvyšší soud se odchýlil od usnesení sp. zn. 28 Cdo 1707/2018 v rozporu s jejich právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedené usnesení bylo vydáno ve věci jiného restitučního nároku zčásti totožných stěžovatelů. Nejvyšší soud tímto v podstatě potvrdil rozhodnutí nižších soudů, jimiž byl některým stěžovatelům navrácen pozemek ležící pod parkovištěm v jiném rekreačním areálu, neboť mezi parkovištěm a zbytkem rekreačního areálu nebyla shledána úzká funkční souvislost [tj. nevztahovala se na něj výjimka podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě].

39. Jak však Ústavní soud zdůraznil výše, posouzení toho, zda jsou v konkrétní věci dány podmínky pro aplikaci výjimek z naturální restituce podle § 11 zákona o půdě, je značně závislé na skutkových okolnostech a do jisté míry se vzpírá širší generalizaci. Samotná skutečnost, že některým stěžovatelům byl vydán pozemek pod parkovištěm v jedné věci, nezakládá legitimní očekávání, že jim bude vydán i zcela odlišný pozemek náležející k odlišnému areálu. Nezbytnost a funkční propojení těchto parkovacích ploch se zbytkem areálu může být - a v nyní posuzované věci skutečně bylo - značně rozdílné. Obecné soudy své závěry stran funkčního propojení parkoviště se zbytkem areálu v napadených rozhodnutích řádně odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z čl. 36 odst. 1 Listiny.

40. Nakonec nelze za opodstatněnou považovat ani námitku stěžovatelů, že byli zkráceni na svých procesních právech z důvodu nikoli řádného odmítnutí jejich procesního návrhu na vypracování nového geometrického plánu a jeho provedení v řízení. Ve své podstatě se jedná o námitku opomenutých důkazů. Ústavní soud však v soudním spisu ověřil, že ačkoli stěžovatelé opakovaně brojili proti geometrickému plánu, jejich námitky se nikterak netýkaly jeho údajných vad, ale pouze toho, že jím byla odměřena jiná, než jimi nárokovaná část pozemku. Jejich námitky proti geometrickému plánu byly tudíž pouhým pokračováním jejich meritorní polemiky s rozhodnutími soudů, nikoli řádným návrhem na provedení důkazu. Jelikož stěžovatelé ve skutečnosti nevznesli žádný návrh na provedení důkazu, tento návrh přirozeně nemohl být ani opomenut v rozporu s požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny.

41. Ústavní soud nakonec nepřehlédl ani to, že vlastníkem sporného pozemku je Česká republika, přičemž Povodí Vltavy, s. p., má "pouze" právo hospodařit s ním. Jelikož žádný z účastníků řízení tuto skutečnost nenamítal v řízení před obecnými soudy a stěžovatelé v ústavní stížnosti nevznesli v této souvislosti žádné námitky, Ústavní soud se touto skutečností nemohl dále zabývat.

42. Stěžovatelé formálně napadají i rozhodnutí soudů o nákladech řízení, avšak v této souvislosti neuplatňují žádné, natož relevantní, námitky.

43. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu