II. ÚS 191/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3, čl. 12 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") zamítl návrh stěžovatele, otce (dále též jen "otec") na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhal předání druhého vedlejšího účastníka, třetího vedlejšího účastníka a čtvrté vedlejší účastnice, nezletilých dětí (dále jen "nezletilí") do jeho výchovy v sudém kalendářním týdnu od čtvrtka do pátku a v lichém kalendářním týdnu od čtvrtka do následujícího pondělí. Takto obvodní soud rozhodl za situace, kdy probíhá řízení o úpravu výchovy pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů zahájené 31. 8. 2023 návrhem první vedlejší účastnice, matky (dále jen "matka") a styk otce s dětmi byl opakovaně upravován asistovanou formou za situace, kdy proti němu probíhalo trestní stíhání pro podezření zločinu týrání svěřené osoby.

3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. V záhlaví uvedeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud dospěl stejně jako obvodní soud k závěru, že v předmětné věci není dána naléhavá potřeba úpravy styku otce s dětmi dalším předběžným opatřením.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obvodní soud své zamítavé rozhodnutí opřel o formalistický argument, že svým návrhem se otec domáhá rozhodnutí ve věci samé. Obvodní soud tak rezignoval na podrobnější posouzení návrhu. Obvodní soud nezjišťoval názor nezletilých dětí, ačkoliv mu to uložil Ústavní soud v předchozích usneseních, a ačkoliv měl k dispozici 104 zpráv Area Fausta obsahujících autentická vyjádření nezletilých o jejich přání trávit se stěžovatelem více času. Nevypořádal se rovněž s odborným doporučením organizace Area Fausta ze dne 21. 10. 2025, která po 17 měsících spolupráce výslovně konstatovala, že asistovaný kontakt již není důvodný. Obvodní soud neodůvodnil, proč by měl asistovaný styk v omezeném rozsahu nadále trvat, když Ústavní soud v předchozích usneseních výslovně upozornil, že s postupující dobou bude třeba na odůvodnění eventuálního dalšího trvání asistovaného styku klást vyšší požadavky. Rozhodnutí obvodního soudu se tak omezuje na jediný formalistický argument, a to bez jakéhokoliv posouzení nejlepšího zájmu nezletilých, bez zjištění jejich názoru a bez zhodnocení aktuálního vývoje situace, což představuje libovůli v soudním rozhodování ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. II. ÚS 1117/22 (N 24/116 SbNU 183).

5. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací obvodního soudu, že se svým návrhem na vydání předběžného opatření domáhá rozhodnutí, které svým obsahem nepřípustně nahrazuje (předjímá) rozhodnutí ve věci samé. Podle stěžovatele není do doby vydání meritorního rozhodnutí důvod, aby byl nadále omezován v kontaktu se svými dětmi v nepřiměřené míře. Obvodní soud svou argumentací, že navrhované předběžné opatření fakticky nahrazuje rozhodnutí ve věci samé, ignoruje délku řízení, aktuální potřeby nezletilých, a je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (především s výroky Ústavního soudu o tom, že předběžné opatření musí umožnit co nejširší kontakt a nesmí být minimální mírou ochrany práv). Stěžovatel poukazuje na to, že na jednání konaném dne 8. 1. 2026 obvodní soud konstatoval, že dokazování nebude provádět, dokud neproběhne výslech znalců. Z tohoto důvodu bylo jednání odročeno na 10. 2. 2026. Obvodní soud dále připustil možnost zadání revizního znaleckého posudku s ohledem na námitky stěžovatele ke správnosti znaleckého posudku. Tento vývoj vyvrací předpoklad městského soudu o možnosti rychlého rozhodnutí ve věci samé.

6. Stěžovatel dále poukazuje na to, že městský soud svůj závěr o možnosti vyčkat výsledku řízení ve věci samé opřel o znalecké posudky, které však stěžovatel shledává vnitřně rozpornými a vadnými. Stěžovatel poukazuje na to, že obvodní soud na jednání dne 8. 1. 2026 připustil, že pokud by měl být zadán revizní znalecký posudek, lze realisticky očekávat prodloužení řízení. Stěžovatel nežádal o nahrazení konečné úpravy poměrů předběžným opatřením, nýbrž požadoval rozšíření zatímní úpravy styku v reakci na vývoj situace, který sám Ústavní soud v předchozích usneseních předjímal jako možný a žádoucí. Stěžovatel namítá, že městský soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a podstatu návrhu stěžovatele neposoudil. Městský soud odmítl argumentaci obvodního soudu, avšak přesto jeho usnesení potvrdil bez poskytnutí vlastního podrobnějšího odůvodnění. Městský soud konstatoval absenci hrozící újmy dětem bez zhodnocení rozsáhlé důkazní dokumentace prokazující opak, včetně shody zaznamenaných projevů chování nezletilých se symptomy diagnózy psychického týrání. Městský soud ignoroval 104 zpráv Area Fausta a souhrnnou zprávu s doporučením rozšíření styku a ignoroval i klinickou zprávu dětské psycholožky Mgr. Jandáčkové, psychologickou zprávu soudní znalkyně PhDr. Mgr. Hilbertové, provedený psychodiagnostický test mezilidských vztahů v rodině a v širším sociálním prostředí dítěte, audiozáznamy stěžovatele a další ve spisu obsažené důkazy. Městský soud nenaplnil požadavky Ústavního soudu z předchozích usnesení na zvýšené odůvodnění dalšího trvání asistovaného styku. Nezjišťoval ani nezohledňoval názor nezletilých, ačkoliv mu to Ústavní soud výslovně uložil. Rozhodnutí se omezuje na pouhá konstatování bez skutkového podkladu, ignoruje podstatné důkazy a pokyny Ústavního soudu a zakládá své závěry na mylných předpokladech, což představuje projev svévole v soudním rozhodování bez zákonného podkladu a zakládá porušení práva stěžovatele na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodnutí obecných soudů ve věcech péče o nezletilé. K přezkumu věcí v oblasti rodinného práva přistupuje velmi zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů v těchto věcech zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

10. Restriktivní přístup Ústavního soudu k přezkumu rozhodnutí vydaných v rodinných věcech se týká zvláště předběžných opatření. Přestože způsobilost předběžných opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení obecně vyloučit nelze, jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení, jakož i hodnocení podmínek pro jeho změnu či zrušení, se přezkumné pravomoci Ústavního soudu v zásadě vymyká a je věcí obecných soudů, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu. Ústavní soud proto taková rozhodnutí podrobuje pouze tzv. omezenému testu ústavnosti. Při něm zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny). V rozhodnutích týkajících se nezletilých musí být zároveň v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zohledněn nejlepší zájem dítěte, který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí [viz např. nález 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) a další].

11. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nevyhověly jeho návrhu na nařízení předběžného opatření, podle kterého by byl oprávněn mít nezletilé ve své výchově v sudém kalendářním týdnu od čtvrtka do pátku a v lichém kalendářním týdnu od čtvrtka do následujícího pondělí. Městský soud v předchozích rozhodnutích vydaných ve věci stěžovatele poukázal na to, že asistovaný styk by neměl být řešením dlouhodobým, ale měl by sloužit zejména ke zklidnění vypjatých rodinných vztahů a umožnit zajištění bezpečného kontaktu stěžovatele s nezletilými spolu se zhodnocením jejich vzájemných interakcí. Budou-li pro to dány podmínky, může být rozsah asistovaného styku stěžovatele s nezletilými dále rozšířen, případně, pominou-li důvody pro trvání aktuálního předběžného opatření, může jej soud změnit tak, aby nadále upravovalo styk s asistovaným předáváním nebo styk neasistovaný. Tato rozhodnutí byla přezkoumána i Ústavním soudem, kdy ústavní stížnosti stěžovatele byly posouzeny jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení ze dne 8. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 1069/24 a ze dne 23. 10. 2024 sp. zn. II. ÚS 2366/24). Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou s uvedenými závěry Ústavního soudu v rozporu.

12. V napadeném usnesení městský soud přiléhavě zdůraznil, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření je vždy třeba pečlivě zvážit, zda je splněna podmínka naléhavé potřeby předběžného opatření a zda tím nebude předjímáno konečné rozhodnutí. Městský soud i v nyní posuzované věci pečlivě zvažoval potřebu nařízení předběžného opatření a porovnával ji s intenzitou zásahu do práv toho, proti němuž návrh směřuje. Současně zkoumal, zda stěžovatel prokázal potřebu zatímní úpravy právních poměrů účastníků.

13. V posuzované věci městský soud v napadeném rozhodnutí poukázal na to, že postupně od zákazu styku a významně omezeného styku otce s dětmi s odbornou asistencí (kdy důvodem bylo probíhající trestní stíhání ve vztahu k otci pro podezření ze zločinu týrání svěřené osoby) v současné době, po dobu delší jednoho roku, sice probíhá styk stále asistovaný, ten však byl rozšířen a otec se s dětmi vídá v podstatně delších časových úsecích. Městský soud vysvětlil, že skutečnost, že v opatrovnickém řízení dosud nebylo možné rozhodnout konečným rozhodnutím, je dána především složitostí věci a zejména vztahy obou rodičů, což jsou důvody, pro které soud přikročil k zadání znaleckého zkoumání z oboru psychiatrie a psychologie pro posouzení rodičovských výchovných předpokladů. Městský soud zdůraznil, že toto zkoumání proběhlo v zájmu nezletilých dětí, když zájem nezletilých soud považoval za prioritní.

14. Městský soud uvedl, že v současné době již byly znalecké posudky vypracovány a je možné provést potřebné dokazování tak, aby mohlo být ve věci rozhodnuto. Z obsahu spisu vyplývá, že ve věci bylo na leden 2026 nařízeno ústní jednání, při kterém mělo být prováděno dokazování (podle ústavní stížnosti bylo jednání odročeno na 10. 2. 2026). Městský soud shrnul, že žádná významná újma dětem nehrozí a je namístě vyčkat výsledku řízení ve věci samé. Konečnou úpravu poměrů dětí nelze nahrazovat opakovanými předběžnými opatřeními, neboť takový účel tento výjimečný právní institut nemá. Městský soud současně zdůraznil, že nesdílí názor obvodního soudu, že se návrhem na předběžné opatření otec fakticky domáhá rozhodnutí ve věci samé, ale není dána naléhavá potřeba úpravy v rámci dalšího předběžného opatření, neboť styk podle předběžného opatření probíhá.

15. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že i když je názor nezletilých dětí důležitým vodítkem při rozhodování soudu, nelze vycházet výhradně z něj, ale je třeba věc posuzovat v celkovém kontextu okolností a rodinné situace tak, aby prioritním hlediskem byl zájem dítěte. Není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoli na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (srov. nález ze dne 22. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1096/23, usnesení ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 2650/23 a ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 2393/23 ad.). Této své povinnosti obecné soudy v předmětné věci dostály.

16. Napadená usnesení obecných soudů o návrhu na nařízení předběžného opatření nejsou rozhodnutími, která by předjímala konečné rozhodnutí ve věci a která by v budoucnu nemohla dostát změn. Ústavní soud chápe stěžovatele, že nezletilým nyní chybí a chtěli by se s ním vídat častěji. Jak z výše uvedeného vyplývá, předmětné opatrovnické řízení se blíží do konečné fáze, kdy bude možno ve věci s konečnou platností rozhodnut. Proto je nutno přisvědčit závěru městského soudu, že za dané procesní situace není dána naléhavá potřeba úpravy styku otce s nezletilými dětmi navrhovaným předběžným opatřením.

17. Ústavní soud pro úplnost dodává, že nelze současně pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátké době měnit, čímž vzniká prostor pro její úpravu. Při posuzování takové relevantní změny mohou soudy hodnotit i skutečnosti, které nastaly po rozhodnutí městského soudu, nelze k nim však přihlížet při hodnocení (ne)ústavnosti napadeného rozhodnutí.

18. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele či jeho nezletilých dětí (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu