Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky MONTS s.r.o., sídlem Vážní 1147, Hradec Králové - Slezské Předměstí, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. května 2024 č. j. 1 Afs 151/2023-35, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Krajského soudu v Hradci Králové a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ve věci je předmětem sporu otázka, zda má úrok z prodlení podle § 252 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020, také povahu trestní sankce a zda souběh penále podle § 251 daňového řádu s úrokem z prodlení představuje porušení zásady ne bis in idem. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu dospěla k závěru, že nikoliv. Ústavní soud posuzoval, zda je tento závěr ústavně neproblematický.
Vymezení věci
2. Finanční úřad pro Královéhradecký kraj ("správce daně") dodatečnými platebními výměry ze dne 15. 10. 2019 stanovil stěžovatelce úrok z prodlení v souvislosti s dříve doměřenou daní z přidané hodnoty. Proti platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání, jemuž správce daně částečně vyhověl. Následné odvolání stěžovatelky Odvolací finanční ředitelství ("žalovaný") rozhodnutím ze dne 30. 8. 2021 zamítlo.
3. Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") poprvé rozhodl o napadeném rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 7. 6. 2022 č. j. 31 Af 31/2021-54 tak, že vyslovil jeho nicotnost. Rozsudek krajského soudu Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 21. 12. 2022 č. j. 7 Afs 162/2022-29. Krajský soud proto rozhodoval o napadeném rozhodnutí žalovaného podruhé. Přezkoumal jej věcně, byl přitom vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. Žalobu stěžovatelky rozsudkem ze dne 19. 7. 2023 č. j. 31 Af 31/2021-102 zamítl. Uzavřel, že stěžovatelka nebyla ve věci trestána dvakrát (daňovým penále i úrokem z prodlení), jak se domnívala, neboť nebyla naplněna ani jedna z podmínek pro uplatnění zásady zákazu dvojího trestání. První podmínka vyžaduje, aby úrok z prodlení byl svou povahou sankcí trestní povahy, a druhá podmínka žádá, aby se úrok z prodlení a penále týkaly totožného jednání daňového subjektu.
4. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ji napadeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se s argumentací krajského soudu ohledně povahy úroku z prodlení podle daňového řádu. Poukázal na to, že se již touto otázkou opakovaně zabýval, a to v případech, kdy totožný zástupce stěžovatelky zastupoval jiné daňové subjekty a uplatnil v zásadě obdobné námitky. Na tyto rozsudky Nejvyšší správní soud odkázal a uvedl, že nemá důvod se od nich odchýlit. S odkazem na svou ustálenou judikaturu zopakoval, že úrok z prodlení podle § 252 daňového řádu má převážně reparační, nikoliv sankční charakter.
5. Na tom nic nemění rozhodnutí rozšířeného senátu, na které stěžovatelka odkazovala. Nejvyšší správní soud se v usnesení ze dne 24. 11. 2015 č. j. 4 Afs 210/2014-57 zabýval převážně otázkou právní povahy daňového penále (dříve upraveno § 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nyní § 251 daňového řádu). Poukázal na odlišnost úroku z prodlení od daňového penále. Pouze okrajově se zmínil, že úrok z prodlení by v případě přemrštěné výše mohl charakter sankce nabýt. Mířil tím na situaci, kdy by zákonodárce v budoucnu sazbu úroku zvýšil natolik, že by tento institut již neplnil svůj primární účel, kterým je nahradit náklady vzniklé v důsledku toho, že veřejné rozpočty musí finanční prostředky váznoucí v daňových nedoplatcích získat z jiných zdrojů. K takové změně zákona ovšem dosud nedošlo. Nejvyšší správní soud se již podrobně zabýval i zákonnou výší úroku z prodlení a dospěl k závěru, že se nejedná o úrok přemrštěný, který by představoval sankci (rozsudek ze dne 19. 12. 2017 č. j. 8 Afs 181/2017-31). Rozsudek rozšířeného senátu ze dne 15. 10. 2020 č. j. 9 Afs 4/2018-65 se zase zabýval penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Konstrukce dotačního penále dle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, se odlišuje od konstrukce úroku z prodlení. Závěry tohoto rozsudku nelze na úrok z prodlení mechanicky přenášet, protože jeho výše se pohybovala maximálně v necelé polovině výše penále dotačního.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že v záhlaví označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno její právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a právo nebýt postižena za čin, pro který byla již pravomocně odsouzena podle čl. 40 odst. 5 Listiny. V ústavní stížnosti vznáší dvě námitky. Zaprvé tvrdí, že byla za nesprávné tvrzení daně z přidané hodnoty trestána dvakrát, což je v rozporu se zásadou ne bis in idem. Vymezuje se vůči závěru Nejvyššího správního soudu, že úrok z prodlení podle § 252 daňového řádu nemá povahu trestní sankce, a proto je možný jeho souběh s penále podle § 251 daňového řádu. Stěžovatelka se domnívá, že závěr přijatý Nejvyšším správním soudem s odkazem na jeho ustálenou judikaturu je nesprávný, jelikož je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a hlavně se závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 24. 11. 2015 č. j. 4 Afs 210/2014-57 a rozsudek ze dne 15. 10. 2020 č. j. 9 Afs 4/2018-65).
7. Dále stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku protiprávně odchýlil od výše citovaných rozhodnutí rozšířeného senátu, přičemž nepostupoval podle § 17 odst. 1 soudního řádu správního, a věc nepředložil k rozhodnutí rozšířenému senátu. Uvedeným postupem bylo podle názoru stěžovatelky také zasaženo do jejího práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 citovaného zákona a contrario).
9. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Zároveň podotýká, že se obdobným případem zabýval již dvakrát, a to v usnesení ze dne 15. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 1436/24 a v usnesení ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 1902/23, kdy právní zástupce stěžovatelky zastupoval jiné daňové subjekty. Jelikož je argumentace stěžovatelky v zásadě totožná, je možné na citovaná usnesení, respektive jejich nosné důvody, na tomto místě plně odkázat.
10. Stěžovatelka ve své stížnosti v podstatě opakuje argumentaci uvedenou také v žalobě i v kasační stížnosti. To samo o sobě nelze stěžovatelce vytýkat. Její argumentace před Ústavním soudem však nijak nereflektuje napadené rozhodnutí, nijak s jeho argumenty nepolemizuje a pouze opakuje to, co jí již bylo Nejvyšším správním soudem přesvědčivě a podrobně vysvětleno. S veškerými argumenty stěžovatelky se Nejvyšší správní soud náležitě vypořádal.
11. Nejvyšší správní soud se zabýval především otázkou povahy úroku z prodlení, kdy s oporou v ustálené judikatuře (především s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2016 č. j. 7 Afs 77/2014-76 a ze dne 19. 12. 2017 č. j. 8 Afs 181/2017-31) zdůraznil, že v tomto případě nemá povahu trestní sankce. Ústavní soud se s tímto závěrem plně ztotožňuje. Stejně tak neshledává nic vnitřně rozporného na ustáleném judikaturním závěru, že úrok z prodlení v určitých situacích může mít pro svou přemrštěnost povahu trestní sankce, avšak v tomto konkrétním případě tomu tak není.
12. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejího práva na zákonného soudce, které je garantováno v čl. 38 odst. 1 Listiny. Uvádí, že se Nejvyšší správní soud v nynějším případě bezdůvodně odchýlil od judikatury rozšířeného senátu. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozsudku došel k závěru, že tomu tak nebylo. Nejvyšší správní soud přesvědčivě zdůvodnil, proč nepovažuje stěžovatelčin výklad právních závěrů plynoucích z ní citovaných rozhodnutí rozšířeného senátu za relevantní pro posouzení nynější věci. Odlišil právní a skutkovou situaci stěžovatelky od situace stěžovatelů v citovaných rozhodnutích. Vysvětlil, že závěry tam uvedené jsou s jeho závěry konzistentní a v souladu s ustálenou judikaturou. K předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu podle § 17 odst. 1 soudního řádu správního nebyl důvod. K porušení práva na zákonného soudce nedošlo.
13. Lze shrnout, že ústavní stížnost je pouze opakováním argumentace, kterou se již opakovaně zabýval jak Nejvyšší správní soud, tak Ústavní soud. Stěžovatelka po Ústavním soudu požaduje, aby zcela zvrátil ustálenou (a ústavně neproblematickou) judikaturu Nejvyššího správního soudu. Na té však nemá Ústavní soud co měnit.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu