II. ÚS 225/24

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 1. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s čl. 36 Listiny základních práv svobod.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

3. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 500 000 Kč za vytrpěnou bolest v souvislosti se zdravotní péčí, která mu byla poskytnuta ze strany vedlejší účastnice (Fakultní nemocnice Plzeň). Ta podle stěžovatele porušila svoji povinnost počínat si s péčí řádného odborníka a měla stěžovateli sdělit nepravdivé informace ohledně diagnózy, v jejímž důsledku stěžovatel podstoupil dne 2. 12. 2016 operační zákrok. Ten však nepřinesl očekávaný výsledek, a proto podstoupil následně dne 17. 1. 2017 další operační zákrok, a to na klinice plastické chirurgie Fakultní nemocnice Vinohrady. Druhý chirurgický zákrok rovněž nepřinesl očekávaný výsledek. O podané žalobě rozhodl Okresní soud Plzeň - město tak, že ji zamítl. K podanému odvolání Krajský soud v Plzni rozsudek nalézacího soudu potvrdil a Nejvyšší soud následně podané dovolání odmítl.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že před operačním výkonem se jeho zákonným zástupcům dostalo ze strany vedlejší účastnice informací jak objektivně nepravdivých, tak i objektivně neúplných. U stěžovatele byl vedlejší účastnicí diagnostikován tzv. lupavý prst, přičemž se však jednalo o onemocnění jiné, a to tzv. kamptodaktylii.

5. Stěžovatel vytkl obecným soudům, že se jeho zákonným zástupcům nedostalo informace o tom, že by se v jeho případě nemuselo jednat o tzv. lupavý prst, ale o kamptodaktylii, jejíž léčba se záměrně odkládá do pozdějšího věku dítěte. Stěžovatel tak nebyl pravdivě informován o svém zdravotním stavu. Z odůvodnění nalézacího soudu nelze podle stěžovatele seznat, k jakému skutkovému závěru stran obsahu poučení o charakteru postižení nezletilého vlastně dospěl. Přitom ignoruje důkazy vyplývající z provedeného znaleckého posudku MUDr. Sadovského. Poskytovatel zdravotní služby je povinen zajistit, aby byl pacient srozumitelným způsobem v dostatečném rozsahu informován o svém zdravotním stavu, přičemž tato informace obsahuje i údaje o jiných možnostech poskytnutí zdravotních služeb, což se v případě stěžovatele nestalo. Vztah vedlejší účastnice a stěžovatele je vztahem smluvním ve smyslu § 2636 o.z., přičemž podle § 2645 o.z. odpovídá poskytovatel zdravotní péče za to, že splní své povinnosti s péčí řádného odborníka, a to včetně dostatečného informování o zdravotním stavu pacienta. I v případě, že by zde nebyla dovozována objektivní odpovědnost, vedlejší účastnice měla a mohla vědět, že v případě stěžovatele se jedná o kamptodaktylii a nikoliv o lupavý prst. Stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu mimo jiné způsob, jakým se vypořádal s otázkou přípustnosti dovolání. Rozhodnutí obecných soudů nebyla podle náhledu stěžovatele řádně odůvodněna, pročež došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho zákonní zástupci nebyli před provedenými zákroky řádně seznámeni s jeho diagnózou v plném rozsahu. K uvedenému lze konstatovat, že obecné soudy dospěly k závěru, že rodiče stěžovatele byli informování o dvou způsobech léčby tzv. lupavého prstu, přičemž H. jim doporučil provedení chirurgického zákroku, k němuž posléze také došlo. Nespokojenost stěžovatele vychází především z toho, že původně stanovená diagnóza lupavého prstu se po provedených operacích ukázala jako nesprávná. To však ještě neznamená, že by na postup žalované bylo lze nahlížet jako na non lege artis. Je tomu ta proto, že žalovaná při určování diagnózy vycházela z informací, které v období před provedením operací nebyly známy. Oproti tomu stěžovatel vychází z informací získaných právě díky provedeným operacím. Obecné soudy při hodnocení skutkového a právního stavu vyšly mimo jiné jak z výpovědi rodičů a H., tak také ze znaleckého posudku MUDr. Sadovského. Ten uvedl, že diagnóza lupavého prstu je prakticky totožná s klinickým obrazem kamptodaktylie a je velmi obtížné toto odlišit pomocí jakékoliv zobrazovací metody. Jistým vodítkem pro rozlišení obou postižení je toliko jeho lokace, ovšem ani tento postup nelze považovat za rozhodující. Z toho důvodu pak nelze dát stěžovateli zapravdu v tom smyslu, že žalovaná měla a mohla vědět, že se v případě stěžovatele jedná o kamptodaktylii a nikoliv o lupavý prst. Z toho důvodu nelze obecným soudům vytknout, že nedohledaly na straně vedlejší účastnice pochybení, zakládající její odpovědnost za způsobené útrapy stěžovatele. Z napadených rozhodnutí se podává, že ke správné diagnóze došlo v podstatě až v důsledku provedených operačních zákroků, jimiž byla diagnóza lupavého prstu vyloučena.

8. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy ohledně jeho odškodnění za vytrpěné bolesti. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu však nepřísluší. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Ústavní soud konstatuje, že postup ve věci jednajících soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Rozhodnutí soudů nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.

9. Stěžovatel výslovně napadá též usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, k čemuž Ústavní soud uvádí, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy neústavnosti. Z napadeného usnesení vyplývá jasný zákonný důvod, proč došlo k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Odůvodnění napadeného rozhodnutí nepostrádá ani bližší ozřejmění vztahu k projednávané věci. Rozhodnutí Nejvyššího soudu se tedy nevyznačuje ústavním nedostatkem.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2024

Jan Svatoň v. r. předseda senátu