II. ÚS 215/25

Odůvodnění

Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, stěžovatelé se před správními soudy domáhali ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka tvrzeně spočívajícím v nezahájení řízení o zrušení povolení k provozování vodovodu podle § 6 odst. 7, případně odst. 8 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích ("zákon o vodovodech a kanalizacích"). Domáhali se určení, že nezahájení řízení je nezákonným zásahem s tím, aby soud přikázal vedlejšímu účastníkovi uvedené řízení zahájit.

2. Krajský soud v Brně ("krajský soud") dospěl k závěru, že ve věci není splněna podmínka subsidiarity zásahové žaloby, neboť stěžovatelé mají možnost domáhat se ochrany jinými právními prostředky. Proto žalobu usnesením ze dne 23. 11. 2022 č. j. 30 A 74/2022-107 odmítl jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ("s. ř. s."), ve spojení s § 85 téhož zákona. Stěžovatel 1) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud shledal důvodnou. Rozsudkem ze dne 28. 3. 2023 č. j. 10 As 337/2022-41 napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelé setrvali na podané žalobě a zároveň navrhli alternativní petit (toliko na deklaraci nezákonného zásahu). Krajský soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. 3. Kasační stížnost stěžovatele 1), s níž se ostatní stěžovatelé v rámci svého vyjádření ztotožnili, Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou.

Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a dovolávají se porušení svých základních práv zaručených čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i ústavních principů zakotvených v čl. 1 odst. 1, čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 4 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 3, odst. 4 Listiny.

5. Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně rekapitulují průběh předchozího řízení. Předkládají obdobné námitky, kterými se již zabývaly správní soudy. Opětovně rozporují závěry týkající se vlastnictví Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko ("SVAK") ve vztahu ke skupinovému vodovodu a jeho zařazení do tzv. společného majetku. Vymezují se rovněž vůči tvrzeně nesprávnému závěru o přechodu práv a povinností ze smlouvy uzavřené mezi SVAK a vedlejší účastnicí řízení dne 17. 12. 1996, neboť jej považují za rozporný s ústavně chráněným principem autonomie vůle. Stěžovatelé namítají, že tento závěr navíc obchází výslovnou zákonnou úpravu obsaženou v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), aby smlouva, na základě které dochází k přechodu práv a povinností na obec, byla odsouhlasena zastupitelstvem. Uvádějí, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné a je zatíženo vadou nesprávného (resp. jednostranného a neúplného) skutkového zjištění (v souvislosti s provedením důkazu stanovami SVAK a vytýkaným neprovedením důkazu zakladatelskou smlouvou svazu).

Splnění podmínek řízení

6. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Vlastní posouzení

7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud předně připomíná své v minulosti již mnohokráte opakované závěry, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je totiž přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je proto v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, v níž je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.

9. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěry krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, dle kterých v jejich věci nebyly dány rozumné předpoklady pro zahájení řízení podle § 6 odst. 7, případně odst. 8 zákona o vodovodech a kanalizacích, neboť stěžovatelé neprokázali, že na straně vedlejší účastnice řízení došlo k zániku předpokladů k provozování dotčeného vodohospodářského řadu podle § 6 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 6 odst. 7 téhož zákona.

10. Již takto provedené shrnutí stížnostní argumentace naznačuje, že jejím základem zůstává pouhá polemika s výkladem podústavního práva, procesními postupy, skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými obecnými soudy. Ústavní soud ovšem nezjistil, že by v postupu a závěrech obecných soudů došlo k jakémukoliv ústavněprávnímu pochybení. Napadená rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, což teprve by mohlo založit důvod k uplatnění kasační pravomoci zdejšího soudu. Do závěrů obecných soudů proto - s ohledem na shora naznačený vztah Ústavního soudu k soudům obecným - nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Ze skutečnosti, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, totiž nelze bez dalšího dovozovat porušení jejich základního práva na soudní ochranu, jehož se nyní rovněž dovolávají, neboť toto základní právo není možné interpretovat tak, že by zajišťovalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

11. Pro Ústavní soud je podstatné, že ze stěžovaných rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se obecné (resp. správní) soudy řídily při posouzení nynější věci. Soudy rozhodovaly ve specifickém řízení o ochraně před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. s. ř. s., jenž měl tvrzeně spočívat v nezahájení správního řízení z moci úřední. Jak uvedl Nejvyšší správní soud (bod 49), "předmětem [tohoto řízení] je vyhodnocení, zda z obsahu podnětu vyplývá, že jsou dány rozumné předpoklady pro zahájení řízení o zrušení povolení k provozování vodovodu. V takto stanoveném rámci není namístě vypořádávat složité otázky týkající se vlastnického práva mezi jednotlivými subjekty." Soudy navíc hodnotily postup vedlejšího účastníka řízení v kontextu skutkových okolností, které lze rovněž označit za specifické. Pro posouzení věci bylo stěžejní, že vedlejší účastník řízení po zániku členství stěžovatelů ve SVAK vydal dne 5. 11. 2021 rozhodnutí o majetkoprávním vypořádání a konstitutivním rozhodnutím přikázal stěžovatelům do vlastnictví (spoluvlastnictví) část společného infrastrukturního majetku, který do té doby náležel SVAK, a to s účinky od 1. 2. 2022. Toto rozhodnutí zrušil s účinky ex nunc až krajský soud rozsudkem ze dne 30. 8. 2023 č. j. 30 A 154/2021-548 (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 58 a 78; rozsudek krajského soudu, body 40-41).

12. V době posuzování podnětu stěžovatelů (ze dne 9. 5. 2022) ze strany vedlejšího účastníka řízení však shora uvedený názor správních soudů, jenž jednoznačně vyloučil možnost autoritativního přikázání majetku do vlastnictví stěžovatelů, nebyl k dispozici. Ústavní soud proto souhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že vedlejší účastník řízení mohl oprávněně vycházet z toho, že vlastnické právo k vodovodu přešlo na stěžovatele. Ještě jednou budiž zdůrazněno, že vedlejší účastník řízení si v rámci posuzování podnětu k zahájení správního řízení z moci úřední činí toliko předběžný názor ohledně vlastnických vztahů k věci. Vedlejší účastník řízení a následně též správní soudy vysvětlily rovněž to, proč byla vedlejší účastnice řízení oprávněna užívat a provozovat vodohospodářský majetek i po jeho přikázání stěžovatelům. Vycházely přitom z předpokladu ex lege daného právního nástupnictví do provozní smlouvy uzavřené mezi SVAK a vedlejší účastnicí řízení dne 17. 12. 1996. Námitky stěžovatelů týkající se tohoto závěru pokládá Ústavní soud pouze za pokračující polemiku s výkladem a aplikací podústavního práva a s ohledem na to považuje za nadbytečné se k nim znovu vyjadřovat, jelikož závěry učiněné obecnými soudy shledává ústavně souladnými (srov. rozsudek krajského soudu, body 45 a násl.; rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 82 a násl.).

13. Ústavní soud konstatuje, že neshledal žádné tvrzené porušení základních práv stěžovatelů, neboť závěry Nejvyššího správního soudu, krajského soudu, jakož i závěry vedlejšího účastníka řízení jsou z hlediska zachování záruk ústavnosti zcela akceptovatelné, nenesou znaky nepředvídatelnosti v soudním či správním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení či jiného porušení zásad spravedlivého řízení, což teprve by mohlo indikovat intenzitu porušení základních práv a tedy i založilo prostor pro zásah Ústavního soudu. Již jen stručně lze doplnit, že námitku vad dokazování plně vypořádal Nejvyšší správní soud (srov. body 59-68 napadeného rozhodnutí).

14. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že nyní posuzovaná věc má z hlediska vlastnických nároků žalobců pouze "předběžný" charakter (srov. výše zmíněná specifika). Pro Ústavní soud je významné, že vlastnická práva stěžovatelů nezůstávají mimo rámec právní ochrany. Stěžovatelé mají nadále k dispozici nástroje, kterými se mohou domoci nejen splnění povinnosti vedlejšího účastníka řízení převést vlastnictví k vodovodnímu řadu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. III. ÚS 1291/23, bod 18; tímto usnesením Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost čtvrté stěžovatelky směřující proti rozhodnutím, v nichž se správní soudy zabývaly otázkou vlastnictví vodovodního řadu po dobu stěžovatelčina členství ve svazku obcí a možností majetkového vypořádání mezi stěžovatelkou a SVAK prostřednictvím autoritativního rozhodnutí správního orgánu), ale rovněž zahájení řízení z moci úřední na základě nového podnětu vycházejícího z nových skutečností (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 80).

Závěr

15. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu