II. ÚS 2027/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") v rozsahu v záhlaví uvedených nákladových výroků. Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě").

2. Původně byl soudcem zpravodajem v posuzované věci ustanoven David Uhlíř. Jelikož tato věc nebyla ke dni zániku funkce soudce Davida Uhlíře skončena, byla v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2025 č. j. Org. 1/25 ze dne 18. 12. 2024 přidělena nové soudkyni zpravodajce Ditě Řepkové jako nové soudkyni zpravodajce. O této skutečnosti byl stěžovatel informován přípisem ze dne 3. 1. 2025, jenž mu byl doručen dne 5. 1. 2025.

3. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že o otázce náhrady nákladů řízení bylo rozhodováno v řízení, jež se týkalo žaloby vedlejší účastnice proti stěžovateli o zaplacení částky 1 332 334 Kč, jakož i o vzájemné žaloby stěžovatele proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 1 842 554,44 Kč.

4. Stručně řečeno, vedlejší účastnice, u níž stěžovatel v minulosti působil jako statutární orgán, podala původní žalobu, v níž požadovala vrácení tzv. další odměny vyplacené stěžovateli, neboť měl přispět k nepříznivým hospodářským výsledkům vedlejší účastnice a ztratit tím nárok na vyplacení odměny. Prvostupňový a druhostupňový soud nejdřív této žalobě vyhověly, pročež stěžovatel jakožto neúspěšná strana zaplatil vedlejší účastnici shora uvedenou částku. Jejich rozhodnutí však byla posléze zrušena Nejvyšším soudem a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Tím vzniklo na straně vedlejší účastnice bezdůvodné obohacení, jelikož odpadl právní důvod plnění. Stěžovatel proto podal v rámci probíhajícího řízení vzájemný návrh, jímž požadoval vrácení bezdůvodného obohacení.

5. Krajský soud za této procesní situace rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem o původní žalobě tak, že ji zamítl (výrok I.), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 717 014 Kč (výrok II.) a České republice další náklady řízení (výrok III.). O vzájemném návrhu stěžovatele rozhodl tak, že mu vyhověl a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 1 842 554,44 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), ve vztahu k úroku z prodlení řízení zastavil (výrok V.), dále uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 155 606 Kč k rukám právního zástupce stěžovatele (výrok VI.) a také povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ze vzájemného návrhu (výrok VII.). 6. Původní žalobu považoval krajský soud za nedůvodnou, neboť vedlejší účastnice (žalobkyně) neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno, pročež ji zamítl. O nákladech řízení rozhodl krajský soud podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu) a stěžovateli, jenž byl úspěšný v plném rozsahu, přiznal částku 717 014 Kč.

7. Vzhledem k výsledku řízení o původní žalobě stěžovatel plně uspěl i se svým vzájemným nárokem na vydání bezdůvodného obohacení. Krajský soud i v tomto případě rozhodl podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu). Za důvodně vynaložené ale považoval pouze některé náklady řízení, konkrétně a) odměnu advokáta ve výši 15 700 Kč za převzetí věci, dvě předžalobní výzvy, sepsání vzájemného návrhu, sepsání odvolání, sepsání vyjádření a jednu účast na jednání u krajského soudu; b) odměnu advokáta v poloviční výši 7 850 Kč ze dvě účasti na vyhlášení rozsudku, sepsání jednoho vyjádření a sepsání jednoho návrhu na vydání opravného usnesení, které s ohledem na jejich obsah a rozsah považoval pouze za jednoduché úkony procesního charakteru; c) paušální náhradu hotových výdajů za 10 úkonů; d) náhradu za daň z přidané hodnoty. Stěžovateli naopak nepřiznal náhradu nákladů za některé další úkony (např. náhradu za účast na 8 jednáních soudu, 7 porad s klientem a 2 nahlížení do spisu) a v příslušné části rozhodl podle § 150 občanského soudního řádu. Měl za to, že jde o totožné úkony ve věci žaloby a vzájemného návrhu, jejichž přiznání by vedlo k neúměrnému navyšování nákladů řízení, a to navíc za situace, kdy byla (ne)úspěšnost vzájemného návrhu závislá na (ne)úspěšnosti původní žaloby, pročež se vzájemný návrh projednával před soudem pouze ve velmi omezeném rozsahu.

8. Vrchní soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek krajského soudu ve výroku I. potvrdil co do částky 1 110 278,34 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a ve zbývající části výrok I. změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 222 055,66 Kč s příslušenstvím (výrok II.), uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 441 537,65 Kč (výrok III.), uložil vedlejší účastnici zaplatit České republice další náklady řízení (výrok IV.), v napadených výrocích IV., VI. a VII. rozsudek krajského soudu potvrdil (výrok V.), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů odvolacího řízení o původní žalobě 24 353 Kč (výrok VI.) a na náhradě nákladů odvolacího řízení o vzájemném návrhu 28 858,50 Kč (výrok VII.).

9. Vrchní soud shledal odvolání vedlejší účastnice do merita věci zčásti důvodným. V této souvislosti konstatoval, že stěžovatel porušil své povinnosti při výkonu funkce při sjednávání a uzavření tam specifikovaných reklamních smluv, čímž naplnil důvod pro odepření sporné finanční odměny. Stěžovateli proto uložil zaplatit vedlejší účastnici částku 222 055,66 Kč. Vrchní soud dále potvrdil jako věcně správný jak zbytek rozhodnutí krajského soudu o původní žalobě, tak i jeho rozhodnutí o vzájemném návrhu.

10. Ve vztahu k nákladům řízení o původní žalobě vrchní soud shledal, že vedlejší účastnice byla v souhrnu - po započtení všech částí nároku přiznaných soudem nebo uznaných a zaplacených stěžovatelem po podání žaloby - úspěšná z 19,21 %, kdežto stěžovatel z 80,79 %. Celkový procesní úspěch stěžovatele tudíž činil 61,58 %, a proto mu na nákladech řízení o původní žalobě přiznal poměrně zkrácenou částku 441 537,65 Kč. Ve vztahu k nákladům řízení o vzájemném návrhu uvedl, že rozhodnutí krajského soudu lze považovat za správné a řádně odůvodněné. Zdůraznil, že vzájemný nárok stěžovatele byl v zásadě nesporný, neboť vedlejší účastnice se proti němu bránila pouze tím, že pokud je její nárok důvodný, nemůže být důvodný vzájemný nárok stěžovatele. O vzájemném nároku se proto prakticky nejednalo, čehož si advokát stěžovatele musel být vědom. Lze proto souhlasit s krajským soudem, že část stěžovatelem nárokovaných nákladů nebyla účelně vynaložena a jejich přiznání by představovalo nespravedlivé dvojí započtení téhož úkonu. Ve vztahu k nákladům odvolacího řízení o původní žalobě vrchní soud přiznal stěžovateli náklady podle procesního úspěchu ve věci (66,66 %). Ve vztahu k nákladům odvolacího řízení o vzájemném návrhu vrchní soud rozhodl, že stěžovatel jakožto plně procesně úspěšný účastník má vůči neúspěšné vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů všech účelně vynaložených nákladů řízení. Stěžovateli nepřiznal požadovanou odměnu za podání vyjádření k odvolání vedlejší účastnice, neboť neobsahovalo žádnou zmínku o předmětu vzájemné žaloby, ani zdvojenou náhradu za hotové výdaje, neboť ta byla zohledněna již v rámci nákladů odvolacího řízení o původní žalobě.

11. Stěžovatel brojil pouze proti nákladovým výrokům, proti nimž není dovolání přípustné. Stěžovatel tak ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí vrchního soudu podal první ústavní stížnost. Ústavní soud o ní rozhodl usnesením sp. zn. I. ÚS 1114/24 ze dne 28. 6. 2024 tak, že ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný (pro předčasnost). V odůvodnění poukázal na to, že v době projednávání ústavní stížnosti mělo probíhat dovolací řízení o dovolání vedlejší účastnice. V této souvislosti uvedl: "Dovolání jen proti výroku o nákladech je objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu], stěžovateli proto nezbývalo nic jiného než se obrátit na Ústavní soud. Na Nejvyšší soud se ovšem obrátila s dovoláním vedlejší účastnice, která brojí proti meritornímu rozhodnutí. Věc účastníků řízení tedy není pro obecné soudy definitivně uzavřena, a není proto splněn materiální požadavek zásady subsidiarity ústavní stížnosti. Ve věci souběžně probíhá jiné soudní řízení. Ústavní soud nemůže předjímat, jakým způsobem Nejvyšší soud rozhodne. Ať už Nejvyšší soud rozhodne jakkoli, je ústavní stížnost vzhledem k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). ... Ústavní soud tímto postupem stěžovateli "nezavírá dveře" k budoucímu ústavnímu přezkumu. Stěžovatel se může obrátit na Ústavní soud poté co obecné soudy ve věci rozhodnou s konečnou platností. Zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti bude zachována" (usnesení sp. zn. I. ÚS 1114/24, body 6 až 7).

12. Jak se však později ukázalo, vedlejší účastnice sice dovolání podala, avšak následně nezaplatila soudní poplatek. Lhůta k zaplacení soudního poplatku měla marně uplynout dne 8. 7. 2024.

13. Ústavní soud si dotazem u krajského soudu ověřil, že dovolací řízení bylo zastaveno usnesením krajského soudu ze dne 15. 8. 2024 č. j. 29 Cm 27/2016-785 z důvodu nezaplacení soudního poplatku ze strany vedlejší účastnice (žalobkyně).

Argumentace stěžovatele

14. Stěžovatel předně uvádí, že v důsledku odmítnutí jeho první ústavní stížnosti usnesením sp. zn. I. ÚS 1114/24 se dostal do komplikované procesní situace. Vedlejší účastnice totiž - podobně jako v jiných řízeních - dovolání sice podala, avšak následně nezaplatila soudní poplatek. V důsledku toho byla jeho ústavní stížnost Ústavním soudem (správně) odmítnuta pro předčasnost, ale současně kvůli nepoctivému jednání vedlejší účastnice nedošlo k řádnému zahájení dovolacího řízení, které by mu znovu otevřelo dveře k Ústavním soudu, jak Ústavní soud ve svém usnesení předpokládal. Stěžovatel má proto za to, že jeho stížnost by neměla být odmítnuta pro opožděnost.

15. Dále brojí proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení o vzájemném návrhu (výrok VI. rozsudku krajského soudu a výroky V. a VII. rozsudku vrchního soudu). Stručně řečeno má za to, že soudy nerespektovaly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž se pro účely posouzení nákladů řízení považuje každý z uplatněných návrhů - původní žaloba i vzájemná žaloba - za samostatnou věc; jinak řečeno, ve vztahu ke každé z těchto žalob se náklady řízení účtují samostatně (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4609/2017 ze dne 12. 2. 2018). V této souvislosti uvádí, že jeho advokát byl nucen připravovat se na každé jednání jak ve vztahu k původní žalobě, tak i ve vztahu ke vzájemnému návrhu, neboť nikdy předem nevěděl, kdy budou projednávány. Obecné soudy však v rozporu s ustálenou judikaturou tyto úkony právní služby neuznaly, čímž porušily stěžovatelova práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní soud byl především nucen zabývat se otázkou, zda byla ústavní stížnost podána včas.

17. Jak totiž bylo shora nastíněno, stěžovatelova první - a bez jakýchkoliv pochybností včasná - ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1114/24 odmítnuta pro nepřípustnost (předčasnost), a to s odůvodněním, že v době jejího projednávání probíhalo řízení o dovolání vedlejší účastnice, jež by mohlo mít dopad i do oblasti nákladů řízení. Následně však dne 8. 7. 2024 došlo k marnému uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku, jelikož vedlejší účastnice soudní poplatek nezaplatila. Stěžovatel proto dne 16. 7. 2024 podal druhou (nyní projednávanou) ústavní stížnost, a to v prakticky totožném rozsahu a znění. K přijetí usnesení o zastavení dovolacího řízení došlo až o měsíc později, dne 15. 8. 2024.

18. Ústavní soud předesílá, že jde o značně atypickou procesní situaci. Obecně platí, že stěžovatel je povinen podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), tedy - v kontextu projednávané věci - ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy mu byl doručen napadený rozsudek vrchního soudu.

19. Současně však nelze opomíjet, že stěžovatelovo právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny působí nejen ve vztahu k obecným soudům, nýbrž i ve vztahu k Ústavnímu soudu (čl. 4 ve spojení s čl. 83 Ústavy). Doslovný, formalistický výklad § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu by za současné procesní situace vedl k protiústavnímu popření tohoto základního práva a stěžovatele by vystavil libovůli vedlejší účastnice. Navíc by se tak stalo za situace, kdy samotný Ústavní soud stěžovatele ujistil, že mu odmítnutím jeho první ústavní stížnosti "'nezavírá dveře' k budoucímu ústavnímu přezkumu. Stěžovatel se může obrátit na Ústavní soud poté co obecné soudy ve věci rozhodnou s konečnou platností."

20. S ohledem na specifickou procesní situaci (zejm. předchozí odmítnutí první ústavní stížnosti ze strany Ústavního soudu) a okolnosti nyní posuzované věci (zejm. nepřípustnost dovolání pouze proti nákladovým výrokům a současná nemožnost stěžovatele jakkoliv ovlivnit, zda řízení o dovolání vedlejší účastnice bude řádně pokračovat) má Ústavní soud za to, že § 43 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je nutno vykládat tak, že stěžovateli začala plynout dvouměsíční lhůta až v momentě, kdy bylo přijato usnesení o zastavení dovolacího řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku vedlejší účastnicí, tedy dne 15. 8. 2024. Až v této chvíli bylo postaveno najisto, že dovolací řízení bude muset být zastaveno, a tudíž bylo rozhodnuto "s konečnou platností".

21. Pokud tudíž stěžovatel podal druhou, nyní posuzovanou ústavní stížnost dne 16. 7. 2024, učinil tak opět předčasně. Tato vada však byla následně plynutím času zhojena. Navíc stěžovateli nelze klást k tíži to, že v zájmu ochrany svých práv podal druhou ústavní stížnost bez zbytečného odkladu poté, co se neoficiální cestou dozvěděl, že vedlejší účastnici měla marně uplynout lhůta k zaplacení soudního poplatku z dovolání. Jak totiž stěžovatel správně uvádí, podle § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, platí, že "[p]o marném uplynutí této lhůty odvolací soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží." Již ode dne 8. 7. 2024, kdy marně uplynula lhůta k zaplacení soudního poplatku, bylo tudíž zřejmé, že dovolací řízení bude muset být zastaveno.

22. Ústavní soud proto konstatuje, že stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

23. Nyní posuzovaná ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

24. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele [nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)].

25. V nyní posuzované věci stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů o náhradě nákladů řízení o jeho vzájemném návrhu (žalobě), který podal v rámci probíhajícího řízení o žalobě vedlejší účastnice proti stěžovateli. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná svůj značně zdrženlivý postoj k problematice nákladů řízení [nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)], který vyústil v doktrínu tzv. omezeného ústavněprávního přezkumu. Posuzování okolností důležitých pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zásadně v kompetenci obecných soudů, přičemž zásah Ústavního soudu připadá do úvahy zcela výjimečně, a to v případě procesního excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení značně rezervovaně, což je dáno také tím, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení nelze klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)].

26. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že krajský a vrchní soud nijak nerozporovaly, že náklady řízení o vzájemném návrhu se mají počítat odděleně od nákladů řízení o původní žalobě, jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4609/2017. Rovněž nerozporovaly to, že stěžovatel měl v řízení o vzájemném návrhu plný úspěch, pročež mu v této části přiznaly náhradu všech účelně vynaložených nákladů. Stěžovatel fakticky nesouhlasí s rozsahem přiznaných účelně vynaložených nákladů řízení.

27. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že některé úkony, resp. náklady řízení nelze považovat za účelně vynaložené (např. proto, že se podle obsahu týkaly výlučně původní žaloby, nikoli vzájemného návrhu; nebo proto, že byly s ohledem na podstatu původní žaloby a vzájemného návrhu zcela zbytečné), nelze takový postup a odůvodnění považovat za projev svévole nebo extrémního vybočení z mantinelů spravedlivého procesu. Obecné soudy naopak řádně vysvětlily, které konkrétní úkony a z jakých konkrétních důvodů považovaly za neúčelné.

28. Přisvědčit nelze ani argumentaci stěžovatele, že prvostupňový soud přistoupil ke "zkrácení" nákladů řízení o vzájemném návrhu pouze pod dojmem toho, že mu současně přiznal "plnou" náhradu nákladů řízení o původní žalobě, což však odvolací soud svévolně nerespektoval a "zkrátil" mu i právo na náhradu nákladů řízení o původní žalobě. Zaprvé, z rozhodnutí krajského soudu nikterak nevyplývá, že jeho úmyslem bylo kompenzovat neuznání účelnosti některých nákladů řízení o vzájemném návrhu přiznáním vyšší náhrady nákladů řízení o původní žalobě. Naopak je zcela zřejmé, že krajský soud posuzoval každou skupinu nákladů samostatně. Zadruhé, ke snížení výše přiznaných nákladů řízení o původní žalobě nepřistoupil vrchní soud svévolně, nýbrž v reakci na to, že shledal žalobu vedlejší účastnice zčásti důvodnou. Jelikož byl v důsledku toho celkový procesní úspěch stěžovatele nižší (61,58 %), odrazilo se to i v nákladovém výroku.

29. Závěry krajského a vrchního soudu se nejeví jako svévolné nebo excesivní a Ústavní soud nevidí žádný rozumný důvod k tomu, aby je z hlediska ochrany ústavnosti a základních práv stěžovatele zpochybňoval. Napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny nebo na ochranu pokojného užívání majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

30. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků postupem podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu