Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti obchodní korporace Zemědělské družstvo Sněžné, sídlem Sněžné 205, zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, sídlem Nádražní 600/21, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 150/2024-42 ze dne 19. 11. 2024, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 70/2022-153 ze dne 13. 6. 2024 a rozhodnutí Ministerstva dopravy č. j. MD-13503/2022-930/3 ze dne 5. 5. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Ministerstva dopravy, jako účastníků řízení, a dále a) Václava Kováře a b) Mgr. Ludmily Kovářové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Krajský úřad Kraje Vysočina, Odbor dopravy a silničního hospodářství ("krajský úřad"), rozhodnutím č. j. KUJI 1436/2022 ze dne 10. 1. 2022 deklaroval k žádosti vedlejších účastníků, že ke dni vydání rozhodnutí existují na specifikovaných pozemcích veřejně přístupné komunikace. Ministerstvo dopravy ("ministerstvo") napadeným rozhodnutí změnilo rozhodnutí krajského úřadu tak, že na specifikovaných pozemcích ke dni vydání rozhodnutí veřejně přístupné komunikace neexistují. Proti rozhodnutí ministerstva podala stěžovatelka správní žalobu, kterou zamítl Krajský soud v Brně ("krajský soud") napadeným rozsudkem. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 3. Stěžovatelka namítá, že ministerstvo a správní soudy chybně aplikovaly a interpretovaly zásadu non bis in idem zakotvenou v § 78 odst. 5 soudního řádu správního. Podle stěžovatelky bylo rozhodnutím krajského úřadu z roku 2009 nezměnitelně určeno, že se na předmětných pozemcích nacházejí (nebo mohou nacházet) účelové komunikace. Ministerstvo však v roce 2022 rozhodlo opačně a deklarovalo, že veřejně přístupné účelové komunikace na stejných pozemcích neexistují. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že bylo-li rozhodnutí krajského úřadu z roku 2009 kritizováno pro nedostatečné vymezení účelové komunikace (chybějící údaje o její délce, šířce a přesném průběhu), stejný nedostatek vykazuje i rozhodnutí ministerstva z roku 2022. Stěžovatelka argumentuje překážkou věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a odst. 4 o. s. ř., která brání znovu projednání věci, bylo-li již o ní pravomocně rozhodnuto [odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 2741/15 ze dne 10. 5. 2016 (N 83/81 SbNU 401)]; tento závěr platí podle ní nejen pro soudní rozhodnutí, ale i pro rozhodnutí jiných orgánů státní moci.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Postup ve správním řízení a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a správních soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. 6. Žádné ústavněprávní vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal. V napadených rozhodnutích je řádně vypořádána stěžejní námitka - znovu uplatňovaná v ústavní stížnosti - ohledně (ne)existence překážky věci rozhodnuté bránicí určení, že se na předmětných pozemcích nenacházejí veřejně přístupné účelové komunikace (viz body 17 a 18 rozsudku krajského soudu a body 17 až 21 rozsudku NSS). Není úlohou Ústavního soudu jejich závěry v rovině podústavního práva dále přehodnocovat. NSS rovněž vyložil, že tvrzení stěžovatelky o tom, že výrok rozhodnutí ministerstva není dostatečně určitý, je mimoběžné s předmětem řízení o kasační stížnosti, neboť nic nevypovídá o určitosti výroku rozhodnutí z roku 2009. 7. Pro úplnost lze dodat, že § 78 odst. 5 soudního řádu správního, podle něhož je správní orgán v dalším řízení vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, zásadu zákazu dvojího trestání (non bis in idem) nezakotvuje; ostatně v nynější věci o správní trestání, v němž má tato zásada místo, vůbec nejde. Dovolává-li se stěžovatelka § 159a odst. 4 o. s. ř. a související judikatury, pomíjí, že tato pravidla se uplatní v občanskoprávním řízení. Bez ohledu na to, stěžejní pro posouzení Ústavního soudu je, že se rozhodující orgány otázkou překážky věci rozhodnuté zabývaly a v ústavních mezích vysvětlily, proč v dané věci nebránila rozhodnutí ministerstva o neexistenci veřejně přístupné účelové komunikace. 8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu