II. ÚS 1729/24

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 17. 6. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv svobod.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2016 sp. zn. 3 T 3/2014 byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) a j) tr. zákoníku, ve spojení s § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dále zvlášť závažným zločinem loupeže dle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku, přečinem nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného užívání cizí věci dle § 207 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku. Za prvý a třetí z uvedených trestných činů byl obviněný odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvaadvaceti roků. Za druhý a čtvrtý z uvedených trestných činů byl obviněný odsouzen k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let.

4. Z ústavní stížnosti a z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3335/22 se podává, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016 sp. zn. 8 To 75/2016 bylo ve shora uvedené trestní věci mj. rozhodnuto tak, že se rozhodnutí o návrhu státního zástupce na uložení ochranného opatření ve formě zabrání věcí podle § 230 odst. 2 trestního řádu vyhrazuje k rozhodnutí soudu prvního stupně ve veřejném zasedání. Následně Městský soud v Praze, po delší časové prodlevě, usnesením ze dne 18. 7. 2022 č. j. 3 T 3/2014-5524 rozhodl mj. výrokem II. podle § 80 odst. 1 trestního řádu o vrácení věci stěžovateli, tj. o vydání blíže určeného osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia Tour bílé barvy. Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 20. 9. 2022 č. j. 8 To 66/2022-5556 na základě podnětu stížnosti státního zástupce výrok II. usnesení Městského soudu v Praze zrušil a rozhodl o zabrání movitého majetku stěžovatele dle § 101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Následně podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta (sp. zn. III. ÚS 3335/22).

5. Stěžovatel podal návrh na obnovu řízení, přičemž mimo jiné se snažil prokázat, že peněžní prostředky na nákup vozidla získal ještě před spácháním vytýkané trestné činnosti a nelze tak dospěl k závěru, že zabrané vozidlo bylo pořízeno z peněž získaných z trestné činnosti. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, podle něhož nemůže být výrok o ochranném opatření předmětem posuzování v rámci řízení o povolení obnovy řízení, ledaže by soud na základě povolené obnovy zrušil celý rozsudek. Podle stěžovatele je třeba rozlišit, zda se nově předložený důkaz vztahuje k výroku o vině a trestu nebo zda se vztahuje k uloženému ochrannému opatření. V předmětné věci neměla stěžovatelem předložená listina (Prohlášení B. Ř. o poskytnutí finančních prostředků stěžovateli) vyvracet jeho vinu či nevinu, ale měla ilustrovat způsob, jakým mělo dojít k získání finančních prostředků na koupi automobilu. Stran své finanční situace v rozhodném období poukázal stěžovatel na to, že krátce před nákupem vozidla převedl svůj podíl k družstevnímu bytu.

6. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o povolení návrhu na obnovu řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].

7. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12].

8. Stran obnovy řízení v případech ochranného opatření lze uvést, že bližší podmínky obnovy řízení definuje trestní řád, který též vymezuje typy řízení, u kterých je obnova řízení přípustná. Usnesení o uložení ochranného opatření do výčtu těchto rozhodnutí nespadá. Vymezení rozhodnutí, u kterých je přípustná obnova řízení je taxativní a nelze je zásadně ani analogicky rozšiřovat (srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 302/2012).

9. Ústavní soud má za to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů lze považovat za ústavně konformní, neboť tyto svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Obecné soudy se s nově předloženými důkazy stěžovatele zabývaly a učinily jej předmětem svého hodnocení. Nalézací soud v souvislosti se stěžovatelem akcentovaným prohlášením B. Ř. podrobně vysvětlil, z jakého důvodu má za to, že stěžovatel nabyl peněžní prostředky na koupi zadrženého vozidla z trestné činnosti. Na tomto místě lze pak odkázat především na odst. 12 usnesení nalézacího soudu, v němž je popisována sms komunikace mezi stěžovatelem a prodejcem vozidla cca 2 hodiny po spáchání trestné činnosti. Dokládá-li stěžovatel svoji solventnost z převodu družstevního podílu krátce před koupí vozidla, není z ústavní stížnosti zřejmé, zda tento převod byl úplatný či bezúplatný. Byl-li stěžovatel finančně zajištěn, je pak otázkou, jaký účel mělo prohlášení B. Ř., od něhož měl stěžovatel získat částku odpovídající kupní ceně vozidla. V souvislosti s uvedeným nelze též přehlížet pochybnost nalézacího soudu vyvolanou rozporem mezi kupní smlouvou a prohlášením B. Ř.

10. Z vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že jak Městský soud v Praze, tak i Vrchní soud v Praze dostatečně vysvětlily, proč stěžovatelem nově předložené důkazy nejsou způsobilé odůvodnit povolení obnovy řízení. Ústavní soud v jejich postupu nespatřuje žádné znaky neústavního pochybení.

11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2024

Jan Svatoň v. r. předseda senátu