II. ÚS 2325/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále jen "správce daně") vydal platební výměry ze dne 1. 11. 2019 č. j. 2304073/19/2505-50524-508274, kterými stěžovateli vyměřil silniční daň za zdaňovací období roku 2016 ve výši 87 375 Kč, č. j. 2304278/19/2505-50524-508274, kterým správce daně stěžovateli vyměřil silniční daň za zdaňovací období roku 2017 ve výši 87 375 Kč a č. j. 2304337/19/2505-50524-508274, kterým správce daně stěžovateli vyměřil silniční daň za zdaňovací období roku 2018 ve výši 87 375 Kč a platební výměr ze dne 20. 5. 2020 č. j. 1356891/20/2505-50524-508274, kterým správce daně stěžovateli vyměřil silniční daň za zdaňovací období roku 2019 ve výši 87 375 Kč.

3. K odvolání stěžovatele rozhodlo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 28. 6. 2021 č. j. 25089/21/5200-10423-709175, kterým změnilo uvedené platební výměry tak, že změna platebních výměrů v každém jednotlivém případě spočívala ve snížení výše vyměřené daně z částky 87 375 Kč na částku ve výši 52 800 Kč.

4. K žalobě stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 6. 2023 č. j. 16 Af 37/2021-54, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

5. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud shrnul, že stěžovatel se v roce 1991 nechal zapsat jako majitel a provozovatel dvou vozidel - tahače návěsů a návěsu. V roce 1995 se stěžovatel odhlásil z registrace k silniční dani. Zůstal však zapsán v registru silničních vozidel jako majitel a provozovatel tahače i návěsu. Nejvyšší správní soud shledal, že daňová povinnost zaniká, pokud pominuly rozhodné skutečnosti, které ji založily. Jednou z těchto skutečností musí být také existence vozidla; daní nelze zatížit něco, co neexistuje. To, že zdaněné vozidlo neexistuje (přestože je stále zapsáno v registru silničních vozidel), prokazuje daňový subjekt. Pokud se mu to nepodaří, daňové orgány vycházejí z formálního stavu úředního zápisu. Po daňovém subjektu však nelze požadovat prokázání tvrzených skutečností (neexistence vozidla) s absolutní jistotou; stačí prokázat dostatečnou míru pravděpodobnosti (tvrzené neexistence). Jestliže vozidlo zaniklo nedávno (ještě v průběhu lhůty pro stanovení daně), je třeba jeho neexistenci prokázat silnějšími důkazy. Naopak pokud podle daňového subjektu zaniklo v časově vzdáleném období, stačí to prokázat slabšími důkazy, a to zvláště pokud je daňový subjekt v dobré víře, že dlouhodobě nemá daňovou povinnost. V posuzované věci stěžovatel zpochybňuje to, že v dotčených zdaňovacích obdobích vozidla existovala. Tvrdí, že mu krajský soud nevysvětlil, proč a jak měl po tak dlouhé době prokazovat, že vozidla nechal sešrotovat. Krajský soud však stěžovateli vysvětlil, že pro přenesení důkazního břemena na správce daně chybí zákonná opora. Stěžovatel pak důkazní břemeno neunesl, protože nepředložil žádné důkazní prostředky ani návrhy. Nadto nebyl v dobré víře, že dlouhodobě nemá daňovou povinnost, protože mu silniční daň byla vyměřena už za roky 2009 až 2011.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel zejména tvrdí, že oznámil správci daně ukončení své činnosti v roce 1995 a odevzdal policii registrační značky svého nákladního automobilu a domníval se, že tím celá věc skončila. Doměření daně v roce 2013 pro něj bylo nejen překvapivé, ale výsledek pro své osobní starosti akceptoval a opět se (po tomto dodatečném doměření daně) domníval, že věc tím pro něj definitivně skončila. Tedy až do roku 2019. Na celých šest let zapomněl na finanční úřad a domníval se, že zapomnění bylo oboustranné. Nicméně se nyní domnívá, že důkazní břemeno ohledně toho, co se stalo (či nestalo) v roce 1995 (či 1996) ho netížilo ani v roce 2013 či 2019 a netíží ho ani dnes. Stěžovatel přestal být na konci devadesátých let vlastníkem a provozovatelem nákladního automobilu, a přestože uvedené řádně oznámil, úřední záznam opraven takto nebyl. Stěžovatel si klade otázku: jak dlouho je (či byl) povinen prokázat svou řádnou procesní aktivitu?

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či v jemu předcházejícím daňovém řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů ani daňových orgánů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

11. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry Nejvyššího správního soudu (srov. zejména body 12 až 17 napadeného rozsudku) jsou ústavně souladné, jsou obsáhle, podrobně a důkladně odůvodněny, a to včetně odkazů na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu; Nejvyšší správní soud navíc srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry krajského soudu za případné. Pro posouzení věci je podstatné, že nikdo nezpochybňuje, že stěžovatel byl v dotčených zdaňovacích obdobích (letech 2016 až 2019) zapsán jako provozovatel obou vozidel (tahače a návěsu) v registru silničních vozidel. Na základě tohoto skutkového stavu pak Ústavní soud neshledal na klíčovém právním závěru Nejvyššího správního soudu (tj. že pro silniční daň je rozhodný formální stav zápisu v registru silničních vozidel - srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012 č. j. 1 Afs 54/2012-40, bod 13, a že zničení vozidla stačí po uplynutí delší doby prokazovat slabšími důkazy, ale rozhodně neplatí, že nejsou potřeba vůbec žádné důkazy, či že se zničení vozidla předpokládá jen na základě tvrzení daňového subjektu) cokoliv neústavního. Na právních závěrech Nejvyššího správního soudu tedy neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry správních soudů a daňových orgánů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].

12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu