Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Radima Turečka, zastoupeného Mgr. Adamem Liberdou, advokátem se sídlem Brandlova 1685/9, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 222/2023-187 ze dne 8. 3. 2024 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 57 Co 222/2023-191 ze dne 8. 3. 2024 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 114 C 22/2019-151 ze dne 12. 5. 2023, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení, a Evy Stryczkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se v řízení před obecnými soudy Eva Stryczková, vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem, po stěžovateli domáhala zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nevrácené části zápůjčky. Tu měla stěžovateli poskytnout na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 12. 8. 2016. Stěžovatel se bránil zejména tvrzením, že peníze vedlejší účastnici vrátil. Svůj argument doložil originálem příjmového pokladního dokladu s vlastnoručním podpisem vedlejší účastnice.
2. Okresní soud ve Frýdku-Místku napadeným rozhodnutím rozhodl ve prospěch stěžovatele a žalobu výrokem I zamítl poté, co vedlejší účastnice neunesla důkazní břemeno ohledně nepravosti jejího podpisu na příjmovém pokladním dokladu. Zároveň uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení a náklady řízení státu (výroky II a III).
3. Proti tomuto rozhodnutí podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Ostravě došel k závěru, že okresní soud chybně aplikoval § 565 občanského zákoníku, a proto je tak podle názoru soudu právě stěžovatel tím, kdo ani po výzvě soudu o označení dalších důkazních návrhů neunesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu. Z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně napadeným rozhodnutím změnil a nařídil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici 50 000 Kč spolu s úroky z prodlení (výrok I), náhradu nákladů řízení (výrok II) a také uhradit další náklady (výrok III a IV).
Argumentace stěžovatele
4. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí na základě tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod či čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti tomu, že nebyl soudem ve smyslu § 118a občanského soudního řádu dostatečně poučen, když se mu v řízení před soudem prvního stupně na základě chybné aplikace § 565 občanského zákoníku tomuto zákonnému poučení vůbec nedostalo a zároveň byl jeho důkazní návrh k doplnění znaleckého posudku soudem zamítnut. Poučena byla pouze vedlejší účastnice, kterou podle soudu tížilo důkazní břemeno.
5. Odvolací soud sice účastníkům svůj právní názor ohledně chybné aplikace § 565 občanského zákoníku sdělil, nicméně stěžovatele pouze vyzval k označení dalších důkazních návrhů pro prokázání svého tvrzení a k označení ani neposkytl žádnou lhůtu. Taková výzva podle názoru stěžovatele nesplňuje poučení ve smyslu § 118a občanského soudního řádu a v této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu.
6. Stěžovatel je zároveň přesvědčen, že nebyly dány důvody pro změnu rozsudku odvolacím soudem podle § 220 občanského soudního řádu. Soud měl podle jeho názoru rozsudek okresního soudu pro jiné vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zrušit a věc okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas řádně zastoupeným stěžovatelem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, který vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ve vztahu k napadenému rozsudku okresního soudu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže rušit rozhodnutí, které bylo změněno. Ve zbývající části je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud na úvod připomíná, že je soudním orgánem, jehož rolí je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není orgánem stojícím v další instanci nad obecnými soudy a taktéž není zásadně oprávněn přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry.
9. V nyní posuzované věci stěžovatel podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci, když požaduje přezkum řízení před nalézacími soudy a rozhodnutí ve věci, kde sporná částka činila právě 50 000 Kč [srov. § 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. V těchto bagatelních věcech je ovšem přezkum Ústavního soudu omezen o to více. Jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, úspěch ústavní stížnosti v takových případech bývá často vyloučen zpravidla kvůli velmi nízkým, svou podstatou zanedbatelným částkám. Děje se tak z důvodu nevýznamnosti možného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který obecně není schopen způsobit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004). Výjimku představují pouze zcela extrémní pochybení soudů, která vedou ke zřetelnému zásahu do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1393/11 ze dne 1. 8. 2011 a sp. zn. IV. ÚS 193/14 ze dne 8. 4. 2015). Žádná taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud rovněž připomíná, že v nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 vyslovil závěr, že bagatelnost věci by se ve smyslu právním měla krýt s bagatelností věci ve smyslu faktickém, avšak ne vždy tomu tak musí být. Při jejím posuzování by měl Ústavní soud na věc nahlížet jak z hlediska kvalitativního, tak i kvantitativního. Míra dotčení nemusí být závislá pouze na zákonodárcem stanovené hranici pro bagatelnost částky, tedy 10 000 Kč pro odvolání a 50 000 Kč pro dovolání, ale v ojedinělých případech se i ve věcech, které jsou podle těchto hranic jinak bagatelní, může jednat o natolik zásadní dopady do života stěžovatele, že přezkum souvisejících soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu nelze vyloučit. Takto je třeba postupovat zejména v případech, kdy si sociální a majetkové poměry účastníka vyžadují zvláštního zohlednění. Stejně tak nemusí být určující právní hranice bagatelnosti s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (body 31 a 33 již citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13). V tomto směru ovšem stěžovatel ničeho ve své ústavní stížnosti nenamítá a Ústavní soud ani žádné takové okolnosti z předložené ústavní stížnosti a jejích příloh nezjistil.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu