II. ÚS 1775/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel se v řízení před Krajským soudem v Ostravě domáhal zrušení místní úpravy provozu na pozemních komunikacích, stanovené Magistrátem města Opavy dne 20. 6. 2022 na ulici X v Opavě. Dále se stěžovatel domáhal, aby bylo rozhodnuto o nezákonném umístění vodorovného dopravního značení, které předcházelo výše uvedenému stanovení. Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 79 A 4/2023-47 z 8. 2. 2024 žalobu stěžovatele odmítl.

2. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, přičemž soudní poplatek neuhradil současně s podáním kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud jej proto vyzval napadeným usnesením č. j. 7 As 45/2024-8 z 11. 3. 2024 k jeho zaplacení ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy (výrok I). Současně stěžovatele vyzval k odstranění vad kasační stížnosti a doložení právního zastoupení ve lhůtě jednoho měsíce od doručení napadeného usnesení (výrok II a III) a poučil jej, že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, řízení zastaví. Tato výzva byla stěžovateli doručena v úterý 12. 3. 2024, přičemž posledním dnem lhůty pro zaplacení soudního poplatku byla středa 27. 3. 2024.

3. Stěžovatel zaplatil soudní poplatek bezhotovostním převodem na účet Nejvyššího správního soudu až po uplynutí uvedené lhůty, a to v úterý 2. 4. 2024. Z toho důvodu Nejvyšší správní soud řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 47 písm. c) soudního řádu správního druhým napadeným usnesením č. j. 7 As 45/2024-26 z 17. 4. 2024 zastavil (výrok I).

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel zpochybňuje postup Nejvyššího správního soudu a namítá, že formalistickou aplikací zákona o soudních poplatcích bez přihlédnutí k individuálním okolnostem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Podle stěžovatele nebyl důvod k poskytnutí pouze patnáctidenní lhůty pro zaplacení soudního poplatku. Nejvyšší správní soud nejkratší přípustnou lhůtu stanovil zcela automaticky, aniž by přihlédl k povaze kasační stížnosti a lhůtám stanoveným stěžovateli pro obstarání právního zástupce a odstranění vad kasační stížnosti.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu správnímu soudu nesprávně uvedený formát čísla účtu, na který měl být soudní poplatek uhrazen. Nesprávné uvedení mezer v čísle účtu představovalo pro stěžovatele zásadní překážku, pro níž nebyl schopen soudní poplatek na účet Nejvyššího správního soudu řádně a včas uhradit. Namítá rovněž vadné poučení Nejvyššího správního soudu, které ve stěžovateli vzbudilo mylnou představu, že bude vyzván k vyložení důvodů pro opožděnou úhradu soudního poplatku.

6. Stěžovatel rovněž spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že Nejvyšší správní soud zcela opominul žádost stěžovatele k prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 40 odst. 5 soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud se nezabýval podáním stěžovatele, v němž uvedl důvody pro pozdní úhradu soudního poplatku a požádal o nezastavení řízení o kasační stížnosti. Usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byla jeho kasační stížnost odmítnuta, je tak podle názoru stěžovatele nepřezkoumatelné.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu.

8. Stěžovatel napadá vedle usnesení, kterým byla jeho kasační stížnost odmítnuta, také usnesení, kterým byl vyzván k úhradě soudního poplatku (proti výrokům II a III tohoto usnesení stěžovatel nic nenamítá). Ústavní stížnost proti tomuto procesnímu usnesení není přípustná. Řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí. Procesní usnesení nelze považovat za konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, a proto proti nim zásadně není ústavní stížnost přípustná (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. 2. 2023). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení, jehož obsahem je výzva k zaplacení soudního poplatku, vyslovil Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013. Takové usnesení není způsobilé bezprostředně způsobit porušení základních práv, na rozdíl od usnesení, kterým se pro nezaplacení soudního poplatku řízení končí. Ve zbývající části naopak ústavní stížnost přípustná je, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995).

10. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu, respektive práva na přístup k soudu, v různých aspektech postupu Nejvyššího správního soudu. Právo na přístup k soudu však není absolutní a podléhá některým legitimním omezením, jež jsou vtělena do procesních předpisů. Taková procesní omezení, mezi které patří rovněž stanovení lhůty k zaplacení soudního poplatku, musí obecné soudy aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené, tj. nad rámec smyslu a účelu právní úpravy jdoucí požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno realizaci práva na soudní ochranu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 410/20 ze dne 16. 6. 2020, bod 27).

11. Nepřiměřené procesní omezení nespatřuje Ústavní soud v tom, že Nejvyšší správní soud stěžovateli určil pro zaplacení soudního poplatku "pouze" 15denní lhůtu. Povinnost zaplatit soudní poplatek vzniká podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona o soudních poplatcích podáním kasační stížnosti, přičemž splnění poplatkové povinnosti není vázáno na výzvu soudu (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Není-li poplatek takto zaplacen, pak soud podle § 9 odst. 1 téhož zákona vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů, výjimečně však i kratší. Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že lhůtu v délce 15 dnů Nejvyšší správní soud pro zaplacení soudního poplatku užívá standardně. Vzhledem ke skutečnosti, že má být soudní poplatek uhrazen již při samotném podání ústavní stížnosti a nejde o nikterak náročný úkon, Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším správním soudem, že jde i vzhledem k individuálním okolnostem věci o lhůtu přiměřenou (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 9/20 ze dne 30. 3. 2021, K zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty, bod 35). Skutečnost, že k odstranění vad kasační stížnosti a doložení právního zastoupení Nejvyšší správní soud stanovil lhůty v jiné délce, na tomto závěru nic nemění. Lhůta stanovená výrokem II procesního usnesení vyplývá přímo ze zákona (§ 106 odst. 3 soudního řádu správního), lhůta stanovená výrokem III byla zvolena v návaznosti na výrok II.

12. Porušení práva na soudní ochranu nepředstavovalo ani údajné uvedení "nesprávného" čísla účtu pro zaplacení. Nejvyšší správní soud dostatečně vysvětlil, proč nepřesné grafické zobrazení formátu čísla účtu na procesním usnesení nebylo nepřekonatelnou překážkou, jež by stěžovateli bránila ve včasném zaplacení soudního poplatku. Ústavní soud v jeho úvahách nenachází žádný ústavně relevantní exces. Úhrada soudního poplatku byla jednoduchým úkonem nevyžadujícím právní pomoc, a absence právního zastoupení tak stěžovateli v zaplacení soudního poplatku nebránila. Navíc bezhotovostní úhrada soudního poplatku na účet soudu nebyla jediným způsobem, jímž mohl stěžovatel soudní poplatek uhradit. Nepodařilo-li se stěžovateli zadat platební příkaz, jak tvrdí, zjevně měl k dispozici možnosti, jak situaci řešit.

13. Zjevně neopodstatněný je i poslední okruh námitek, týkající se stěžovatelovy žádosti o prominutí zmeškání lhůty, kterou mělo být stěžovatelovo podání ze dne 1. 4. 2024. Nejvyšší správní soud o ní však nerozhodl.

14. Otázkou je, zda měl Nejvyšší správní soud stěžovatelovo podání jako žádost o prominutí zmeškání lhůty vyhodnotit. Pakliže o takovou žádost šlo, měl o ní rozhodnout (výrokem), jak vyplývá z vlastní rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek č. j. 10 As 145/2021-46 ze dne 9. 8. 2022 nebo usnesení č. j. 3 Afs 23/2021-36 ze dne 31. 3. 2021) a ke stejnému závěru dospěla i komentářová literatura (viz komentář k § 40 odst. 5 v KÜHN, Z. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019).

15. Podání, kterého se stěžovatel dovolává, nebylo jasně označeno ani formulováno jako žádost o prominutí zmeškání lhůty, s odkazem na § 40 odst. 5 soudního řádu správního, a pro úplnost lze doplnit, že nebylo jasně označeno ani formulováno jako žádost ve smyslu § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Je z něj však zřejmé, že se stěžovatel domáhal nezastavení řízení pro včasné nezaplacení soudního poplatku (žádost zaslal až po skončení lhůty) a vyložil důvod, který mu dle jeho mínění bránil v dřívějším splnění poplatkové povinnosti. To svědčí pro to, že z hlediska svého obsahu mělo být podání vyhodnoceno jako taková žádost. Ústavní soud připomíná zásadu, že na podání účastníků řízení k soudu je obecně třeba nahlížet podle jejich obsahu, a že soudy mají povinnost (obzvlášť u účastníka řízení, kterému není poskytována právní pomoc) postupovat tak, aby mohlo být naplněno jejich právo na přístup k soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014, Vstřícnější postup obecných soudů k právu jednotlivce na soudní ochranu při posuzování nejasného či neurčitého podání).

16. To, že napadené usnesení č. j. 7 As 45/2024-26 neobsahuje samostatný výrok, kterým by bylo o žádosti rozhodnuto, tak sice představuje v kontextu této věci pochybení, avšak pouze formálního charakteru. Ústavní soud v něm nespatřuje porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu. Zrušení tohoto usnesení ze strany Ústavního soudu by stěžovateli nepřineslo možnost dosáhnout pro něj příznivějšího rozhodnutí.

17. Ač Nejvyšší správní soud o žádosti nerozhodl výrokem, v odůvodnění se dostatečně věnoval důvodům, jimiž stěžovatel svoji žádost podpořil. Stěžovatelova argumentace tedy nezůstala ze strany Nejvyššího správního soudu opomenuta. Z usnesení je seznatelné, že neshledal existenci vážných omluvitelných důvodů.

18. Navíc lze poukázat na to, že ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích stanoví, že řízení se pro nezaplacení poplatku řízení nezastaví, je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník v náhradní lhůtě určené soudem k dodatečnému splnění poplatkové povinnosti sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/20, bodě 37, žalobce (navrhovatel) touto cestou může odvrátit následek nezaplacení soudního poplatku v náhradní lhůtě. Podmínkou však je, že toto sdělení vůči soudu učiní ještě v dodatečné lhůtě určené podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Tak tomu v případě stěžovatele nebylo, neboť se na Nejvyšší správní soud obrátil až po uplynutí soudem určené lhůty pro dodatečné splnění poplatkové povinnosti. V takovém případě z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že "[u]plyne-li však marně lhůta k zaplacení, výsledek nelze zvrátit a soud už nemůže přihlédnout k okolnostem, které by jinak odůvodňovaly prodloužení této lhůty v případě, kdyby o nich poplatník informoval soud v jejím průběhu" (rozsudek č. j. 8 As 290/2021-23 ze dne 17. 12. 2021, bod 24, který přiléhavě odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 9/20, bod 38).

19. Co se potom týče namítané vady poučení, z formulace poučení jasně vyplývalo, že lhůta, v níž se může poplatník obrátit na soud ve smyslu § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, je právě ta lhůta, která byla výrokem I procesního usnesení stanovena jako dodatečná lhůta pro zaplacení soudního poplatku. To, že poučení nepřebírá doslovně text zákona, nijak do práv stěžovatele nezasáhlo.

20. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu