Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ivo Šotka, insolvenčního správce, sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2023 č. j. 10 As 527/2021-37, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2021 č. j. 19 A 8/2020-36 a příkazu Ministerstva spravedlnosti ze dne 15. 4. 2019 č. j. MSP-21/2019-OINS-SRIS/4, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 28. 6. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Ministerstvo spravedlnosti rozhodnutím ze dne 28. 8. 2019 uznalo stěžovatele jako insolvenčního správce vinným tím, že nepředložil ministerstvu v období od 1. 1. 2019 do 28. 2. 2019 doklad o tom, že jeho pojištění odpovědnosti za škodu trvalo po celou dobu výkonu funkce insolvenčního správce v kalendářním roce 2018, čímž porušil § 14 odst. 3 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, a spáchal tímto přestupek podle § 36b odst. 1 písm. e) téhož zákona. Za tento přestupek ministerstvo uložilo stěžovateli pokutu ve výši 17 000 Kč. K rozkladu stěžovatele ministryně spravedlnosti rozhodnutím ze dne 19. 5. 2020 změnila rozhodnutí ministerstva tak, že žalobci za daný přestupek uložila pokutu ve výši 7 700 Kč, ve zbytku rozklad odmítla. Proti rozhodnutí ministryně se stěžovatel bránil žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který ji svým rozsudkem ze dne 6. 12. 2021 zamítl. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud svým usnesením ze dne 27. 4. 2023 odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatoval, že z jeho strany sice došlo k formálnímu pochybení, avšak přístup správních orgánů a obecných soudů k sankcionování nedbalostního porušení informační povinnosti je podle jeho mínění nepřiměřeně přísné. To pak platí zvláště za situace, kdy pojištění bylo platně sjednáno a nebylo toliko doloženo správnímu orgánu. Napadená rozhodnutí jsou dle náhledu stěžovatele v extrémním rozporu s principem spravedlnosti.
III. Z narativní části usnesení vyplývá, že stěžovateli byla správním orgánem uložena pokuta ve výši 7 700 Kč. S ohledem na výši této částky a okolnosti případu je zřejmé, že se jedná o věc bagatelní, která zpravidla pro nikoliv zcela zásadní faktické (kvantitativní) dopady na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, ústavněprávní roviny nedosahuje (usnesení ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13). Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
Ústavní stížnost však v tomto ohledu žádnou relevantní argumentaci neobsahuje. Stěžovatel netvrdí, že by napadenými rozhodnutími byl z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčen na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko). Stejně tak neuvádí (z tzv. kvalitativního hlediska), jakého konkrétního ústavněprávního pochybení značné intenzity se měly oba soudy dopustit, tj. např. extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další), a proč by tak věc měla "přesahovat" z hlediska svého významu její vlastní zájmy.
Ústavní soud tedy posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu