II. ÚS 1753/24

Odůvodnění

Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, za který mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výměře 200 000 Kč (100 denních dávek ? 2 000 Kč) a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech, a to i na základě plné moci, na dobu 5 let. Současně mu byl uložen i trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 664 364,81 Kč zajištěné na účtu č. XXX. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody vzniklé poškozené společnosti Grammer Automotive CZ s.r.o., IČ: 27315835. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), jako soud odvolací, na základě odvolání stěžovatele napadeným usnesením rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu a zrušil pouze výrok o trestu zákazu činnosti a výrok o trestu propadnutí věci z rozsudku obvodního soudu. V ostatních výrocích zůstal rozsudek obvodního soudu nezměněn. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel založil své dovolání z převážné části na polemice s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a předkládal vlastní verzi skutkového stavu. Takové námitky však nejsou způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, ale ani žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265 odst. 1 trestního řádu.

3. Proti všem v záhlaví citovaným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž tvrdí, že nalézací soud ani odvolací soud se nevypořádaly s jeho námitkami a nesprávně hodnotily provedené důkazy. Obecné soudy se měly dopustit absolutně svévolného hodnocení důkazů, což má za následek extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními. U jednotlivých skutků stěžovatel poukazuje na chyby soudů stran interpretace důkazů. Specificky pak sděluje, že vadu spočívající v opomenutí klíčového důkazu představuje neprovedení opětovného výslechu svědka H. P., který byl vyslechnut prostřednictvím videokonference, avšak nebylo mu vůbec rozumět. Namítá také, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho námitkami vznášenými po celou dobu trestního řízení. Dle jeho názoru si obecné soudy vyselektovaly části jednotlivých důkazních prostředků, které pospojovaly bez bližšího vysvětlení a nevypořádaly se s uplatněnou argumentací stěžovatele a relevantními důkazy.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

5. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti.

6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podanou ústavní stížností stěžovatel prosazuje pro něj příznivý náhled na skutkový stav, který však neodpovídá skutkovému stavu tak, jak jej zjistily obecné soudy, přičemž vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím stěžovatel staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 2054/24). Podobný exces Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. K závěru o stěžovatelově vině dospěly obecné soudy na základě uzavřeného vnitřně koherentního řetězce důkazů, dostatečně zohlednily veškeré relevantní skutečnosti a odůvodnění jimi učiněných závěrů je logické a nevykazuje znaky svévole.

7. Žádné pochybení Ústavní soud neshledal ani v postupu Nejvyššího soudu. Tento se vypořádal se všemi námitkami vznesenými stěžovatelem v dovolání. Obdobně jako nyní Ústavní soud, také Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel založil své dovolání na polemice s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů. Konkrétní výhrady stěžovatele obsažené v dovolání byly založeny na jeho vlastním náhledu na způsob provedení činu odlišném od skutkového zjištění obvodního soudu a městského soudu. Takové námitky nebyly způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody, ani žádný jiný dovolací důvod. I přesto se Nejvyšší soud v napadeném usnesení na třech stranách věnuje provedenému dokazování a z něj dovozených závěrů a stěžovateli vysvětluje, že obvodní i městský soud si počínaly bezvadně.

8. Jako ústavněprávně relevantní nevyhodnotil Ústavní soud ani argumentaci stěžovatele stran průběhu výslechu svědka P. Obvodní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že videokonferenční výslech provedený v případě tohoto svědka byl svým technickým zajištěním méně kvalitní, avšak bylo možné z něj vycházet. Obvodní soud uvedl, že nejzásadnější bylo samotné vnímání svědka P., které, jak Ústavní soud pochopil z odůvodnění rozsudku obvodního soudu, v souladu s dalšími provedenými důkazy přispělo k celistvému obrazu o trestné činnosti, z jejíhož spáchání byl stěžovatel uznán vinným. Nedobrá kvalita videokonferenčního přenosu výslechu sama o sobě nemohla založit důvod pro zásah Ústavního soudu.

9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu