II. ÚS 2424/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy zasáhly do jejího základního práva zaručeného čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 39 C 29/2019 se podává, že uvedený soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala na vedlejší účastnici zaplacení 2 565 710 Kč s příslušenstvím (výrok I), na základě vzájemného návrhu uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici částku 526 423 Kč s příslušenstvím (výrok II), jakož i náhradu nákladů řízení o žalobním návrhu ve výši 494 599,60 Kč a o vzájemném návrhu ve výši 299 080 Kč (výrok III). Stěžovatelka v řízení tvrdila, že v období od 14. 7. 2017 do 17. 10. 2018, a to na základě Rámcové smlouvy č. 2017/OZP/120/0 a Dílčí smlouvy č. 1/2018 (dále jen "DS 1") a Dílčí smlouvy č. 2/2018 (dále jen "DS 2"), pro vedlejší účastnici organizovala akce s označením "Každý krok pomáhá" (dále jen "KKP"), "Mobilní pobočka" a "Ostatní akce pro veřejnost", aniž by jí vedlejší účastnice v plném rozsahu za tyto služby zaplatila (fakturována byla částka 10 046 027 Kč, uhrazena byla jen částka 7 480 317 Kč). Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka netvrdila a neprokázala, jaké konkrétní akce spadají pod již uhrazená plnění podle DS 1 a DS 2 (na základě faktur č. FV2018012 a č. FV2018058) a které dosud uhrazeny nebyly. Naopak vedlejší účastnice prokázala, že akce KKP v Hradci Králové dne 3. 11. 2018 a KKP v Ostravě dne 1. 12. 2018, které však neproběhly, spadají pod plnění DS 2 uhrazené na základě faktury č. FV2018058. Stěžovatelce takto vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výrocích I a II potvrdil, ve výroku III ho změnil jen tak, že výše náhrady nákladů řízení o žalobě činí 523 049,70 Kč a výše náhrady nákladů řízení o vzájemném návrhu činí 305 384,30 Kč. Uvedený soud konstatoval, že přes poučení stěžovatelky obvodním soudem nadále přetrvávají pochybnosti, jaké konkrétní akce zůstaly podle ní nezaplaceny, a tedy co je předmětem sporu, že stěžovatelka nedoplnila svá tvrzení a důkazní návrhy k akcím Mobilní pobočky, které vedlejší účastnice sporovala, a rovněž nepředložila dohodu o podřazení té které akce pod tu kterou dílčí smlouvu. Uzavřel proto, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně žalovaného nároku. Jde-li o vzájemný návrh, městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu.

4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, Nejvyšší soud je však napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

5. Pro úplnost možno uvést, že obvodní soud rozhodoval již podruhé, neboť jeho předchozí rozsudek ze dne 26. 10. 2021 č. j. 39 C 29/2019-287 městský soud k odvolání obou účastnic zrušil usnesením ze dne 8. 9. 2022 č. j. 58 Co 69/2022-366.

Stěžovatelčina argumentace

6. K vzájemnému návrhu stěžovatelka uvádí, že vedlejší účastnice nikdy za poskytnuté plnění neplatila dopředu, a argumentuje, že jiný postup by odporoval výše uvedeným smlouvám a účetním zákonům. Poukazuje i na svědeckou výpověď Mgr. Maria Böhmeho, podle kterého podkladem k proplacení faktury byly podklady prokazující, že služba byla poskytnuta, jakož i na mailovou korespondenci ze srpna 2018 vedenou s Anetou Prokšovou, která agendu po tomto svědkovi převzala, z níž má být zřejmé, že fakturou č. FV2018058 byly hrazeny akce, které již proběhly a konečně na předžalobní korespondenci, ve které upozorňuje vedlejší účastnici na pozastavení naplánovaných akcí z důvodu neplnění jejích finančních závazků.

7. Stěžovatelka vytýká městskému soudu, že se kvalifikovaným způsobem nevypořádal s jejími (prokazatelně tvrzenými) odvolacími námitkami, zatímco vedlejší účastnice své tvrzení o úhradě plnění předem neprokázala. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je podle stěžovatelky vnitřně rozporné, jestliže v kasačním rozhodnutí přikázal obvodnímu soudu, aby ke vzájemnému návrhu provedl dokazování, a následně konstatoval, že důkazy provedené obvodním soudem k posouzení tohoto návrhu postačovaly. Napadený rozsudek obvodního soudu stěžovatelka považuje za "překvapivý", neboť uvedený soud ve věci vzájemného návrhu nesdělil svůj předběžný názor ani účastnice nepoučil a městský soud se s touto skutečností nijak nevypořádal.

8. Ohledně rozhodnutí obvodního soudu, kterým byla žaloba zamítnuta, stěžovatelka uvádí, že v odvolání namítla, že dostála své povinnosti tvrdit a prokázat relevantní skutečnosti, přičemž poukázala na obsah podání, kterým reagovala na výzvu obvodního soudu, a na jeho doplnění ze dne 4. 2. 2020 a 23. 2. 2023. V posledně zmíněném podání uvedla, že je-li mezi stranami sporné, na které akce lze započítat peněžité plnění podle jí vystavených faktur (a dospěje-li soud k závěru, že pod DS 1 a DS 2 je nutné podřadit jiné akce, než jaké podřazuje ona) za neuhrazené, má považovat akce uvedené v bodu 13 (označené jejich názvem a datem konání) a ty pak vypořádat z titulu bezdůvodného obohacení. K tomu učinila důkazní návrhy, konkrétně výslechem Anety Prokšové, mailovou korespondencí se jmenovanou a výpisy z bankovních účtů. V odvolání rovněž namítla překvapivost rozhodnutí, zejména z důvodu postupu soudu při provádění dokazování, a poukázala na obsah výše uvedených smluv.

9. Následně stěžovatelka cituje závěry městského soudu s tím, že pro jejich nesprávnost podala dovolání. V něm namítla, že v odvolacím řízení vymezila okruh otázek, které městský soud pominul, že jeho rozhodnutí není řádně odůvodněno a že se nevypořádává řádně se všemi navrženými důkazy a argumentačními tvrzeními. Odmítla, že by neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní či že by nevymezila předmět řízení, s argumentem, že předmět žaloby vymezila alternativně, neboť vznikl spor o to, jaké akce byly uhrazeny, přičemž vymezila akce, které zůstaly neuhrazeny a které byly uvedeny již v původním návrhu. Bylo proto úkolem vedlejší účastnice, aby prokázala, že i za tato plnění zaplatila jinými platbami. Namítla také, že soudy nižších stupňů opřely své závěry o důkazy, které nebyly provedeny, zejména důkazy jí předložené, že se městský soud nevypořádal s její námitkou neplatnosti dílčích smluv z důvodu nedodržení kontraktačních podmínek veřejnoprávních smluv, ačkoli jde o relevantní skutečnost zejména ve vztahu k obraně vedlejší účastnice a jejímu vzájemnému návrhu. V dovolání stěžovatelka, jak dále uvádí, navrhla k provedení důkaz rozsudkem obvodního soudu ze dne 27. 11. 2023 č. j. 19 C 371/2018-852, kterým bylo rozhodnuto o obdobném nároku jiného žalobce, s odůvodněním, že tento návrh nemohla učinit dříve, protože byl vyhotoven až po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí.

10. Závěry Nejvyššího soudu stěžovatelka považuje za nesprávné, přičemž shrnuje výše uvedené a vytýká obecným soudům, že přisvědčily účelové argumentaci vedlejší účastnice a neposkytly jí ochranu jakožto osobě, která po celou dobu smluvního vztahu jednala poctivě a v dobré víře.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

13. Úvodem nutno zmínit, že stěžovatelka se domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, aniž by v ústavní stížnosti reflektovala úvahy, které vedly k závěru o nepřípustnosti jí podaného dovolání, případně důvody, pro které se uvedený soud vznesenými námitkami či uváděnými skutečnostmi nemohl věcně zabývat. Tvrdí-li stěžovatelka pouze, že je toto usnesení nesprávné, není Ústavnímu soudu zřejmé, proč konkrétně by tyto závěry neměly z hlediska ústavnosti (a ani z hlediska věcné správnosti) obstát. Z tohoto důvodu nezbývá než ústavní stížnost v této části považovat za zjevně neopodstatněný návrh. Za tohoto stavu dále postačuje stěžovatelku odkázat na ty části odůvodnění napadeného usnesení, v nichž Nejvyšší soud vypořádal námitky, které se opakují (byť dílem v modifikované podobě) v ústavní stížnosti (tj. platnost smluv a konkludentní odchýlení se od nich, překvapivost rozhodnutí či uplatnění rozsudku obvodního soudu č. j. 19 C 371/2018-852).

14. Jakkoliv opodstatněnou není ústavní stížnost ani v části, v níž stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudků soudů nižších stupňů. Obvodní soud žalobu zamítl, protože stěžovatelka nebyla s to specifikovat, jaké konkrétní akce spadaly pod DS 1, DS 2 či objednávky ze dne 9. 2. 2018 a 20. 3. 2018, a to za situace, kdy jednak neprokázala uskutečnění akcí Mobilní pobočky, jednak bylo zjištěno, že jí uvedené akce Mobilní pobočky nenaplnily celý předmět DS 1 (v celkovém počtu celkem 70), z čehož podle obvodního soudu vyplynulo, že některé akce konané ve druhém čtvrtletí musely být vedlejší účastnicí zaplaceny v rámci úhrady faktury č. FV 2018012. Obvodní soud také zareagoval na stěžovatelčino tvrzení, že minimálně některé z jí specifikovaných akcí zůstaly neuhrazeny, když uvedl, že není povinností soudu, nýbrž stěžovatelky jasně (pozn. tj. nikoliv "alternativně") specifikovat (a prokázat), jaké akce byly a jaké nebyly uhrazeny, přičemž tuto úvahu nepovažuje Ústavní soud za nějak nepřiléhavou, natož pak měrou signalizující porušení ústavnosti (coby projev libovůle v soudním rozhodování).

15. Za vadné v tomto smyslu nelze označit ani důvody, na jejichž základě soudy nižších stupňů vyhověly vzájemnému návrhu. Podstatou posouzení bylo, zda dvě neuskutečněné akce (KKP v Hradci Králové a Ostravě, které se měly konat 3. 11. 2018 a 1. 12. 2018) lze podřadit pod DS 2, kdy v ní sjednaná plnění byla vedlejší účastnicí zcela uhrazena na základě faktury č. FV2018058. Z odůvodnění napadených rozsudků je dostatečně patrno, na základě jakých skutečností uvedené soudy ke kladnému závěru dospěly.

16. Stěžovatelka argumentuje tím, že podle smluvních ujednání i praxe byly hrazeny akce již uskutečněné, což mínila prokázat výše označenými důkazy. Ústavní soud připomíná svou konstantní judikaturu, podle níž není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení provedených důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením neztotožnil; důvodem jeho zásahu do tohoto procesu může být tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich vyvozenými, který zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu nebo logické chyby, kdy příslušný skutkový závěr nemá žádnou oporu v provedených důkazech nebo je dokonce s nimi evidentně v rozporu.

17. O takovou situaci v nyní posuzované věci nejde. Skutečnost, že mezi smluvními stranami existovala tvrzená praxe, ještě nečiní "neudržitelným" závěr obecných soudů, že právě tyto dvě akce vedlejší účastnicí byly uhrazeny před datem jejich plánovaného konání. Existence smluvních ujednání či tvrzená praxe, byť podporují stěžovatelčino tvrzení, tuto skutečnost nevylučují. K dřívější platbě mohlo dojít z více důvodů, ostatně tuto možnost připustil svědek Mgr. Mario Böhme. Jestliže v tomto ohledu považovaly soudy nižších stupňů skutečnost tvrzenou vedlejší účastnicí za dostatečně prokázanou, a neprovedly "pro nadbytečnost" stěžovatelkou navržené důkazy k jejím tvrzením ohledně obchodní praxe (která již byla prokázána svědeckou výpovědí jmenovaného), nelze jim z hlediska ústavnosti nic vytknout. Stěžovatelka v souvislosti se svým tvrzením, že fakturou č. FV2018058 byly uhrazeny jiné než výše zmíněné akce, zmiňuje určité důkazy, není však zřejmé, že by některý z nich měl tuto skutečnost přímo prokázat a zakládat tak zmíněný "extrémní rozpor". Dlužno dodat, že stěžovatelka ji mohla postavit najisto, pokud by v souladu s poučením soudu k platbám vedlejší účastnice přiřadila svá jednotlivá plnění (realizované akce).

18. K námitce "překvapivosti" rozsudku obvodního soudu Ústavní soud uvádí, že za vadný by z hlediska ústavnosti bylo možné považovat postup soudu, v důsledku něhož by účastník řízení nemohl tvrdit a prokazovat právně relevantní skutečnosti, event. právně argumentovat. Pokud obvodní soud v napadeném rozsudku odůvodnil, jak k závěru o důvodnosti vzájemného návrhu dospěl, stěžovatelce nic nebránilo domáhat se případné realizace těchto svých procesních práv v odvolacím řízení. Uvedla-li stěžovatelka, že soudy vycházely z důkazů, které však neprovedly, z protokolu o jednání před obvodním soudem ze dne 28. 5. 2020 plyne, že byl proveden důkaz mimo jiné e-mailovou korespondencí a fotodokumentací.

19. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu