II. ÚS 2324/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo zaručené čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka se žalobou ze dne 8. 10. 2021 domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 2 414 254 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení s tvrzením, že vedlejší účastnice provozovala ve svých autobusech v období od 1. 9. 2018 do 31. 12. 2018 televizní a rozhlasové vysílání, aniž by měla se stěžovatelkou jako příslušným kolektivním správcem uzavřenou licenční smlouvu. Obrana vedlejší účastnice spočívala mimo jiné ve vznesení námitky promlčení za období od 1. 9. 2018 do 6. 10. 2018, kterou stěžovatelka rozporovala odkazem na mimosoudní jednání o narovnání, během něhož tak podle jejího tvrzení mělo dojít ke stavění promlčecí lhůty. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 46 839,63 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I) a co do výše 2 367 414,37 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II). Jelikož sazebník stěžovatelky do 31. 12. 2018 neobsahoval položku, která by odpovídala povaze užívání předmětů ochrany vedlejší účastnicí, vycházel krajský soud při stanovení výše odměny ze znaleckého posudku. Ten prostor autobusu připodobnil kamenné prodejně a obvyklou výši odměny za jeden autobus stanovil ve výši 249,54 Kč, přičemž stěžovatelka požadovala odměnu ve výši 1 644,35 Kč, resp. 1 731,17 Kč. Krajský soud přisvědčil námitce promlčení s odůvodněním, že z důkazů předložených stěžovatelkou není patrné, zda vůbec jednání o nárocích za předmětné období z obou stran probíhalo, resp. zda vedlejší účastnice řádně projevila vůli o těchto nárocích v rámci dohody o narovnání jednat.

3. K odvolání stěžovatelky byl rozsudek krajského soudu změněn napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") tak, že vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 1 718 852,80 Kč s příslušenstvím a ve zbývající částce ve výši 648 561,50 Kč s příslušenstvím bylo zamítnutí žaloby potvrzeno. Vrchní soud označil úvahu znalce o výši licenční odměny za nepodloženou relevantními zjištěními a výši licenční odměny stanovil na základě sazebníku OSA, z. s. pro rok 2018. Ohledně hodnocení námitky promlčení se ztotožnil se závěrem krajského soudu.

4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že přípustnost dovolání nemohou založit otázky týkající se posouzení dohody o narovnání a důkazního břemene v případě vznesené námitky promlčení, ani otázky posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, neboť na těchto otázkách napadené rozhodnutí vrchního soudu nezáviselo. Nejvyšší soud zdůraznil, že vrchní soud závěr o probíhajícím mimosoudním jednání, které mělo podle stěžovatelky vést ke stavění promlčecí lhůty, vůbec neučinil, ale naopak konstatoval, že stěžovatelce se ho prokázat nepodařilo.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka zdůrazňuje, že podstatou ústavní stížnosti je nesoulad skutkových zjištění obecných soudů s provedeným dokazováním a uplatněnými důkazními prostředky, který má za následek nesprávné právní závěry, jež jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.

6. Stěžovatelka namítá, že v řízení předložila jednoznačné důkazy potvrzující jednání s vedlejší účastnicí o mimosoudním řešení sporu, avšak krajský soud je považoval za nedostatečné. Konstatuje, že při jednání u vrchního soudu rozporovala závěr o promlčení části nároku, avšak vrchní soud se omezil pouze na převzetí závěru o promlčení s odkazem na správnost posouzení této otázky krajským soudem. Stěžovatelka obecným soudům vytýká pochybení v jejich úsudku, že nebyl prokázán rozsah jednání, a proto nemůže být aplikováno ustanovení o stavění promlčecí lhůty podle § 647 občanského zákoníku.

7. Stěžovatelka namítá, že krajský soud při jednání dne 20. 9. 2022 nesplnil poučovací povinnost podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve vztahu k předkládaným důkazům, a naopak nesprávně přistoupil k poučení podle § 118b odst. 1 téhož zákona. Stěžovatelka tak legitimně očekávala, že se krajský soud bude jí předloženými důkazy zabývat a že je považuje za dostatečné. Stěžovatelka odkazuje na komentářovou literaturu a rozhodnutí Ústavního soudu týkající se následků nesprávného nebo nedostatečného poučení.

8. Stěžovatelka dále tvrdí, že důkazní břemeno ve vztahu k námitce promlčení tížilo vedlejší účastnici a že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů.

11. Námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti jsou polemikou se skutkovými zjištěními krajského soudu ohledně stěžovatelkou tvrzeného jednání o narovnání, které podle ní mělo vést ke stavění promlčecí lhůty. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.

12. Zásadní stěžovatelčinou námitkou je tvrzení, že ji krajský soud nepoučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Z protokolu o jednání ze dne 8. 11. 2022 (č. l. 67a) je patrné, že ke vznesené námitce promlčení prováděl krajský soud dokazování návrhem dohody o narovnání (příloha I), průvodním mailem k návrhu dohody o narovnání ze dne 20. 7. 2020 (příloha J) a dohodou o narovnání uzavřenou dne 30. 9. 2020 (příloha K). Poté s odkazem na § 118a odst. 3 o. s. ř. poučil stěžovatelku, že "dosud označenými a provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by po celou dobu od 14. 7. 2020 do 30. 9. 2020 probíhalo mezi stranami jednání taktéž o nárocích za sporné období 1. 9. - 31. 12. 2018." Upozornil stěžovatelku, že nemusí být se svojí argumentací ohledně běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 647 občanského zákoníku úspěšná, neoznačí-li další důkazy. K tomu stěžovatelka podle protokolu uvedla, že k prokázání jednání dalšími důkazy nedisponuje. Následně krajský soud ukončil dokazování a poučil účastníky podle § 119a odst. 1 o. s. ř., na což reagovala stěžovatelka tak, že další návrhy nemá. V napadeném rozsudku pak krajský soud uvedl, z jakých důvodů nemá stěžovatelkou tvrzené jednání za prokázané.

13. Ústavní soud ze soudního spisu dále zjistil, že stěžovatelka ve svém odvolání (č. l. 87) brojila výhradně proti způsobu výpočtu částky bezdůvodného obohacení. Nevznesla ani námitku vadného nebo neexistujícího poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., kterou vznáší nyní před Ústavním soudem, ani se nijak neohradila proti závěrům krajského soudu týkajících se posouzení námitky promlčení. Pouze ke konci své závěrečné řeči při jednání u vrchního soudu dne 17. 8. 2023 (č. l. 129) zmínila, že námitku promlčení považuje za nedůvodnou s odkazem na svou argumentaci v řízení u krajského soudu ohledně probíhajících jednání o dohodě o narovnání.

14. Teprve ve svém dovolání ze dne 20. 11. 2023 stěžovatelka rozporovala závěry krajského a vrchního soudu, že nebyl prokázán rozsah jednání ohledně dohody o narovnání, což podpořila novými důkazy (e-mailovými komunikacemi mezi stranami ze srpna a září 2020 a dvěma verzemi návrhů dohody o narovnání ze stejného období). Dále namítala nesprávné posouzení otázky důkazního břemene v případě vznesené námitky promlčení, kterou označila za rozpornou s dobrými mravy.

15. S ohledem na výše popsaný procesní postup stěžovatelky v řízení před obecnými soudy se Ústavní soud ztotožňuje s odůvodněním napadeného usnesení Nejvyššího soudu, že na otázkách vznesených stěžovatelkou napadená rozhodnutí nezávisejí a že se jimi stěžovatelka snaží zpochybnit skutkový stav zjištěný krajským soudem. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (stejně jako v dovolání) vychází ze své verze skutkového děje, že mezi stranami probíhalo mimosoudní jednání o uzavření dohody o narovnání, a aplikuje na něj své právní posouzení. Krajský soud však dospěl k jinému skutkovému zjištění, které stěžovatelka rozporovala až ve svém dovolání. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice namítá extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy a tvrdí, že v řízení předložila jednoznačné důkazy o mimosoudním jednání, ze spisu krajského soudu nicméně jednoznačně vyplývá, že většinu z nich doložila až spolu se svým dovoláním. Krajskému ani vrchnímu soudu proto nelze vytýkat, že se s nimi nevypořádaly. Za této situace nemůže stěžovatelka po Ústavním soudu žádat, aby skutková zjištění jakkoliv přehodnocoval.

16. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže stěžovatelce přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu