II. ÚS 2013/24

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 15. 7. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s čl. 11, čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv svobod.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.

3. Ze skutkových okolností případu vyplývá, že stěžovatelka podala v roce 2015 k Městskému soudu v Praze insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, kde navrhla řešení úpadku plněním splátkového kalendáře. Jmenovaný soud svým usnesením ze dne 21. 4. 2016 č. j. MSPH 91 INS 31187/2015-B-3 oddlužení stěžovatelky neschválil a prohlásil konkurz. Insolvenční správce následně navrhl zpeněžení nemovitého majetku stěžovatelky zahrnutého v majetkové podstatě ve veřejné dražbě. Přesto, že se stěžovatelka domáhala přímého prodeje nemovitostí a odkladu dražby, dne 6. 5. 2020 byly dotčené nemovitosti vydraženy.

4. Stěžovatelka podala následně žalobu na určení neplatnosti dražby, přičemž tato byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem zamítnuta. K podanému odvolání bylo napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhodnuto tak, že se rozsudek nalézacího soudu potvrzuje. Stěžovatelkou podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že obecné soudy nesprávně posoudily její aktivní legitimaci k podání žaloby na určení neplatnosti dražby. Dle jejího mínění je možné v případech, kdy se jedná o vztah mezi dlužníkem a insolvenčním správcem prolomit taxativní povahu § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Stěžovatelka má za to, že na její věc lze zcela aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 953/2014.

6. Dále stěžovatelka vytkla obecným soudům, že nevzaly v potaz, že se veřejná dražba konala dne 6. 5. 2020, tedy v době epidemie koronaviru SARS CoV-2 a ve věci mělo být aplikováno ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu. Podle zmíněného ustanovení soud neprovede do 30. 6. 2020 výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci, ve které má povinný místo trvalého pobytu. Stěžovatelka má za to, že dlužníci, kteří jsou účastníky insolvenčního řízení mají obdobné postavení jako dlužníci vůči nimž je vedena exekuce. Z toho důvodu by se na ně mělo analogicky aplikovat shora uvedené ustanovení. Stěžovatelka měla v nemovitosti v době dražby trvalé bydliště a obecné soudy jí tak měly poskytnout ochranu.

7. Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatelka též v tom, že nebylo respektováno ustanovení § 186 odst. 1 insolvenčního zákona. Z něj vyplývá povinnost věřitele bez zbytečného odkladu vzít zpět přihlášku pohledávky poté, kdy dojde k jejímu uspokojení. Přesto, že stěžovatelka uspokojila pohledávku vedlejšího účastníka č. 3 toto její jednání nenalezlo odraz v jednání vedlejšího účastníka ani insolvečního správce a dokonce ani obecných soudů.

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Ústavní soud předně musí odmítnout, že by obecné soudy nedostály svým povinnostem plynoucím ze základního práva na soudní ochranu, resp. na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítala. V odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení vysvětlily důvody, pro které nepovažovaly stěžovatelku za aktivně legitimovanou k podání předmětné žaloby. Touto otázkou se zabývaly všechny tři obecné soudy a dle náhledu Ústavního soudu netřeba jejich argumentaci dále replikovat. Obdobné pak platí i pro další argumentaci stěžovatelky. Závěry obecných soudů týkající se aplikace ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 191/2020 nelze podle náhledu Ústavního soudu považovat za protiústavní. Je tomu tak proto, že realizací elektronické dražby není do života vlastníka zasaženo tak intenzivně, jako je tomu v případě exekučního řízení. V souvislosti s uvedeným lze považovat za přiléhavou argumentaci nalézacího soudu (srov. odst. 112 napadeného usnesení), který poukázal na skutečnost, že předání nemovité věci bylo o ohledem na šíření nemoci SARS-CoV-2 odloženo do srpna, kdy již neplatila žádná stěžovatelkou zmíněná opatření.

10. Ústavní soud uzavírá, že neshledal v napadeném rozhodnutí žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatelů, a proto o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl tak, že ji jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2024

Jan Svatoň v. r. předseda senátu