II. ÚS 1840/23

Odůvodnění

1. Tento spor je jeden z mnoha sporů řešených civilními soudy i Ústavním soudem ohledně zastavení exekuce z důvodu nemravné dohody. Exekuce vůči stěžovatelce byla zastavena a soud prvního stupně jí přiznal náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem v napadeném usnesení aplikoval § 150 občanského soudního řádu ("o. s. ř.") a náhradu jí nepřiznal z důvodů hodných zvláštního zřetele. Konkrétně shledal, že stěžovatelka byla v rámci exekučního řízení pasivní, dluh skutečně vznikl, ona ho neplatila a vůči jeho samotné existenci nebrojila. Ústavní soud v tomto řízení zkoumal, jestli je tento závěr krajského soudu ústavně souladný.

Vymezení věci

2. Stěžovatelka uzavřela se společností GE Money bank, a. s., úvěrovou smlouvu. Následně tato společnost postoupila svou pohledávku vedlejší účastnici. Vedlejší účastnice se stěžovatelkou dne 22. 6. 2011 uzavřela dohodu o uznání dluhu, ve stejný den byla také podepsána rozhodčí smlouva. Celá pohledávka zahrnovala 69 432,50 Kč na jistině, 12 535,68 Kč na úrocích a 22 106,62 Kč na smluvních pokutách. Podle dohody mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí měla být pohledávka zaplacena do 10 dnů, v opačném případě navýšena o smluvní poutu ve výši 26 018,2 Kč s možností 60 měsíčních splátek ve výši 2 169 Kč.

3. Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 17. 2. 2012 č. j. 56 EXE 117/2012-5 pověřil soudního exekutora JUDr. Dalimila Miku k provedení exekuce na majetek stěžovatelky (povinná) z titulu rozhodčího nálezu ze dne 13. 12. 2011 sp. zn. P 854/11-9, vydaného rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem.

4. Usnesením ze dne 9. 12. 2022 č. j. 56 EXE 117/2012-114 Okresní soud v Teplicích zastavil exekuci (výrok I.) a stanovil vedlejší účastnici (oprávněná) povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 53 402,87 Kč (výrok II.). Shledal, že dohoda o uznání dluhu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí je nemravná, a proto neplatná.

5. Důvody neplatnosti podle okresního soudu dopadají i na samostatně uzavřenou rozhodčí smlouvu, přičemž shledal i nedostatek pravomoci rozhodce. Na základě toho zastavil exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Uzavřel, že procesní zavinění na zastavení exekuce bylo na straně vedlejší účastnice, proto jí uložil podle § 89 exekučního řádu uhradit stěžovatelce náklady řízení. Tyto náklady by stěžovatelce podle § 150 o. s. ř. nepřiznal, neboť pohledávku ani z části nezaplatila před zahájením exekuce, avšak rozhodujícím podle okresního soudu bylo, že vedlejší účastnice trvala na provádění exekuce v celém rozsahu, ačkoliv na postoupenou pohledávku jí již bylo vyplaceno minimálně 102 145,56 Kč a důvod vedení exekuce pro pohledávku samotnou již tak v zásadě odpadl. Skutečnost, že vedlejší účastnice trvala na provádění exekucí i v případech, kdy jí musela být z jiných řízení zřejmá přinejmenším spornost přiznaných pohledávek a rozhodčích nálezů, zakládala podle okresního soudu její procesní zavinění a povinnost platit minimálně náklady exekuce.

6. Usnesení okresního soudu ve výroku II. napadla vedlejší účastnice odvoláním. Nesouhlasila s přiznáním náhrady nákladů řízení povinné a namítala, že z ustálené praxe Ústavního soudu je zřejmé, že dojde-li k zastavení exekuce pro neplatnost exekučního titulu, mělo by dojít k aplikaci § 150 o. s. ř. Krajský soud jí vyhověl, když shledal, že stěžovatelka před zahájením exekučního řízení nevyvinula aktivitu směrem k uhrazení alespoň dlužné jistiny a dlužná jistina musela být vymožena až v rámci exekuce (materiálně tedy existoval důvod vedení exekuce). V rozhodčím a exekučním řízení byla stěžovatelka rovněž dlouhodobě procesně pasivní (návrh na její zastavení podala až v roce 2022). Nepřiznání náhrady nákladů krajský soud shledal souladným s judikaturou Ústavního soudu, přičemž poukázal zejména na usnesení z 6. 8. 2019 sp. zn. III. ÚS 3921/18 a usnesení z 16. 1. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1990/19, jakož i usnesení ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 3419/20.

7. Stěžovatelka navrhovala nařízení jednání a provedení svého účastnického výslechu a výslechu zástupce oprávněné. Krajský soud těmto návrhům nevyhověl. K procesní nečinnosti podle něho stěžovatelka netvrdila relevantní skutečnosti. I v případě, že by vztáhla zdravotní důvody ke své procesní neaktivitě, z obsahu spisu vyplývá, že zdravotní důvody byly omezeny časově (na dobu po zahájení exekuce) a také svou povahou [v rámci přiznaného (invalidního) důchodu mohla pracovat]. Pokud stěžovatelka mohla pracovat, nebyly zdravotní důvody tak mimořádné povahy, aby jí znemožňovaly 13 let uplatňovat svá procesní práva. Stěžovatelka navrhovala také důkaz k okolnostem uzavírání dohody o uznání dluhu, výslech zaměstnance vedlejší účastnice. Ovšem krajský soud shledal, že protože je dohoda o uznání dluhu neplatná, nejsou okolnosti před jejím uzavřením rozhodné a nemohou zdůvodnit jednak nesplnění (zákonné, nikoliv smluvní) stěžovatelčiny povinnosti vrátit vedlejší účastnici alespoň jistinu dluhu, jednak její dlouhodobě trvající procesní pasivitu.

Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka namítá, že krajský soud porušil její právo na procesní rovnost (čl. 37 odst. 3 a čl. 1 Listiny základních práv a svobod). Usnesení krajského soudu je podle ní nepřezkoumatelné, a proto bylo porušeno i její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod). V důsledku těchto dvou nepřiměřených zásahů bylo porušeno i její právo vlastnit majetek (článek 11 odst. 1 Listiny a v kontextu článku 1 odst. 1 Úmluvy). Její nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 53 402,87 Kč nelze považovat za ústavně nevýznamný. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud nezohlednil všechny relevantní skutkové okolnosti její věci a nepostupoval tak v souladu s nálezem Ústavního soudu z 12. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2728/19. Své rozhodnutí založil pouze na pasivitě stěžovatelky, aniž by byť jen minimálně zohlednil pasivitu vedlejší účastnice. Ta přitom byla (přinejmenším) stejně pasivní, jako stěžovatelka. Dále uvádí, že krajský soud nepřihlédl ani k tomu, že náklady řízení vznikly převážně jednáním vedlejší účastnice, která mohla udělit souhlas se zastavením na výzvu exekutora. To však vedlejší účastnice neučinila a trvala na dalším vymáhání, a to i přesto, že prokazatelně věděla, že je exekuce vedena protiprávně. Navíc v okamžiku podání návrhu na zastavení exekuce byla již postoupená pohledávka uhrazena. Přitom tato skutečnost byla důvodem, proč soud prvního stupně náhradu nákladů řízení stěžovatelce přiznal. Stěžovatelka se ohrazuje vůči tomu, že krajský soud opřel své závěry o to, že se stěžovatelka hrazení dluhu účelově vyhýbala, ač její zdravotní stav nebyl natolik závažný, že by nemohla pracovat. Žádné takové skutečnosti ale nevyplývají ani z exekučního spisu, a ani z dokazování provedeného před soudem prvního stupně.

9. Dále stěžovatelka namítá, že jí postupem krajského soudu bylo znemožněno uplatnit její procesní práva. Krajský soud přes výslovnou žádost stěžovatelky nenařídil ve věci jednání k provedení dokazování, aby tak stěžovatelka měla možnost se náležitě bránit a uplatňovat důkazní návrhy. Krajský soud své rozhodnutí opřel o zjištění a listinné důkazy, které nebyly provedené před soudem prvního stupně. Stěžovatelce tak byla odebrána možnost se s nimi nejen seznámit, ale případně se k nim vyjádřit či navrhnout jiné důkazy na podporu svých tvrzení.

Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice

10. Podle vedlejší účastnice krajský soud svůj nákladový výrok v napadeném usnesení řádně odůvodnil, přičemž odkázal na relevantní judikaturu civilních soudů i Ústavního soudu. K samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].

11. Krajský soud ovšem podle vedlejší účastnice při posouzení otázky náhrady nákladů řízení a aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. nijak nevybočil, rozhodnutí není svévolné. Ústavní soud již v minulosti ve vztahu k srovnatelným případům uvedl tři skutečnosti, ve kterých lze spatřovat důvod hodný zvláštního zřetele podle ustanovení § 150 o. s. ř. - materiální opodstatnění exekuce (nerozporovaná existence dluhu), pasivita povinné (vigilantibus iura scripta sunt) a skutečnost, že povinná nikdy žádným způsobem nebrojila proti samotné existenci pohledávky a až do podání návrhu na zastavení exekuce byla mnoho let zcela pasivní. V případě stěžovatelky tedy bylo shledáno, že byly naplněny všechny důvody hodné zvláštního zřetele. Krajský soud ve svém vyjádření pak zcela odkázal na odůvodnění svého usnesení.

Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 citovaného zákona a contrario).

13. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

14. Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Ústavní soud ve své judikatuře nesčetněkrát uvedl, že otázka aplikace § 150 o. s. ř. spadá výhradně do pravomoci civilních soudů. Tyto nejlépe znají specifické okolnosti konkrétního případu, a proto je především jejich věcí, aby uvážily, zda citované ustanovení aplikují či nikoliv (sp. zn. IV. ÚS 37/02, II. ÚS 2513/14). Ústavní soud proto zásadně není povolán k tomu, aby posuzoval, zda jsou v tom kterém případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití ustanovení § 150 o. s. ř. (sp. zn. I. ÚS 389/05 a I. ÚS 457/05).

15. Úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou dány důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)].

16. Stěžovatelce je nutno přisvědčit v tom, že pokud by závěr krajského soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení vyplýval toliko z její tvrzené procesní pasivity, nemohl by ve světle nálezu sp. zn. IV. ÚS 2728/17 skutečně obstát. Ústavní soud však současně nepřehlédl, že krajský soud aplikaci § 150 o. s. ř. odůvodnil též tím, že si stěžovatelka finanční prostředky skutečně půjčila a nesplácela je. Dohodu s vedlejší účastnicí o uznání dluhu se splátkovým kalendářem uzavřela 22. 6. 2011, neuhradila ovšem ani první splatnou splátku z nového splátkového kalendáře. Vymáhanou pohledávku ponechala po dobu třinácti let téměř bez povšimnutí. Pasivní byla stěžovatelka nejen co do plnění platebních povinností, ale také v rozhodčím a exekučním řízení (srov. bod 14 napadeného usnesení). Ústavní soud přitom v uvedeném nálezu výslovně uvedl (srov. bod 52 cit. nálezu), že i samotná skutečnost, že stěžovatelka si půjčila a nesplácela, odůvodňuje aplikaci § 150 o. s. ř., a tedy i nepřiznání náhrady nákladů účastníka řízení. Krajský soud se nedopustil žádného kvalifikovaného pochybení, pro které by jeho právní závěry měly vybočovat ze zásad spravedlivého procesu, respektive být v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními.

17. Ústavní soud dodává, že v řadě svých předchozích rozhodnutí konstatoval, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek. Exekuce byla prvotně vyvolána z důvodu neplacení dluhu, a to na základě původně vykonatelného exekučního titulu. S ohledem na změnu judikatury muselo v každém případě dojít k jejímu zastavení a vzniku nákladů řízení na obou stranách sporu. Ústavní soud ve svých rozhodnutích také uplatňuje zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo). Není dán důvod, aby uvedená zásada byla automaticky přehlížena v případě některých druhů řízení a jejich účastníků. Možnosti dané právním řádem k ochraně účastníků řízení musí platit pro všechny stejně a ve všech druzích řízení (usnesení ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 1542/19).

18. Ústavní soud shledal i druhou námitku stěžovatelky zjevně neopodstatněnou. Krajský soud neporušil právo na její soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Jak plyne např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 účastníkovi svědčí možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navrhované důkazy neprovedl. Ústavní soud vymezil, že pokud tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení účastník řízení navrhuje provedení důkazu, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není potřeba důkaz provést (nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn III. ÚS 569/03). Tak tomu bylo v případě stěžovatelky. Krajský soud dostatečně zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné nařízení jednání a provedení účastnického výslechu stěžovatelky a výslechu zástupce vedlejší účastnice; skutečnosti, které chtěla stěžovatelka navrhovanými důkazy dokázat, nepovažoval krajský soud za relevantní a přezkoumatelně zdůvodnil proč (viz bod 26 napadeného usnesení).

19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Pavel Šámal v. r. předseda senátu