Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Patrika Wittnera, zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem Pštrossova 1925/6, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2024 č. j. 58 Co 80/2024-129 ve znění opravného usnesení ze dne 14. května 2024 č. j. 58 Co 80/2024-135 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. října 2023 č. j. 14 C 160/2022-78, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byl dne 22. 7. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s čl. 10, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv svobod.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.
3. Stěžovatel se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal nároků z titulu náhrady škody a újmy způsobené v důsledku dopravní nehody, která se stala dne 21. 7. 2019 a jejímž viníkem byl pan Pavel Kubal. V důsledku dopravní nehody stěžovatel nemohl odcestovat se svojí rodinou na dovolenou do Itálie, pročež mu byla způsobena jak majetková škoda, tak i nemajetková újma. Stěžovatel se domáhal doplatku za odčinění bolesti ve výši 6 377 Kč. Dále se domáhal též náhrady škody za zakoupenou dálniční známku do Rakouska ve výši 247 Kč, náhrady za cestovní pojištění ve výši 1 072 Kč a náhrady za stornování zájezdu ve výši 4 048 Kč, celkem tedy 5 367 Kč. Dále se stěžovatel domáhal nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč. Celkem se stěžovatel domáhal částky 41 744 Kč, a to z titulu odpovědnosti z tzv. povinného ručení.
4. Soud prvního stupně přiznal stěžovateli částku 22 944 Kč a zamítl žalobu co do částky 18 800 Kč, představující část náhrady nemajetkové újmy. Odvolací soud následně změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu stěžovatele zamítl o dalších 5 367 Kč a ve zbytku jej potvrdil.
5. Stran částky 5 367 Kč dospěl odvolací soud k závěru, že se nejedná o újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením ve smyslu § 2958 - 2967 o.z., krytou povinným ručením a z toho důvodu ji stěžovateli nepřiznal s čímž tento nesouhlasí. Odlišný právní názor se týkal výkladu § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. a dále posouzení toho, jaká událost byla příčinou způsobené škody. Kritériem toho, zda je nějaká škody kryta povinným ručením, je podle stěžovatele především to, zda je následkem zničení věci způsobeného provozem jiného vozidla. Pokud odvolací soud zamítl žalobu stěžovatele, co do částky 5 367 Kč připravil stěžovatele o jednu soudní instanci, neboť sám meritorně o tomto nároku rozhodl, aniž by měl stěžovatel k dispozici nějaký opravný prostředek.
6. Při stanovování výše další nemajetkové újmy vyšly obecné soudy z tzv. ITQ (International Travel Quality) standardu týkajícího se nároků na slevy z ceny zájezdu. Jeho využití nepovažuje stěžovatel za případné, neboť se jedná o kompenzační tabulky za nepříjemnosti na dovolené. ITQ standard obsahuje procentní vymezení kompenzací za různé vady zájezdu, přičemž však není stanoveno proč je ta která částka či procento stanoveno právě takto. Podle stěžovatele není zřejmé, proč se měla jemu přiznaná kompenzace pohybovat právě ve stanoveném rozmezí. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu poukázal též na skutečnost, že smyslem a účelem ustanovení přiznávajícího poškozenému právo na náhradu škody je zajistit, aby mu byla majetková újma kompenzována v plné míře, což se však v uvedeném případě nestalo.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, jsou především věcí obecných soudů. Zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti přichází v úvahu pouze tehdy, když je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]; takové vady v nyní projednávané věci neshledal.
8. S ohledem na výši částky, o kterou měl být stěžovatel napadenými rozhodnutími zkrácen, je patrno, že jde o tzv. bagatelní věc [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud přitom konstantně judikuje, že bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ mimořádné okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí (např. nález ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13). Je pak především na stěžovatelích, aby v ústavní stížnosti vysvětlili a případně doložili, proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (např. usnesení ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, bod 6). To se však nestalo.
9. Nad nezbytně nutnou míru odůvodnění lze uvést, že výklad toho, zda ta či ona škoda je kryta tzv. povinným ručením, je především věcí obecných soud. Není úkolem Ústavního soudu, aby nahrazoval výklad podústavního práva provedený obecnými soudy. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedené se pak vztahuje i na posouzení toho, zda měly obecné soudy při výpočtu nemajetkové újmy postupovat podle tzv. ITQ standardu. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že soudy vysvětlily, jakým způsobem při výpočtu nemajetkové újmy postupovaly a že jimi přiznaná náhrada škody není zjevně nepřiměřená skutkovým okolnostem případu.
10. Namítá-li stěžovatel, že v řízení došlo k porušení dvojinstančnosti řízení, když mu odvolací soud na rozdíl od nalézacího soudu nepřiznal částku 5 367 Kč, nutno uvést, že dvojinstančnost řízení není obecnou zásadou občanského soudního řízení, tím méně zásadou ústavní.
11. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu