II. ÚS 211/25

Odůvodnění

1. Stěžovatel zastavil usnesením č. j. 219 EX 00886/22-134 ze dne 30. 7. 2024 exekuci vedenou proti vedlejší účastnici b) jako povinné (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Dále rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka a) jako oprávněného zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 276 485 Kč (výrok III). K odvolání oprávněného změnil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("odvolací soud") napadeným usnesením výrok III usnesení stěžovatele o nákladech soudního exekutora tak, že oprávněnému se ukládá povinnost nahradit stěžovateli na nákladech exekuce 6 655 Kč (výrok I); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

3. Stěžovatel namítá, že odvolací soud nesprávně ponížil jeho odměnu za exekuci, přestože povinná uhradila oprávněnému 1 500 000 Kč na základě dohody o narovnání, která byla podle něj uzavřena v důsledku tlaku exekuce. Soud podle stěžovatele nepřezkoumatelně a nelogicky odmítl jeho nárok na odměnu jako vymožené plnění, přestože obdobné případy jsou posuzovány jinak, což narušuje zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování a pravidla spravedlivého procesu. Dále argumentuje, že soud neodůvodněně přijal tvrzení oprávněného, že dohoda o narovnání byla uzavřena výlučně z procesní opatrnosti a nezohlednil, že oprávněný fakticky dosáhl plnění, což by se bez exekuce nestalo. Odvolací soud pominul, že stěžovatel coby soudní exekutor je v otázce nákladů exekuce účastníkem řízení a je jeho právem se k odvolání vyjádřit. Dále namítá, že napadeným rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do jeho majetkových práv, neboť exekuci vedl řádně a oprávněně očekával odpovídající odměnu. Nakonec zdůrazňuje, že rozhodnutí vytváří nerovnost v přístupu k exekutorům, protože odměna je v některých případech přiznávána i při zastavení exekuce, zatímco v jeho případě byla bez odpovídajícího odůvodnění odmítnuta.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Již tak omezená šíře přezkumu se dále umenšuje v případě rozhodování o nákladech řízení, včetně nákladů exekučního řízení (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2013/21 ze dne 29. 9. 2022, bod 16). 6. Žádné ústavněprávní vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal. Námitka nedostatečného odůvodnění není opodstatněná. Z požadavku na řádné odůvodnění nevyplývá, že by rozhodující orgán musel odpovědět na každý argument. Podstatné je, aby odůvodnění jako celek seznamovalo účastníky řízení s úvahami soudu, které byly relevantní pro výsledek řízení, a činilo soudní rozhodnutí přezkoumatelným z hlediska zákonnosti i věcné správnosti [viz nález sp. zn. I. ÚS 4093/17 ze dne 29. 3. 2018 (N 63/88 SbNU 865), bod 22]. Odvolací soud ve svém usnesení dostatečně vyložil své úvahy, které byly klíčové pro výsledek řízení. Napadené usnesení není svévolné či libovolné a netrpí vnitřním či logickým rozporem - ostatně stěžovatel ani nepředstírá, v čem má tento rozpor konkrétně spočívat. 7. Odvolací soud se zabýval stěžejní argumentací stěžovatele plynoucí z jím citované judikatury týkající se způsobu výpočtu odměny soudního exekutora z jiného základu než reálně vymoženého plnění. V této souvislosti vysvětlil, proč se některá stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí na nynější věc nevztahují. Skutečnost, že výslovně nezmínil všechna rozhodnutí uvedená v usnesení stěžovatele, protiústavnost napadeného usnesení nezakládá, neboť je z jeho odůvodnění patrné, že tam přijatá východiska ohledně způsobu výpočtu základu pro stanovení odměny soudního exekutora zohlednil. Odvolací soud řádně posoudil povahu dohody o narovnání mezi vedlejšími účastníky a její případný vliv na výpočet odměny a dospěl k závěru, že dohoda nebyla uzavřena s cílem zkrátit stěžovatelův nárok na odměnu, ale měla své věcné opodstatnění. Podle odvolacího soudu nebylo uzavření dohody účelové a jejím výsledkem nebyla úhrada ve výši 1 500 000 Kč, která by se měla projevit ve výší nákladů exekuce. Není přitom úlohou Ústavního soudu tyto úvahy dále přehodnocovat.

8. Stěžovateli nebyla upřena možnost se k otázce nákladů exekučního řízení vyjádřit, neboť své argumenty "vtělil" do svého usnesení, jímž o nákladech exekuce rozhodoval, a jejichž podstatou se odvolací soud zabýval. Právě stěžovatel v pozici rozhodujícího orgánu vydal a odůvodnil rozhodnutí, na které reagoval oprávněný prostřednictvím svého odvolání.

9. Napadené usnesení není v rozporu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), podle něhož odměna exekutora nemá být závislá pouze na výši vymoženého plnění, ale musí odrážet složitost a odpovědnost exekuční činnosti. Ani tam učiněné závěry neznamenají, že by stěžovatel měl automaticky nárok na vyšší odměnu, obzvláště, skončila-li exekuce již ve fázi vydání exekučního příkazu. 10. Odkazuje-li stěžovatel na recentní nález sp. zn. I. ÚS 2690/24 ze dne 18. 11. 2024, pomíjí, že v tamější věci byl stěžovatelem povinný, který zpochybňoval výpočet nákladů exekuce na základě nejvyššího podání v dražbě. Ústavní soud tehdy vyložil, že takový postup může být ústavně konformní, je-li náležitě odůvodněn, a že neprovedení všech fází exekuce by mělo vést ke zvážení poměrného snížení odměny. V nynějším případě však nejde o situaci, kdy by odvolací soud takovou přiměřenost vůbec měl zvažovat, neboť stěžovatel není ani oprávněný, ani povinný. 11. Obdobně v namítaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 1776/16 ze dne 13. 12. 2016 Ústavní soud připustil možnost stanovit odměnu podle částky, které mohl soudní exekutor dosáhnout, kdyby nenastaly okolnosti vedoucí k zastavení exekuce - jde však o možnost, která musí být náležitě odůvodněna, nikoli o bezvýjimečnou povinnost. Odvolací soud se touto otázkou zabýval, ale dospěl k závěru, že pro takový postup nejsou v projednávané věci splněny předpoklady. Ani v tom nic protiústavního Ústavní soud neshledává. 12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. března 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu