II. ÚS 240/25

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem ze soupisu konkursní podstaty úpadce Petra Wintera vyloučil ve výroku rozsudku specifikované nemovitosti. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu ve věci samé potvrdil. Proti rozsudku vrchního soudu podali dřívější správce konkursní podstaty úpadce Petra Wintera (jako původní žalovaný ve věci) i stěžovatelka (jako vedlejší účastník na straně žalovaného) dovolání, stěžovatelka současně podala také ústavní stížnost (odmítnutou jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. III. ÚS 970/10 ze dne 9. února 2012). Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. listopadu 2011 odmítl obě dovolání jako nepřípustná. Dovolání stěžovatelky proto, že nebyla osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání správce konkursní podstaty, neboť neshledal naplnění důvodu podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jako jediného důvodu přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Stěžovatelkou podanou ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, (a již podruhé i proti) rozsudku vrchního soudu a rozsudku krajského soudu Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. III. ÚS 772/12 ze dne 27. září 2012.

3. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, vrchního soudu a krajského soudu stěžovatelka napadla i žalobou pro zmatečnost a žalobou na obnovu řízení. Krajský soud usnesením č. j. 46 Cm 20/2005-553 ze dne 21. června 2023 zamítl žalobu pro zmatečnost (výrok I) i žalobu na obnovu řízení (výrok II) a uložil stěžovatelce nahradit první vedlejší účastnici (žalobkyni ve sporu před obecnými soudy) náklady řízení (výrok III).

4. K odvolání stěžovatelky vrchní soud usnesení krajského soudu napadeným usnesením potvrdil. Ztotožnil se se závěrem krajského soudu, podle něhož žaloba pro zmatečnost a žaloba na obnovu řízení podaná stěžovatelkou není přípustná, jestliže druhý vedlejší účastník, který byl v původním řízení stěžovatelkou podporován, s podáním těchto žalob nesouhlasil. Doplnil, že co do procesního nástupnictví má smrt úpadce vliv jen na samotné konkursní řízení, nikoliv na spory konkursním řízením vyvolané. Okolnost, že úpadce zemřel, tedy neznamená, že účastníkem řízení o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce (a řízení o žalobě pro zmatečnost a o žalobě na obnovu řízení) se na straně žalované stal namísto nebo vedle správce konkursní podstaty právní nástupce (dědic) zemřelého úpadce. Druhý vedlejší účastník tak mohl "platně sdělit" nesouhlas s podanou žalobou. Krajský soud nepřisvědčil ani odvolací argumentaci stěžovatelky zpochybňující "úplnost" a "účinnost" nesouhlasného stanoviska druhého vedlejšího účastníka.

5. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání proti usnesení vrchního soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení krajského soudu o žalobě pro zmatečnost a o žalobě na obnovu řízení, může být přípustné v souladu s § 238 odst. 1 písm. a) a odst. 2 občanského soudního řádu pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) tohoto zákona [o situaci předvídanou v § 237 odst. 1 písm. b) nejde] tehdy, dospěje-li Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ten Nejvyšší soud neshledal, neboť rozhodnutí vrchního soudu bylo založeno na otázce, jejíž řešení je zcela zjevné (vyplývá přímo ze znění § 231 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu) a která nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti.

6. Stěžovatelka setrvává na svém názoru, že nesouhlas správce konkursní podstaty s podáním žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení nemůže být považován za zákonný a platný, když úpadce zemřel a soudem nebylo zjišťováno, kdo je nástupcem (dědicem) úpadce, případně mu soud neustanovil opatrovníka k ochraně jeho zájmů. Druhý vedlejší účastník si zřejmě nebyl vědom existence trestního rozhodnutí vztahujícího se k osobě první vedlejší účastnice, která nemohla být oprávněným vlastníkem předmětných (ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučených) nemovitostí, neboť jejich převod do jejího vlastnictví byl protiprávní (z důvodu absolutní neplatnosti kupní smlouvy, k níž dospěly soudy v trestním řízení). Stěžovatelka upozorňuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 960/2023 ze dne 19. března 2024, v němž se uvádí, že uvést v omyl lze při spáchání trestného činu podvodu i soud. Tak tomu bylo podle stěžovatelky i v nyní posuzované věci, kdy první vedlejší účastnice uvedla ohledně svého vlastnictví k dotčeným nemovitostem v omyl jak příslušný katastrální úřad, tak následně i všechny soudy, které věc řešily od roku 2004, včetně konkursního soudu a správce konkursní podstaty.

7. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

8. Jde-li o posouzení včasnosti ústavní stížnosti, je třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatelka napadá nejen rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě stěžovatelky pro zmatečnost a žalobě na obnovu řízení (usnesení vrchního soudu ze dne 9. listopadu 2023 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2024), ale také předcházející rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o žalobě první vedlejší účastnice na vyloučení věci z konkursní podstaty (rozsudek krajského soudu, vrchního soudu a na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu). Ve vztahu k posouzení včasnosti těchto rozhodnutí vydaných ve věci samé je přitom rozhodné, že žaloba pro zmatečnost a žaloba na obnovu řízení nebyla v dané věci s ohledem na § 231 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu přípustná (jak bude rozvedeno níže v bodě 11) a není proto posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takovým procesním prostředkem byla ústavní stížnost, kterou stěžovatelka podala a která byla projednána pod sp. zn. III. ÚS 772/12. Podává-li stěžovatelka opětovně proti napadeným rozsudkům krajského soudu a vrchního soudu a na ně navazujícímu usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost (ve vztahu k rozsudkům krajského soudu a vrchního soudu dokonce již potřetí), je za výše popsané procesní situace ústavní stížnost v této části podaná po lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

9. Ve zbývající části je ústavní stížnost včasná, avšak zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

11. V napadeném usnesení vrchní soud potvrdil jako správný závěr krajského soudu, že žaloba vedlejšího účastníka pro zmatečnost a žaloba na obnovu řízení je nepřípustná, jestliže s ní nesouhlasí jím podporovaný účastník. Tomuto řádně odůvodněnému závěru vrchního soudu, který vychází ze znění § 231 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu a judikatury Ústavního soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 496/14 ze dne 17. února 2015), nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. V citovaném usnesení Ústavní soud konstatoval, že ve všech případech, kdy občanský soudní řád upravuje aktivní legitimaci vedlejších účastníků k podání opravných prostředků, zdůrazňuje jako negativní podmínku přípustnosti, že vedlejším účastníkem podporovaný účastník s jeho podáním nesouhlasí. Opravný prostředek podaný vedlejším účastníkem proti vůli účastníka, kterého v řízení podporuje, tak není přípustný.

12. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že součástí soudního spisu je stanovisko druhého vedlejšího účastníka (jako stěžovatelkou podporovaného účastníka), v němž vyjádřil s žalobou pro zmatečnost a s žalobou na obnovu řízení nesouhlas. Zpochybňuje-li stěžovatelka tento procesní postoj druhého vedlejšího účastníka z důvodu, že soud nezjišťoval stanovisko právních nástupců (nebo opatrovníka) zemřelého úpadce, Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem odůvodnil, že závěr vrchního soudu, podle něhož smrt úpadce nemá vliv na postavení jeho správce konkursní podstaty (jako účastníka řízení) ve sporu vyvolaném konkursním řízením, je standardně zastáván soudní praxí a plyne ze zákona (§ 44 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Odůvodnění Nejvyššího soudu tak obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, neboť Nejvyšší soud v souladu se svou judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu neshledal důvod, který by založil přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (který jako jediný připadá v úvahu, jde-li o usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o žalobě pro zmatečnost a žalobě na obnovu řízení). Nejvyšší soud aplikaci § 237 občanského soudního řádu dostatečným způsobem odůvodnil a jeho rozhodnutí je výsledkem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 12. února 2025

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu