Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti HOSTLINK a.s., sídlem Klapkova 1874/83, Praha 8, zastoupené Mgr. Ing. Lukášem Blahušem, advokátem, sídlem Londýnská 608/52, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 191/2023-45 ze dne 10. 4. 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 Af 15/2020-106 ze dne 26. 4. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a podstatný obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se před správními soudy domáhala přezkumu rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterým zamítl její odvolání a potvrdil platební výměry na daň z přidané hodnoty (DPH) vydané Finančním úřadem pro hlavní město Prahu za zdaňovací období listopad 2015 a prosinec 2015. Na základě daňové kontroly dospěl správce daně k závěru, že se stěžovatelka účastnila podvodu na DPH a o své účasti na něm mohla a měla vědět. Nepřiznal jí nárok na vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 2 162 907 Kč (listopad 2015) a 3 885 440 Kč (prosinec 2015).
2. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl. V rozsudku se vypořádal, mimo jiné, s námitkou stěžovatelky, že jí bylo rozhodnutí vedlejšího účastníka doručeno až po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Městský soud se stěžovatelkou nesouhlasil v tom, že by k zahájení daňové kontroly došlo už dne 7. 2. 2017, kdy se dostavila ke správci daně k podání vysvětlení a předání podkladů. Městský soud poukázal na to, že toho dne správce daně neprováděl postup směřující ke zjišťování daňové povinnosti, neměl pochybnosti o daňovém tvrzení stěžovatelky ani je nerozporoval. Až na základě od stěžovatelky zjištěných informací pochybnosti získal, což jej vedlo k záměru provést daňovou kontrolu. Ten stěžovatelce jasně sdělil až během jednání 27. 2. 2017, kdy došlo k zahájení daňové kontroly. Právě toho dne došlo podle městského soudu k přerušení běhu prekluzivní lhůty pro stanovení daně podle § 148 odst. 3 daňového řádu. Předtím správce daně prováděl jen úkony v rámci vyhledávací činnosti podle § 78 daňového řádu.
3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. S odkazem na svou dřívější judikaturu konstatoval, že je nutno rozlišovat mezi formálním a materiálním zahájením daňové kontroly. Odmítl však, že by ve stěžovatelčině případě správce daně prováděl "zastřenou daňovou kontrolu" ještě předtím, než ji formálně zahájil. Zhodnotil, že postup správce daně materiálně nevybočil z mezí vyhledávací činnosti, která spočívá v získání podkladových informací a "mapování terénu", čemuž odpovídaly všechny úkony správce daně před dnem 27. 2. 2017. Poukázal též na to, že správce daně neměl důvod postupovat účelově ve snaze vyhnout se marnému uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá porušení svého práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") ve spojení s čl. 11 odst. 5 Listiny, který stanoví, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Tvrdí, že správní soudy nezjistily řádně skutkový stav věci ohledně počátku běhu prekluzivní lhůty pro vyměření daně. Podle jejího názoru se měl běh této lhůty odvíjet od 7. 2. 2017, kdy zástupci stěžovatelky jednali se správcem daně, podali mu vysvětlení a na jeho výzvu následně předložili doklady ke zdaňovacím obdobím, k nimž byly později vydány platební výměry. Šlo o první úkon, který vůči ní správce daně učinil, k čemuž měly správní soudy přihlédnout a neřídit se formálním zahájením daňové kontroly, k němuž došlo až později. Postup správce daně při daňové kontrole zasahuje do autonomní sféry daňového subjektu a musí tak sledovat legitimní cíl a probíhat zákonným způsobem. Postup správce daně před "oficiálním" zahájením daňové kontroly označuje stěžovatelka za "modelový případ", jakým v daném období docházelo k zahajování daňových kontrol.
5. S ohledem na to mělo být posouzeno, kdy došlo k přerušení běhu prekluzivní lhůty podle § 148 odst. 3 daňového řádu. Podle stěžovatelky tedy už v době vydání rozhodnutí vedlejšího účastníka (tj. dne 10. 2. 2020) právo stanovit daň prekluzí zaniklo. Vydané rozhodnutí pro ni bylo překvapivé a porušovalo její právní jistotu.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů (viz čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995).
8. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti soustředí výhradně na zpochybnění nesprávnosti závěrů správních soudů ohledně prekluze práva stanovit daň. Usiluje o to, aby Ústavní soud přehodnotil skutkový stav věci, který byl podle ní správními soudy nesprávně zjištěn. Podle názoru Ústavního soudu však zpochybňuje právní, nikoli skutkové závěry správních soudů, a to tak, že se v podstatě domáhá jejich přehodnocení, jako by Ústavní soud představoval další hierarchicky nadřízenou instanci soustavy soudů. To však není účelem řízení o ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3341/16 ze dne 20. 3. 2018, bod 8).
9. Ústavní soud konstatuje, že se s námitkami předestřenými v ústavní stížnosti již vypořádala obě napadená rozhodnutí, a to způsobem, který Ústavní soud považuje za řádně odůvodněný (k požadavkům na řádné odůvodnění viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1845/11 ze dne 27. 10. 2011, body 13 a 14) a prostý excesu vyžadujícího zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007).
10. Ústavní soud proto odkazuje především na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který přesvědčivě vyložil podstatu vyhledávací činnosti i zahájení daňové kontroly a odůvodnil, proč postup správce daně předcházející formálnímu zahájení daňové kontroly nevybočil z mezí vyhledávací činnosti. Proto Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce, že k zahájení daňové kontroly materiálně došlo před jejím formálním zahájením (dne 27. 2. 2017, o čemž byl sepsán protokol) a že měl být postup správce daně účelově "manipulovat" s během prekluzivní lhůty pro stanovení daně (viz podrobně body 17 až 32 napadeného rozsudku). Těmto závěrům nemá Ústavní soud co vytknout, respektive stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádnou ústavně relevantní argumentaci, kterou by je dokázala zpochybnit. Své poznámky k interpretační libovůli, překvapivosti napadených rozhodnutí ani absenci legitimního cíle nijak nerozvádí, přičemž není úkolem Ústavního soudu, aby za ni její argumentaci domýšlel. Ústavní soud proto jen obecně konstatuje, že takové námitky považuje za zjevně neopodstatněné. Ke stěžovatelkou opakovaně zmiňované povinnosti správních soudů zabývat se prekluzí ex offo (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009) pak postačí odkázat na výše uvedené, jež svědčí o tom, že se správní soudy prekluzí i na základě námitky stěžovatelky zabývaly dostatečně.
11. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu