Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) Mgr. Jarmily Šmejkalové, b) Ing. Jaroslava Nováčka a c) Miloslava Dolejše, zastoupených Mgr. Danielou Vlčkovou, advokátkou se sídlem Jana Masaryka 252/6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2098/2023-145 ze dne 25. 6. 2024, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 15 Co 302/2022-122 ze dne 21. 12. 2022 a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 10 C 13/2022-89 ze dne 14. 7. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a Bc. Aleny Černé, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se u obecných soudů domáhali určení, že pozemek ve vlastnictví vedlejší účastnice je v jejich prospěch zatížen služebností cesty v rozsahu pěšího přechodu. Okresní soud v Táboře napadeným rozsudkem jejich žalobě nevyhověl a uložil jim povinnost zaplatit náklady státu, jakož i náhradu nákladů řízení vedlejší účastnice. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v odvolacím řízení potvrdil rozhodnutí okresního soudu.
2. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Podle Nejvyššího soudu odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé podávají ústavní stížnost proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Namítají, že postupem obecných soudů došlo jednak k porušení jejich práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jednak k porušení jejich práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že k porušení došlo tím, že jim byl znemožněn přístup k nemovitostem v jejich vlastnictví. Tím byl přitom podle jejich názoru narušen jejich výkon práva na vlastnictví majetku. Nesouhlasí se závěry soudů, které rozhodly, že pozemek vedlejší účastnice služebností cesty zatížen není. Podle stěžovatelů soudy situaci posoudily nesprávně, když dovodily, že původní právo na využívání cesty vzniklo výprosou.
Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti
4. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelé dovolávají.
5. K posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud předesílá, že není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 z 25. 1. 1995).
6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěry obecných soudů, které rozhodly, že stěžovatelům služebnost cesty v rozsahu pěšího přechodu na pozemku vedlejší účastnice nevznikla. Jako nesprávné označují zejména konstatování obecných soudů, že jim právo cesty bylo povoleno pouze výprosou a že nebyl dán jejich poctivý úmysl. Tvrdí, že tímto postupem obecné soudy porušily jejich právo na soudní ochranu a právo vlastnit majetek.
7. K tomu Okresní soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatelé nebyli schopni dostatečně prokázat poctivé vydržení služebnosti cesty. Okresní soud rozvedl, že stěžovatelé v tomto směru neunesli důkazní břemeno, a jejich nároku proto nevyhověl. Krajský soud uzavřel, že stěžovatelé chtěli žalobou proměnit v trvalé to, co jim bylo povoleno jen výprosou, a proto nemohli být poctivými držiteli.
8. Tento závěr potvrdil v napadeném rozhodnutí i Nejvyšší soud, který konstatoval, že soudy se neodchýlily od ustálené judikatury dovolacího soudu. Vysvětlil, že pro vydržení práva služebnosti je nutné prokázat, že držitel vykonával toto právo s úmyslem mít ho pro sebe, což nelze zaměnit s užíváním věci na základě výprosy nebo místní zvyklosti.
9. Ústavní soud nemá, co by uvedeným závěrům obecných soudů vytknul. Odůvodnění napadených rozhodnutí obstojí pohledem povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 z 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Odůvodnění Nejvyššího soudu, jakož i krajského a okresního soudu považuje Ústavní soud za přiléhavým způsobem reagující na vznesené námitky stěžovatelů.
10. Na závěr Ústavní soud uvádí, že stěžovatelé v ústavní stížnosti nepředkládají žádnou ústavněprávní argumentaci, kterou by měl zdejší soud posoudit. Obecně platí, že je úkolem stěžovatele Ústavnímu soudu předložit přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou případně i relevantní judikaturou, na jejichž základě by teprve Ústavní soud mohl přezkoumat napadená rozhodnutí a následně pak případně ústavní stížnosti vyhovět. Pokud ovšem stěžovatel, ačkoli právně zastoupen, žádnou argumentaci nenabídne, nemá Ústavní soud co přezkoumávat (viz z mnoha např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3451/23 z 28. 2. 2024, usnesení sp. zn. I. ÚS 599/23 z 30. 5. 2023 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2741/21 z 2. 11. 2021). Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelé v nyní řešené věci toliko vyjadřují nesouhlas a polemiku s - pro ně nepříznivými následky - napadenými rozhodnutími. Žádný důvod pro svůj kasační zásah proto Ústavní soud neshledal.
11. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatelů odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu