II. ÚS 2125/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel s ústavní stížností spojil podle § 74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení § 9 odst. 1 a 7 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích").

3. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím neprominul zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ze dne 22. 3. 2024 (výrok I) a stěžovateli vrátil soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši 5 000 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II).

4. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že řízení o předmětné kasační stížnosti zastavil usnesením ze dne 25. 4. 2024 č. j. 4 Afs 52/2024-61, neboť stěžovatel přes výzvu soudu ze dne 4. 4. 2024 č. j. 4 Afs 52/2024-43 ve stanovené lhůtě 15 dnů jdoucí ode dne jejího doručení nezaplatil soudní poplatek za kasační stížnost. Usnesení o zastavení řízení o kasační stížnosti nabylo právní moci dne 6. 5. 2024, kdy bylo doručeno do datové schránky zástupce stěžovatele. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že za podmínek vyplývajících z § 40 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), lze zmeškání lhůty, a to nejen soudcovské, ale i zákonné, prominout. Nezpochybňuje ani to, že stěžovatel doložil, že v době od 15. 4. 2024 do 9. 5. 2024 byl v pracovní neschopnosti. Přesto však nelze v daném případě zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku prominout. Uvedené je vyloučeno již proto, že podle zákona o soudních poplatcích je dodatečně soudem stanovená lhůta k zaplacení soudního poplatku, lhůtou propadnou, tedy k zaplacení soudního poplatku po jejím marném uplynutí se nepřihlíží. Nadto v souladu s § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích samotná poplatková povinnost zanikne, pokud usnesení o zastavení řízení nabude právní moci. Uvedené zákonem o soudních poplatcích stanovené důsledky nelze zvrátit ani prominutím zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel zejména tvrdí, že absolutní nemožnost zrušení usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a to bez ohledu na jakékoli konkrétní okolnosti daného případu, by bylo (minimálně) zcela v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Údajná nemožnost prominutí zmeškání této lhůty je dále v rozporu s obecným dlouhodobým názorem Nejvyššího správního soudu, podle kterého lze soudcovské lhůty prominout (popř. i po jejich uplynutí prodloužit). Podle stěžovatele je tedy ústavně konformní pouze takový výklad zákonných norem, které prominutí lhůty pro uhrazení soudního poplatku za podání kasační stížnosti zásadně umožňují, byť například s následnou aplikací rozumně předpokládaných podmínek, respektive s přihlédnutím k individuálním okolnostem dané věci či konkrétního žadatele. K tomu je podle stěžovatele třeba přihlédnout i k samotnému principu výkonu spravedlnosti, kdy právo na spravedlivý proces musí mít přednost před včasností drobného finančního příjmu státu, protože právo na spravedlivý proces je jedním ze základních ústavních principů i jedním ze základních lidských práv. Tento princip je třeba ctít tím spíše, kdy se jedná o zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku nikoli v důsledku svévole či nedbalosti povinného, ale o zmeškání lhůty v důsledku objektivní zdravotní překážky povinného. Ostatně, z důvodu pracovní neschopnosti se promíjejí zcela automaticky prodlení v jiných případech. Právo na soudní ochranu musí mít přednost před formalistickým neprominutím zmeškáním lhůty, které bylo způsobeno objektivní překážkou.

6. Stěžovatel se také domnívá, že uplatněním § 9 odst. 1 a 7 zákona o soudních poplatcích, pokud by bylo shledáno jako jediné možné rozhodnutí učiněné v souladu se zákonem, bylo zasaženo do jeho ústavních práv a uvedené ustanovení je v rozporu s čl. 11 a 36 Listiny, přičemž předmětné ustanovení by v případě nemožnosti ústavně konformního výkladu (jak je shora naznačen) mělo být zrušeno jako bezohledné a porušující principy právního státu a nahrazeno novou zákonnou úpravou.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

9. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat jak zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit včas soudní poplatek, tak i (např.) povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě.

10. Ústavní soud připomíná, že podle § 9 odst. 1 věta třetí zákona o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů [tj. zejména ve znění zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb.")] platí, že "[k] zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží".

11. Tuto právní úpravu přitom plénum Ústavního soudu shledalo ústavně konformní, když návrh na zrušení této části ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nálezem ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/20 (N 65/105 SbNU 198; 193/2021 Sb.) zamítlo. Ústavní soud zde zejména uvedl, že právo na přístup k soudu je v čl. 36 odst. 1 Listiny formulováno tak, že "[k]aždý se může domáhat stanoveným postupem svého práva. Na této formulaci je podstatná podmínka, že práva se lze domáhat ?stanoveným postupem?. Ústavní soud považuje ?stanovený postup? upravený v napadeném ustanovení za přísný, avšak ústavně konformní. Každý poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas, bez ohledu na to, jaký způsob k jeho úhradě zvolí."

12. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že judikatura Nevyššího správního soudu obecně umožňuje prominutí lhůty pro zaplacení soudního poplatku. Je totiž nutno zdůraznit, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 5. 2012 č. j. 7 As 69/2012-20 dovodil, že zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku lze prominout (§ 40 odst. 5 s. ř. s.), ovšem pouze za předpokladu, že řízení, v rámci něhož má být soudní poplatek zaplacen, neskončilo. Nejvyšší správní soud dovodil, že zákon o soudních poplatcích u nezaplacení soudního poplatku stanovil specifický postup, který použití ustanovení o možnosti prominutí zmeškání lhůty k úkonu (§ 40 odst. 5 s. ř. s.) modifikoval tak, že ve věcech správního soudnictví bylo dodatečné zaplacení poplatku (tedy po uplynutí zmeškané lhůty) časově omezeno tím, že poplatek musel být zaplacen dříve, než usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci.

13. V nyní posuzované věci stěžovatele je však klíčový ten zásadní fakt, že § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb., již dodatečné zrušení usnesení o zastavení řízení neumožňuje v žádném případě. Vyložil-li za této situace Nejvyšší správní soud pro věc relevantní zákonná ustanovení tak, že žádost stěžovatele o prominutí zmeškání lhůty je nutno zamítnout, Ústavní soud takovou interpretaci akceptuje, neboť je plně slučitelná se stávající zákonnou úpravou i s jeho předchozí rozhodovací praxí (srov. obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. III. ÚS 1198/21). 14. S ohledem na uvedené nezbývá než konstatovat, že Nejvyšší správní soud postupoval ve věci stěžovatele zcela v souladu se zákonnou úpravou, kterou navíc Ústavní soud v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/20 shledal ústavně souladnou. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

15. Spolu s ústavní stížností byl podán akcesorický návrh na zrušení § 9 odst. 1 a 7 zákona o soudních poplatcích. Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho jednotlivého ustanovení, tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (§ 74 ve spojení s § 68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].

16. Návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu