II. ÚS 243/26

Odůvodnění

Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel (soudní exekutor) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí exekučního soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i princip podle čl. 95 odst. 1 Ústavy.

2. Předmětem ústavní stížnosti je otázka náhrady nákladů exekuce. Stěžovatel je pověřeným soudním exekutorem k vedení exekuce proti první vedlejší účastnici pro vymožení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, nešlo však o jedinou exekuci povinné. Protože srážkami ze mzdy bylo (na stěžovatelem vymáhané exekuci) vymoženo minimum, přistoupil stěžovatel k exekuci dražbou nemovitosti, jejíž cena byla odhadnuta na 2 800 000 Kč. Stěžovatel usnesením ze dne 8. 1. 2025 udělil příklep na vydražené nemovitosti za nejvyšší podání ve výši 1 866 667 Kč (tj. na počáteční vyvolávací cenu). Po právní moci usnesení o příklepu a doplacení nejvyššího podání stěžovatel příkazem k úhradě nákladů exekuce (dále "PÚNE) ze dne 9. 7. 2025 č. j. 203 Ex 15302/24-87 rozhodl o nákladech exekuce, kterým povinné vedlejší účastnici uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce ve výši 308 191 Kč, z čehož odměna exekutora činila 237 350 Kč.

3. Usnesením o rozvrhu ze dne 9. 7. 2025 č. j. 203Ex 15302/24-88 pak stěžovatel rozhodl o rozvrhu rozdělované podstaty tak, že v první skupině uspokojil pohledávku nákladů exekuce ve výši 284 409 Kč (rozdíl mezi PÚNE přiznanou částkou 308 191 Kč a částkou 284 409 Kč přiznanou v rozvrhu je dán částečným pokrytím pohledávky nákladů exekuce ze srážek ze mzdy). Ve čtvrté skupině byla zčásti uspokojena pohledávka zástavního věřitele (jiné banky než oprávněné vedlejší účastnice v této věci) ve výši 1 582 258 Kč. S odvoláním proti usnesení o rozvrhu nebyla povinná vedlejší účastnice úspěšná.

4. O námitkách povinné vedlejší účastnice proti PÚNE ze dne 9. 7. 2025, č. j. 203 Ex 15302/24-87, Okresní soud v Tachově v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl tak, že se námitkám zčásti vyhovuje a PÚNE se mění tak, že se odměna soudního exekutora snižuje z částky 237 350 Kč na částku 150 000 Kč. Ve zbývající části okresní soud námitky zamítl. Okresní soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a ústavní pořádek upozornil, že stěžovatelem zvolený způsob vedení exekuce byl správný, soud však přesto považoval za ústavně souladné přistoupit k výjimečné moderaci odměny soudního exekutora o cca 80 000 Kč (přibližně 37 %), mimo jiné s ohledem na nepříznivý výsledek exekuce pro povinnou vedlejší účastnici. Nemovitost byla vydražena za nejnižší možnou částku a k uspokojení pohledávky oprávněné vedlejší účastnice v závěru vůbec nedošlo. Snížení odměny v souladu s principem proporcionality vyvažuje právo exekutora na spravedlivou odměnu a právo povinné vedlejší účastnice na ochranu před nepřiměřeným zásahem do majetkové sféry.

Argumentace v ústavní stížnosti

5. Argumentaci stěžovatele v jeho ústavní stížnosti lze shrnout tak, že nesouhlasí s moderací odměny. Podle stěžovatele okresní soud nesouhlasil ze způsobem vedení exekuce, který však byl přezkoumán již v rámci jiných soudních řízení. Povinná vedlejší účastnice byla neúspěšná s návrhy na odklad exekuce dražbou nemovitostí, procesní obranou proti usnesení o udělení příklepu a o rozvrhu atd. Soud byl těmito rozhodnutími vázán. Jeho rozhodnutí považuje stěžovatel za nedostatečně odůvodněné. Exekuční soud se zaměřil jen na obvyklou cenu nemovitosti a výši dluhu (tj. odhadní cena nemovitosti ve výši 2 800 000 Kč oproti dluhu 592 000 Kč ke dni dražby), aniž by vzal v potaz, že v ceně nemovitosti je třeba zohlednit očekávané snížení pro oprávněného dosažitelné hodnoty výtěžku, když před ním je pohledávka zástavního věřitele ve výši 1,8 milionu korun. Exekuční soud však vyšel jednak z hrubé obvyklé ceny nemovitosti, pokud jde o přiměřenost prodeje, na straně druhé pak k tíži stěžovatele použil konečnou cenu dosaženou dražbou, kdy nemovitost byla vydražena za nejnižší podání ve výši 2/3 obvyklé ceny nemovitosti. Stěžovatel je přesvědčen, že exekučnímu soudu v řízení o námitkách proti PÚNE vůbec nepřísluší stanovovat výši odměny exekutora. Neúčelnost výše nákladů exekuce je možno posuzovat jen, pokud jde o hotové výdaje, avšak to jen za situace, kdy ve spise nepředchází dřívější pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, která otázku přiměřeností exekuce již pravomocně vyřešila. Exekuční soud však překážku věci pravomocně rozhodnuté nerespektoval, čímž překročil svoji pravomoc, když se neřídil zákonem (porušení § 159a odst. 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, čl. 95 odst. 1 Ústavy).

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. K zásahům do rozhodovací činnosti týkající se náhrady nákladů (nejen) exekučního řízení přistupuje Ústavní soud v obecné rovině značně rezervovaně. Jakkoliv se může spor o náhradu nákladů exekuce dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity znamenající porušení základních práv a svobod, což činí ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou (z judikatury viz např. usnesení ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2334/25). Při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení, neodůvodněném vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, zjevné svévoli a absenci náležitého odůvodnění, jakož i při rozporu s dobrými mravy, však může nabýt rozhodování o nákladech exekuce ústavněprávní roviny [viz nálezy ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461), ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177), ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3507/13 (N 54/73 SbNU 79), ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 2353/21 (N 9/110 SbNU 88) nebo ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 2029/22]. Kasační zásah je namístě i tehdy, pokud Ústavní soud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti [přiměřeně srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo nález ze dne 28. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 2865/23]. K takové situaci však v posuzovaném případě nedošlo.

9. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2353/21 ze dne 25. 1. 2022 (N 9/110 SbNU 88) Ústavní soud odmítl absolutní nedotknutelnost výše odměny soudního exekutora bez možnosti korekce. Případný korektiv by se zde ovšem měl, podobně jako u moderačního práva civilních soudů při rozhodování o nákladech řízení, prosadit jen ve zcela výjimečných a zvláštního zřetele hodných případech. Půjde například o případy, kdy odměna soudního exekutora představuje pro povinného nepřiměřený postih, popřípadě kdy soudní exekutor významněji pochybí při provádění exekuce. Exekuční soud je v takovém případě k námitkám povinného povinen ozřejmit, které konkrétní výjimečné okolnosti zavdávají důvod k mimořádnému (sekundárnímu) snížení odměny soudního exekutora a jaká je jejich intenzita (dopad) na situaci povinného. Tuto skutečnost posléze Ústavní soud opakovaně potvrdil (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2690/24 ze dne 18. 11. 2024, bod 36). Ústavní soud nezjistil, že by se těmto východiskům okresní soud v napadeném rozhodnutí zpronevěřil. Stěžovatel dále pomíjí, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2353/21 obvodní soud neuvedl žádné výjimečné okolnosti, jež by byly způsobilé splnit podmínky pro další snížení odměny stěžovatele; vůči jím odvedené práci soud naopak neměl výhrad a ani nařízenou exekuci nepovažoval za nedůvodnou či jinak vadnou. Vyústilo-li tehdy napadené rozhodnutí ve výrazné ponížení odměny stěžovatele (nadto pod sazbu již sníženou samotným zákonem), ocitlo se podle Ústavního soudu v rozporu s právy exekutora podle čl. 36 odst. 1 a 11 odst. 1 Listiny. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná. V nyní posuzovaném případě okresní soud exekuci rovněž nepovažoval za nedůvodnou či jinak vadnou, moderací nákladů však na rozdíl od případu nálezu sp. zn. I. ÚS 2353/21 ústavně akceptovatelným způsobem odůvodnil. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nepřednesl argumenty, pro které by Ústavní soud do posouzení této otázky nákladů exekuce (tj. podústavního práva) kasačně zasahoval.

10. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu