Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky GRASO a.s., sídlem Šantova 656/6, Olomouc, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2023 č. j. 21 Cdo 990/2023-2465, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 16 Co 178/2022-2422, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. června 2022 č. j. 11 C 410/2018-2151, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení a Zuzany Mazurákové, jako vedlejší účastnice, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 11. 9. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 6. 2022 č. j. 11 C 410/2018-2151, určil, že existuje pracovní poměr vedlejší účastnice (žalobkyně) vůči stěžovatelce (žalované) vzniklý dne 1. 7. 2018 se sjednaným druhem práce "vedoucí personálního oddělení". Okresní soud učinil závěr, že pracovní poměr vznikl konkludentně, když vedlejší účastnice po uplynutí výpovědní doby předchozího pracovního poměru nadále docházela do zaměstnání a pro stěžovatelku vykonávala totožné činnosti jako doposud. Krajský soud v Ostravě prvoinstanční rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 1. 11. 2022 č. j. 16 Co 178/2022-2422. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl usnesením ze dne 29. 6. 2023 č. j. 21 Cdo 990/2023-2465.
Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90, čl. 92, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Porušení spatřuje v nesprávném posouzení naléhavosti právního zájmu na určení existence pracovního poměru, nesprávném posouzení vzniku pracovního poměru konkludentním způsobem, nevypořádání se s jedním z okruhů právních otázek vymezených v dovolání a neprovedení některých důkazů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1133/23).
V částech ústavní stížnosti, v nichž stěžovatelka namítá nesprávnost závěrů o naléhavosti právního zájmu na určení existence pracovního poměru a o konkludentním sjednání pracovního poměru, stěžovatelka rozvíjí polemiku s obecnými soudy a domáhá se prosazení vlastního názoru. Stěžovatelka přitom sice formálně uvádí, že v závěrech obecných soudů spatřuje zásah do ústavně garantovaných práv. Svoji argumentaci však vede výhradně v rovině podústavního práva, a to v otázkách, s nimiž se obecné soudy přesvědčivým způsobem vypořádaly. Jak již bylo vysvětleno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat napadená rozhodnutí z hlediska jejich správnosti, nýbrž ústavnosti. Z posledně uvedeného hlediska je podstatné, že napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna a nevykazují známky svévole ani jiného ústavněprávně relevantního excesu. Řádně odůvodněno je rozhodnutí okresního soudu též ve vztahu k neprovedeným důkazům (srov. bod 25 jeho rozsudku).
Ústavní soud se dále zabýval stěžovatelčinou námitkou, že se Nejvyšší soud nevypořádal se třetím okruhem právních otázek vymezených v dovolání, a to určitostí žalobního petitu a nedostatkem poučovací povinnosti. Ústavní soud si vyžádal stěžovatelčino dovolání, z jehož obsahu zjistil, že stěžovatelka vymezila pouze dva okruhy otázek - okruh týkající se naléhavého právního zájmu a okruh týkající se vzniku pracovního poměru konkludentním způsobem. Namítá-li tedy stěžovatelka, že se Nejvyšší soud "opomenul" třetím okruhem zabývat, je to tím, že stěžovatelka třetí okruh v dovolání nevymezila.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu