II. ÚS 205/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 3 odst. 1, čl. 5 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele - otce (dále též jen "otec"), jímž se domáhal nové úpravy styku s první vedlejší účastnicí - nezletilou (dále jen "nezletilá") v rozsahu jednou za 14 dnů od pátku od 17:00 hodin do neděle do 17:00 hodin, dále o jarních prázdninách jednou za dva roky od pátku od 17:00 hodin předcházejícího jarním prázdninám do neděle do 17:00 hodin, kdy jarní prázdniny končí, a o letních prázdninách 14 dnů (výrok I.). Výrokem II. okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s úpravou jeho styku s nezletilou dcerou obsaženou v napadených rozhodnutích. Poukazuje na to, že v řízení před obecnými soudy se domáhal rozšíření styku se svou dcerou, přičemž za "běžný" rozsah styku považuje styk jednou za 14 dní od pátku do neděle spolu s úpravou o prázdninách. Stěžovatel poukazuje na to, že projevují-li skutečný zájem o nezletilou oba rodiče, je dána presumpce střídavé péče, která je považována za výchozí model. Stěžovatel uvádí, že splňuje tři ze čtyř kritérií pro svěření nezletilé do péče, kdy jediný čtvrtý předpoklad není splněn. Soudy zjišťovaly názor dítěte, avšak neposoudily předmětnou věc v celkovém kontextu rodinné situace a prioritního hlediska zájmu dítěte. Přání dítěte je sice třeba věnovat patřičnou pozornost, není však možné rozhodnutí soudu založit pouze na přání dítěte, které je jen jedním z hledisek, které musí soud zkoumat.

5. Stěžovatel uvádí, že krajský soud při rozhodování o jeho návrhu na rozšíření styku s nezletilou dcerou měl vycházet z nejlepšího zájmu dítěte v kontextu srovnání stávajícího a navrhovaného styku s nezletilou, nikoliv jen z pohledu změny poměrů. Argument krajského soudu, že není vhodné měnit pravomocné rozhodnutí soudu o styku s nezletilou po kratší době od jeho přijetí z důvodu neexistence změny poměrů neobstojí v situaci, kdy se soud nevypořádal s tím, zda navrhovaný nový režim péče o nezletilé dítě, resp. rozsah styku s nezletilou dcerou je změnou k lepšímu, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 [(N 233/83 SbNU 637); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Pokud byl návrh na změnu styku stěžovatele s nezletilou zamítnut pro nedostatek změny poměrů, nepostupoval soud správně, neboť argumentačně nedoložil, že navrhovaná změna rozsahu styku stěžovatele s nezletilou není v nejlepším zájmu dítěte.

6. Stěžovatel dovozuje, že soud zkoumal jeho návrh pouze z úzkého a formalistického pohledu, zda nastala relevantní změna poměrů od posledního rozhodnutí soudu, přičemž nejlepší zájem dítěte převažuje nad nutností dostatečné změny poměrů. Návrh stěžovatele na úpravu styku s nezletilou dcerou měl být hodnocen komplexně a podrobně, včetně přihlédnutí k nejlepšímu zájmu dítěte, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 169/16 (N 120/81 SbNU 873). Stěžovatel poukazuje na to, že podle závěrů Ústavního soudu obsažených v nálezu ze dne 30. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 409/23 lze novou úpravu styku nezletilého dítěte s rodičem nařídit tehdy, je-li nová navrhovaná úprava pro dítě lepší než úprava původní. Navrhované rozšíření styku stěžovatele s nezletilou dcerou bylo v jejím nejlepším zájmu. Rozsah styku stěžovatele v rozsahu 9,52 % nelze hodnotit jako styk, který je v nejlepším zájmu dítěte, když je stěžovatel z možností výchovného působení na nezletilou dceru téměř vyloučen. Stěžovatel uzavírá, že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu neodpovídá požadavkům vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).

11. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].

12. Primárním úkolem Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy poměrů nezletilých dětí (tedy i úpravy styku dětí s příbuznými) je tedy především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručených práv, a to práva na ochranu soukromého a rodinného života před neoprávněnými zásahy, práva na péči o dítě a jeho výchovu a práva na výkon rodičovské zodpovědnosti. To vše však bez jakékoli bližší ústavněprávní argumentace. Z pohledu věcných argumentů představuje ústavní stížnost především tytéž námitky, které již byly vyřešeny v řízení před obecnými soudy.

14. Podle § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, změní-li se poměry, soud rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti změní. Změnou v poměrech je přitom nutno rozumět podstatnou změnu v takových skutečnostech, které tvořily skutkový poklad pro předchozí rozhodnutí soudu.

15. V nyní posuzované věci vyšel krajský soud ze zjištění, že nezletilá je v péči matky a s otcem se stýká, přičemž rozsah jejich styku byl předmětem opakovaného a mnohačetného soudního rozhodování. Krajský soud poukázal na to, že v posledních několika letech bylo několikrát rozhodováno na základě otcem opakovaně podávaných návrhů, jejichž obsahem byla vždy obdobná, resp. stejná tvrzení stěžovatele jako v této věci. Stěžovatel vždy bezprostředně, příp. jen s velmi krátkým (maximálně několikatýdenním) odstupem od posledního pravomocného soudního rozhodnutí o úpravě styku, příp. o zamítnutí jeho návrhu na změnu úpravy styku, podal obsahově shodný návrh na zahájení řízení znovu a opětovně se dovolával toho, že styk má být rozšířen a upraven "jako u každého dítěte, tedy jako běžný víkendový styk od pátku do neděle spolu s úpravou prázdninového styku". Naposledy byla v takto stěžovatelem zahájeném řízení k odvolání otce změněna úprava styku na základě toho, že bylo prokázáno, že k podstatné změně poměrů došlo tím, že nezletilá se reálně s otcem začala stýkat od soboty do neděle na základě pozitivního vývoje jejího vztahu s otcem a s jeho rodiči (prarodiči), tedy nad rámec původní soudní úpravy tohoto styku. Proto byl prokázaný faktický stav shledán důvodem pro odpovídající změnu rozsahu styku, tj. v lichém týdnu od soboty od 9:00 hodin do neděle do 17:00 hodin s výslovnou úpravou přespávání nezletilé u prarodičů, rodičů otce (viz rozsudek okresního soudu ze dne 4. 5. 2022 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 7. 9. 2023). Otec i poté obratem podal dne 18. 9. 2023 nový návrh na rozšíření styku s obsahově shodným tvrzením a argumentací. Na jeho základě byl opětovně styk otce s nezletilou rozšířen, a to na základě prokázaného přání nezletilé stýkat se otcem a jeho rodiči (prarodiči) v době školních vánočních prázdnin ve speciálním rozsahu. Právě na základě této zjištěné a prokázané změny byl soudním rozhodnutím nově upraven pouze speciální rozsah styku v době školních vánočních prázdnin s tím, že v této době neprobíhá běžný styk podle předchozího pravomocného rozhodnutí, který byl jinak zachován (viz rozsudek okresního soudu ze dne 22. 12. 2023 ve spojení s potvrzujícím rozsudkem krajského soudu ze dne 27. 3. 2024). Otec bezprostředně poté dne 16. 5. 2024 podal nový návrh s obsahově stejnou argumentací, jímž bylo zahájeno řízení v této věci.

16. Krajský soud se v předmětné věci ztotožnil s okresním soudem, že od poslední pravomocné soudní úpravy styku otce s nezletilou nedošlo k zákonem požadované podstatné změně poměrů, která by mohla (další) změnu úpravy styku odůvodnit. Otec žádnou takovou změnu poměrů v předmětné věci netvrdil a neprokázal. Styk otce s nezletilou je podle poslední pravomocné soudní úpravy náležitě realizován, a to v souladu s nejlepšími zájmy nezletilé i podle jejích přání a postojů. Krajský soud přiléhavě poukázal na to, že dosavadní postup stěžovatele spočívající v neustálém podávání obsahově shodných návrhů bez toho, aby došlo, resp. i mohlo dojít k rozhodné změně poměrů, je ve zřejmém rozporu nejen s nejlepšími zájmy nezletilé, ale je v rozporu i se zájmy otce směřujícími k dalšímu pozitivnímu vývoji jeho vzájemných vztahů s nezletilou, který je potřebným předpokladem pro možné rozšíření styku v souladu s nejlepšími zájmy nezletilé. Stěžovatel by si tedy měl uvědomit, že jeho dosavadní postup nezletilou nedůvodně a nepřiměřeně zatěžuje. Proto by bylo namístě upřednostnit schopnost rodičů se podle konkrétních okolností a v souladu s nejlepšími zájmy nezletilé na realizaci styku a jeho možném rozšíření spolu domluvit.

17. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že shodnou problematikou se zabýval již v usnesení ze dne 8. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1767/21 vydaném ve věci téhož stěžovatele a nezletilé. V uvedeném usnesení Ústavní soud poukázal na to, že nadměrné uspěchání obnovování vztahu stěžovatele s nezletilou a s tím související zvýšený tlak na ni by nakonec mohl záměru stěžovatele spíše uškodit než mu pomoci. Za této situace není relevantní izolovaně porovnávat (měsíční) hodinové penzum, které má podle napadeného rozhodnutí k dispozici na kontakt s nezletilou stěžovatel, vůči počtu hodin, po které má nezletilou v péči matka. Ústavní soud uvedl, že takové čistě kvantitativní porovnání, které stěžovatel ve stížnosti předestřel, vytrhuje posuzovanou otázku z celkového kontextu (zejm. vztahového a psychologického), přičemž až ten je pro věc rozhodný. Na uvedených závěrech setrvává Ústavní soud i v nyní posuzované věci.

18. Jak bylo výše uvedeno, obecné soudy jsou povinny posuzovat problematiku svěření nezletilých do péče rodičů především s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Při nalézání nejlepšího zájmu dítěte jsou obecné soudy povinny v každém konkrétním případě pečlivě vážit, jak se do něj promítá stanovisko dítěte. Soudy musí vzít v úvahu přání nezletilých, avšak nemohou vycházet izolovaně pouze z jejich názoru, ale musí souhrnně vzít v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti, mimo jiné rozumovou a emocionální vyspělost i věk dítěte (nález ze dne 22. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1096/23, usnesení ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 2650/23 a ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 2393/23). S přibývajícím věkem dítěte a s jeho narůstající rozumovou a emocionální vyspělostí bude přitom jeho přání pro výsledný nejlepší zájem čím dál více určující [srov. usnesení ze dne 12. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1318/22 (bod 36), nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1609/23 (body 34 a 37), nález ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 1311/24 či usnesení ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 65/24 (bod 29)].

19. V posuzované věci obecné soudy při vyhodnocování nejlepšího zájmu nezletilé kladly v souladu s již ustálenou judikaturou Ústavního soudu důraz i na její názor, byť zjištěný pouze prostřednictvím opatrovníka. Při svém rozhodování vzaly v úvahu i všechny další pro posouzení předmětné věci významné okolnosti, mimo jiné rozumovou a emocionální vyspělost i věk nezletilé. Ústavní soud považuje závěry krajského soudu za logické a řádně odůvodněné a obecným soudům proto nelze z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout.

20. Poukazuje-li stěžovatel na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná v obdobných věcech, Ústavní soud k tomu uvádí, že k aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. I v nyní posuzované věci rozhodoval krajský soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci, tedy i s přihlédnutím k věku nezletilé. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud přiléhavě připomněl, že úprava poměrů nezletilého dítěte je vždy odvislá od konkrétních okolností dané věci a od konkrétního nejlepšího zájmu nezletilého dítěte. Rozhodnutí Ústavního soudu, na která stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, není možné s ohledem na výše uvedené v předmětné věci bez dalšího použít.

21. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilé. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu o styku otce nezletilé potvrdil. Stěžovatel se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele či nezletilé dcery. Soudy musí ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti obecné soudy v napadených rozhodnutích dostály. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.

22. Ústavní soud shrnuje, že v posuzované věci, navzdory námitkám stěžovatele, nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo vést k porušení základních práv stěžovatele či nezletilé, jež by bylo důvodem pro kasaci napadeného rozsudku. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Rozhodnutí obou ve věci jednajících soudů jsou řádně odůvodněna, přičemž Ústavní soud v jejich závěrech nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.

23. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele či nezletilé (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu