Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Labská investiční, a.s., v likvidaci, sídlem Revoluční 1930/86, Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2063/2023-507 ze dne 28. 3. 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 31/2020-449 ze dne 3. 5. 2022 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 33 Cm 65/2013-416 ze dne 4. 12. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SOFO Group a.s., sídlem Na strži 1702/65, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 880 200 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že vedlejší účastnice obdržela plnění ze smlouvy o vypracování grantové dokumentace, nicméně smlouva byla podle stěžovatelky absolutně neplatná. Absolutní neplatnost shledávala v nedodržení formy právního jednání na straně vedlejší účastnice.
2. Městský soud v Praze napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem rozhodl, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení s příslušenstvím se zamítá. Odůvodnil, že plnění bylo fakticky stěžovatelce předáno. Jelikož stěžovatelka předané plnění (grantovou dokumentaci) soudu nepředložila, nemohl soud zkoumat, jaká peněžitá náhrada je adekvátní za poskytnuté plnění. Jelikož toto stěžovatelka ani k poučení neučinila, její žalobu zamítl.
3. K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval Vrchní soud v Praze, který ovšem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Na úvod vrchní soud uvedl, že nesouhlasí s tím, že měla stěžovatelka předkládat poskytnuté plnění, a to zejména ve prospěch vedlejší účastnice, a zejména s tím spojovat její procesní neúspěch. Nicméně ani vrchní soud neshledal, že by se jednalo o bezdůvodné obohacení, ale naopak šlo podle něj o plnění na základě platné smlouvy. Soud nepřisvědčil stěžovatelčině argumentaci, že jsou smlouvy ve vztahu ke stěžovatelce neplatné z důvodu nedodržení formy jednání na straně vedlejší účastnice (smluvního partnera stěžovatelky). Této skutečnosti se totiž může dovolávat pouze vedlejší účastnice, u níž došlo k nedodržení formy jednání. Současně soud shledal, že plnění bylo jednoznačně předáno.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pro nepřípustnost. Právo uplatnit výhradu nevázanosti právním úkonem, při kterém nebyl dodržen stanovený způsob jednání, svědčí ve smyslu § 20 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pouze té právnické osobě, jejíž stanovený způsob nebyl dodržen. Konečně nepřisvědčil ani dalším výhradám, týkajícím se skutkových závěrů a hodnocení důkazů.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení zákona a současně jejích ústavně zaručených základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že obecné soudy rozhodly na základě libovůle, rozporně, spekulativně a bez vypořádání se s namítanými skutečnostmi. Tím stěžovatelce znemožnily účinně bránit svá práva. Poukazuje na to, že právní závěr přijatý v rozhodnutí vrchního a Nejvyššího soudu podporuje nepoctivé právní jednání. Shrnuje, že závěry obecných soudů vedou ke zcela absurdní a nespravedlivé situaci, kdy bylo vedlejší účastnici poskytnuto peněžité plnění, aniž by tato poskytla plnění stěžovatelce.
6. Stěžovatelka poukazuje i na to, že odůvodnění napadených rozhodnutí je nedostatečné. S odkazy na judikaturu Ústavního soudu zdůrazňuje, že obecné soudy ignorovaly jí předložené důkazy a skutečnosti. Bylo přitom jejich povinností zdůvodnit, proč konkrétní důkazní návrhy neprovedly.
Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.
8. Ústavní soud dále připomíná, že ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor.
9. Ke stěžovatelkou předloženým námitkám ohledně odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména vrchního a Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že tato obstojí pohledem povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 z 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Nejvyšší i vrchní soud odkazují na ustálenou praxi dovolacího soudu v otázce, kdo má možnost dovolávat se neplatnosti právního jednání z důvodu nedodržení formy jednání. Stěžovatelka svou ústavní stížností požaduje po Ústavním soudu, aby přehodnotil právní závěry obecných soudů. Nicméně taková činnost není úkolem Ústavního soudu, neboť takový postup jej staví do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, respektive setrval na názoru dříve vyjádřeném, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud současně nemůže přisvědčit ani argumentaci stěžovatelky, že obecné soudy zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces tím, že neprovedly jí navrhované důkazy. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že není povinností obecných soudů provést všechny navržené důkazy, jsou však povinny z přesvědčivých důvodů vysvětlit, z jakých důvodů k provedení důkazů nepřistoupily (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1318/23 z 10. 1. 2024, bod 27 an.). Ústavní soud na tomto místě nicméně dále poukazuje na to, že sama stěžovatelka v ústavní stížnosti žádným způsobem nevymezuje, které konkrétní důkazní návrhy obecné soudy opomněly vypořádat nebo které důkazy či skutečnosti nezohlednily. Za dané situace nemá Ústavní soud, co by obecným soudům vytknul. Současně není úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel za stěžovatelku tím spíše, že v řízení o ústavní stížnosti je povinné zastoupení právním profesionálem (advokátem). Ústavní soud proto nemohl posoudit, které konkrétní důkazní návrhy nebyly provedeny či které důkazy a skutečnosti soudy nezohlednily.
11. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu