II. ÚS 2430/23: Vyvažování dotčených zájmů před uložením povinnosti uvést věci v původní stav v řízení o žalobě na ochranu rušené držby

Odůvodnění

Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina"), právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a právo provozovat jinou hospodářskou činnost zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít v řízení o žalobě na ochranu držby uložením povinnosti zdržet se rušení držby vodovodu a uvést jej v předešlý stav.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 11 C 193/2022, okresní soud výrokem I usnesení č. j. 11 C 193/2022-67 ze dne 29. 8. 2022 zamítl žalobu Mgr. et Ing. I. K., BA, a Ing. C. K. (vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem; dále také "žalobci"), aby soud uložil stěžovateli a Ing. M. K. (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem; společně dále také "žalovaní") povinnost uvést potrubí vodovodu ve vlastnictví žalobců do původního stavu. Výrokem II pak žalovaným uložil povinnost zdržet se rušení držby vodovodu žalobců.

3. Okresní soud tak rozhodl v řízení o žalobě podle § 1003 občanského zákoníku (§ 176 a násl. občanského soudního řádu), přičemž vyšel z toho, že žalobci jsou vlastníky vodovodu nacházejícího se zčásti na pozemcích ve vlastnictví žalovaných, resp. třetích osob, a jejich držené právo užívání bylo svémocně narušeno jednáním žalovaných, kteří při výstavbě rodinných domů vodovod přepojili z původní trasy na novou větev. Učinit tak měli bez souhlasu žalobců a bez veřejnoprávního povolení, jelikož při přeložení nepostupovali dle schválené projektové dokumentace. V tomto jednání okresní soud spatřoval svémocné rušení držby, a proto žalobě částečně vyhověl. Návrhu uložit povinnosti uvést potrubí vodovodu do původního stavu soud nevyhověl, neboť takto formulovaný petit byl neurčitý a nevykonatelný.

4. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Brně výrokem I napadeného usnesení změnil prvostupňové rozhodnutí ve výroku II tak, že uložil žalovaným povinnost zdržet se rušení držby blíže specifikované vodovodní přípojky a vodovodu vedoucího od vodovodní přípojky. Výrokem II napadeného usnesení změnil prvostupňové rozhodnutí ve výroku I tak, že uložil žalovaným povinnost uvést potrubí vodovodu do předešlého stavu tak, že odstraní napojení vodovodu do nového potrubí ve dvou narušených místech a propojí vodovod do potrubí původního. Výrokem III krajský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit žalobcům náklady řízení, výrokem IV o povinnosti druhé žalované nahradit náklady řízení a výroky V, VI a VII o povinnosti účastníků zaplatit soudní poplatek.

5. Podle krajského soudu poslední držba vodovodu existovala v té podobě, že ji vykonávali žalobci tak, že jím byla z vodovodního řadu dodávána v dané trase pitná voda do jejich nemovitostí. K narušení posledního stavu držby došlo 10. 8. 2022 tím, že žalovaní zprovoznili přeložku vodovodu, kdy od uvedeného dne již není voda žalobcům dodávána vodovodním potrubím vedoucím v jeho původní trase, ale potrubím vedoucím v trase jiné. Podle krajského soudu není relevantní, že voda žalobcům teče, relevantní je, že poslední držbu vodovodu vykonávali v jiné trase a že se způsobem provedení přeložky nesouhlasili. Podstatná pak není ani námitka územním rozhodnutím stavebního úřadu, neboť žalovaní přeložku vodovodního potrubí provedli odchylně od trasy přeložky povolené územním rozhodnutím. Návrhu na určení povinnosti uvést vše v předešlý stav krajský soud vyhověl, jelikož žalobci zpřesnili petit.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel uvádí, že se svou manželkou koupili nezastavěné pozemky, na kterých následně chtěli vystavět rodinné domy. V katastru nemovitostí nebyla na pozemcích evidována žádná právní vada, při přípravě projektu nicméně zjistili, že přes ně vede neevidované vodovodní potrubí, které je nepovolenou a neoprávněnou stavbou. Pro realizaci projektu bylo nezbytné potrubí přeložit tak, aby nevedlo šikmo přes pozemky, ale při jejich hranici, čemuž žalovaní od počátku bránili. Provedení přeložky bylo i požadavkem stavebního úřadu a došlo k němu na základě pravomocného povolení (rozhodnutí o umístění stavby), a to pouze s nepatrnými odchylkami. Původní potrubí tehdy zůstalo zachováno.

7. Po vydání prvostupňového usnesení se žalovaní údajně rozhodli, že dále nechtějí být stavebníky daného stavebního záměru a od 7. 2. 2023 stavebníky již nebyli a žádné stavební práce neprováděli, a to ani prostřednictvím třetích osob. Z tvrzení žalobců poté vyplynulo, že cca 10. 2. 2023 bylo původní potrubí odstraněno, což však dle svých slov neučinil ani stěžovatel, ani jeho manželka. Krajský soud přesto napadeným usnesením uložil stěžovateli povinnost uvést potrubí do původního stavu, ačkoli nebyl tím, kdo původní stav změnil a ačkoli uvedení do původního stavu znamená umístění nepovolené a neoprávněné stavby na pozemky třetích osob, na kterých se navíc nachází asfaltová komunikace, kterou by bylo nutné odstranit. Na splnění povinnosti uložené soudem by bylo třeba vynaložit statisíce korun.

8. Úvahu, že držba přívodu vody je rušena umístěním potrubí na nevýznamně odlišném místě na cizích pozemcích, stěžovatel vnímá jako zásadně nesprávnou a odporující obyčejnému lidskému cítění. Voda v novém potrubí teče v kvalitě a množství vyžadovaném rozhodnutím stavebního úřadu, žalobci přepojení ani nezaznamenali.

9. Stěžovatel poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 175/2023-252 ze dne 20. 3. 2024, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali určení existence služebnosti inženýrské sítě - vodovodního potrubí vedoucího přes pozemky stěžovatele, totožného potrubí, které je předmětem řízení o rušené držbě. V tomto rozsudku krajský soud označil stěžovatelovu situaci za bezvýchodnou, kdy na jednu stranu musí (aby mohl dále stavět) provést přeložku vodovodního potrubí, na druhou stranu je mu uložena povinnost uvést potrubí do původního stavu za situace, kdy právem samým žalobci ani nedisponují. Navíc původní potrubí mělo být odstraněno dle rozhodnutí stavebního úřadu, odstraněním potrubí tedy držba rušena být nemohla, a soud tak mohl rozhodnout maximálně o povinnosti provést potrubí přesně ve schválené trase.

Průběh řízení před Ústavním soudem

10. Původním soudcem zpravodajem v řízení o ústavní stížnosti byl T. L.. Po skončení jeho mandátu soudce Ústavního soudu byla věc podle rozvrhu práce přidělena T. L. a rozhoduje o ní II. senát Ústavního soudu ve složení Tomáš Langášek, D. U. a J. S..

11. Usnesením č. j. II. ÚS 2430/23-29 ze dne 10. 9. 2024 Ústavní soud přiznal R. R. a Inně R. postavení vedlejších účastníků řízení, neboť jsou vlastníky pozemku, který by dle tvrzení stěžovatele byl dotčen splněním povinnosti uložené napadeným usnesením. Ústavní soud poté vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

12. Krajský soud v Brně navrhl ústavní stížnost odmítnout, případně zamítnout, neboť rozhodl v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4306/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 93/94 SbNU 179) a usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3018/18 ze dne 17. 9. 2019. Žalobci prokázali, že vykonávali držbu vodovodu a že žalovaní tuto držbu svémocně narušili. Podle krajského soudu není podstatné, že voda žalobcům teče, neboť s přeložením potrubí nesouhlasili. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaní provedli přeložku potrubí odchylně od trasy přeložky povolené územním rozhodnutím, polemika o tom, že jde o nepodstatnou odchylku, je bezpředmětná. Jestliže žalovaní odstranili části původního potrubí, je jejich povinností potrubí opět uložit v jeho původní trase tak, aby žalobcům byla voda dodávána jako v době do 10. 8. 2022.

13. Manželé R. navrhli ústavní stížnosti vyhovět. Ačkoli žalobci napadají přeložku vodovodního potrubí pro všemožné důvody, od provedení přeložky je jejich areál zásobován vodou bez jediného problému. Za současnou situaci údajně mohou žalobci, neboť vodovodní potrubí včas nezabezpečili věcným břemenem a poté, co opožděně podali odvolání v řízení o provedení výstavby, začali hledat jiné způsoby, jak výstavbě zabránit. Tím jsou poškozováni i R., neboť již měli dokončovat stavbu svého rodinného domu, přičemž pozemek kupovali s předpokladem, že potrubí bude dle rozhodnutí stavebního úřadu odstraněno, ale jelikož má být původní trasa potrubí obnovena, stavba dosud ani nezačala. R. navrhovali žalobcům různá alternativní řešení, avšak bez úspěchu.

14. R. také upozorňují na specifika inženýrských sítí, jejichž jediným účelem je zajištění dopravy příslušné komodity do napojeného objektu. Je tak prý naprosto nerozhodné, kudy přesně vodovodní potrubí vede, podstatné je, že na trase nejsou žádné úniky a voda je dopravována do objektu žalobců. Sami žalobci se navíc o trasu potrubí nijak nezajímali a stejně jako všichni ostatní ani nevěděli, kudy vede. Do práv žalobců tak zasaženo nebylo, žalobci naopak zneužívají svých práv v rozporu s dobrými mravy a s úmyslem způsobit jiným újmu.

15. Žalobci navrhli ústavní stížnost zamítnout, neboť ji považují za účelovou a založenou na nepravdivých tvrzeních. Žalobci v řízení před soudy i správními orgány jednali vždy konstruktivně, naopak stěžovatel opakovaně porušuje své povinnosti a dopouští se svémoci ve snaze dosáhnout podnikatelských cílů s minimalizací nákladů. Stěžovatel podle žalobců pozemky kupoval za účelem developerského projektu, za převod pozemků utržil pravděpodobně přes 100 000 000 Kč a údajně se domníval, že pozemky výhodně zpeněží, aniž by plnil jakékoliv povinnosti. Byli to žalobci, kdo se aktivně zasadil o zahrnutí přeložky vodovodu do správního rozhodnutí (usnesení o umístění stavby), ostatně bez rozhodnutí o provedení přeložky potrubí a její faktické realizace by nebylo možné stavební záměr realizovat a bez souhlasu žalobců s podobou přeložky by ani nedošlo k vydání rozhodnutí. Žalobci se domáhají pouze provedení přeložky v souladu s tímto rozhodnutím, k čemuž nedošlo, přičemž rozdíl oproti schválené trase zdaleka není nepodstatný.

16. Podle žalobců není pravda, že by stávající vodovodní potrubí bylo nepovolenou a neoprávněnou stavbou, žádný orgán nic takového nekonstatoval. Potrubí bylo postaveno právním předchůdcem žalobců v roce 1982 v souladu s předpisy a to, že nebylo zřízeno věcné břemeno, neznamená, že jde o stavbu neoprávněnou. Žalovaní o existenci potrubí věděli, ohledně přeložky vodovodu ale začali nelogicky konat teprve v okamžiku, kdy měli pozemky rozprodány a stávající vodovod překážel stavbě na pozemku nově vlastněném R..

17. Tvrzenou změnu v osobě stavebníka, k níž mělo dojít 7. 2. 2023, považují žalobci za účelovou, došlo k ní právě a jen proto, aby se stěžovatel vyvázal z povinnosti provést přeložku potrubí dle rozhodnutí stavebního úřadu a z podezření, že právě on se odstraněním původního potrubí hodlá vyhnout povinnosti potrubí opravit. Odstranění původního vodovodu bylo rovněž šetřeno Policií České republiky a bylo zjištěno, že ho prováděli pracovníci společnosti KoruSTAV s. r. o., se kterou stěžovatel dlouhodobě spolupracuje.

18. Žalobci nesouhlasí, že povinnost k odstranění potrubí vznikla rozhodnutím stavebního úřadu. Tak by tomu bylo pouze v případě komplexního řešení věci dle tohoto rozhodnutí. Cílem žalobců není způsobovat škodu R., jestliže však je držba žalobců rušena, mají právo se bránit. Jednáním stěžovatele jsou poškozeni žalobci i R., v řízení mezi žalobci a R. o určení existence věcného břemene se navíc R. nepodařilo prokázat nepoctivý úmysl žalobců, kteří v dobré víře spoléhali, že vodovod je součástí jimi restituovaného majetku a že jeho vznik byl po právu.

19. Stěžovatel v replice zopakoval, že změna trasy potrubí je zanedbatelná, a zdůraznil, že on ani jeho manželka původní potrubí neodstranili, ačkoli soud z tohoto svého vnitřního přesvědčení patrně při rozhodnutí vycházel. Potrubí odstranil stavebník, na něhož byl projekt výstavby převeden, a stěžovatel má tak uvést do předešlého stavu potrubí, které neodstranil.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

20. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

21. Ústavní soud rozhodl podle § 44 zákona o Ústavním soudu bez ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

22. Ústavní stížnost je zčásti důvodná.

23. Součástí práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny je i povinnost soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci [nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443)]. Soudy tedy musejí svá rozhodnutí řádně odůvodnit [nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213)], přičemž již samotné nedostatky v odůvodnění mohou představovat dostatečný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti [např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1845/11 ze dne 27. 10. 2011 (N 185/63 SbNU 153)].

24. Potřebná míra odůvodnění závisí na okolnostech každé věci. Povinnost odůvodnit rozhodnutí neznamená, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1858/24 ze dne 8. 10. 2024). Soud má ovšem povinnost vypořádat se se všemi vznesenými a pro řízení relevantními argumenty a z odůvodnění soudního rozhodnutí musí být pro účastníka řízení odvoditelné, z jakého důvodu nemůže jím uplatněná argumentace obstát. Tento požadavek může být splněn i tehdy, není-li reagováno na každou uplatněnou námitku zvlášť a soud místo toho předloží "vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)]. Rozsah odpovědi se navíc může lišit úměrně významu námitek či otázek, které účastník vznáší. Ani úplné ignorování konkrétního argumentu tak nemusí porušovat právo na soudní ochranu, jde-li o argument zjevně bezpředmětný či formulovaný toliko obecně a nekonkrétně.

25. Ústavní soud opakovaně potvrdil, že se tyto závěry uplatní i na rozhodnutí o předběžném opatření (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1858/24), pochopitelně tedy platí i pro řízení o žalobě z rušené držby podle § 1003 občanského zákoníku.

26. K ní Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 4306/18 s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4115/2011 ze dne 19. 4. 2012 poznamenal, že jejím předmětem není ochrana práva, ale pokojného stavu. Žaloba z rušené držby (posesorní žaloba) tudíž poskytuje prozatímní ochranu posledního faktického stavu, nikoli stavu právního. V usnesení sp. zn. I. ÚS 2662/16 ze dne 12. 12. 2017 Ústavní soud přirovnal řízení o posesorních žalobách k řízením o předběžných opatřeních v tom smyslu, že do rozhodnutí soudů o žalobách z rušené držby zásadně nezasahuje, neboť "jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby".

27. Tato specifika posesorní žaloby se odráží v její procesní úpravě, podle níž soud o žalobě rozhodne usnesením (§ 180 odst. 1 občanského soudního řádu) do 15 dnů od zahájení řízení, a to aniž by musel nařizovat jednání (§ 177 odst. 1 občanského soudního řádu). Vyhovění žalobě nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k eventuální petitorní žalobě (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3018/18). V souladu s tím Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2591/19 ze dne 27. 8. 2019 uvedl, že smyslem posesorní žaloby jakožto institutu srovnatelného s předběžným opatřením "je zatímně a rychle napravit zásah do pokojného stavu, nikoliv předjímat meritorní rozhodnutí".

28. V určitém napětí s právě uvedenou charakteristikou řízení o posesorních žalobách se může ocitnout skutečnost, že se posesorní žalobou lze domáhat nikoli pouze toho, aby se rušitel rušení držby zdržel, nýbrž i toho, aby vše uvedl v předešlý stav. Nelze ale zapomínat, že řízení o posesorní žalobě neslouží k náhradě škody (§ 179 občanského soudního řádu; srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2591/19 ze dne 27. 8. 2019) a tento cíl nesleduje ani nárok na uvedení v původní stav, který "nemá za cíl dostat držitele (resp. drženou věc) do stejného stavu, ve kterém se nacházel před zásahem do držby, ale znovu mu zajistit faktické právní panství nad věcí" (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3308/23 ze dne 13. 3. 2024). Jak totiž Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1305/24 ze dne 10. 7. 2024, uvedení v předešlý stav je "zpravidla spojeno s většími náklady nebo nastolením nenavratitelného nebo obtížně navratitelného stavu". Žalovaný tak teoreticky může být nucen vynaložit značné finanční prostředky, aby dostál povinnosti uložené soudem, ačkoli tato povinnost nemusí nutně odpovídat právnímu stavu, byla uložena ve zjednodušeném řízení a v budoucnu může být nahrazena rozhodnutím soudu ve věci samé. Proto, jak uvedl Ústavní soud v posledně citovaném usnesení, je při rozhodování o uložení povinnosti uvést vše v předešlý stav "na obecných soudech, aby v konkrétním případě vyvážily dotčené zájmy" [stejný názor zastává i odborná literatura; srov. SPÁČIL, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 118-123]. 29. V souladu s tím, co bylo řečeno v bodu 23 tohoto nálezu, přitom není nutné, aby se soud vyvažováním dotčených zájmů výslovně zabýval v odůvodnění každého rozhodnutí o posesorní žalobě. Bude tak potřeba učinit typicky tehdy, bude-li se z okolností věci jevit, že by uložení povinnosti navrátit původní stav mohlo být (fakticky) nesplnitelné, bylo spjato s nepřiměřenými náklady, nastolilo nenavratitelný stav apod.

30. Promítnuto do podmínek posuzované věci, žalovaní v odvolání mimo jiné opakovaně poukazovali na (dle jejich názoru) zcela zanedbatelnou újmu, která má žalobcům tvrzeným narušením držby vznikat. V řízení dále bylo tvrzeno, že původní potrubí bylo zcela odstraněno (přičemž mezi účastníky je sporné, kdo za případným odstraněním stojí). Přesto krajský soud uložil stěžovateli povinnost uvést potrubí vodovodu v předešlý stav, aniž by se jakkoli zabýval tím, zda je splnění této povinnosti vůbec možné, případně s jakými náklady (alespoň v hrubém odhadu), a zda se takový požadavek s ohledem na ve hře stojící protichůdné zájmy a další okolnosti již nevymyká povaze a smyslu řízení o posesorní žalobě.

31. Krajský soud se tudíž při uložení povinnosti stěžovateli uvést potrubí vodovodu do původního stavu dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi věcmi a v řízení uplatněnými námitkami a napadené rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, čímž porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu. 32. Ve vyjádření k ústavní stížnosti krajský soud poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4306/18 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3018/18. Je pravda, že v nálezu sp. zn. IV. ÚS 4306/18 se Ústavní soud vyjádřil kriticky k tomu, že soud v tehdy napadeném usnesení zamítl posesorní žalobu na základě jiných než zákonem předvídaných skutečností, těmito jinými skutečnostmi ovšem v rozporu s podstatou řízení o posesorní žalobě (chránícího faktický stav) bylo právní posouzení, že sklepní prostory, ochrany jejichž držby se tehdejší stěžovatel domáhal, nejsou věcí v právním smyslu. Smyslem uvedeného nálezu - stejně jako nálezu nynějšího - bylo respektování podstaty řízení o posesorních žalobách. Ani závěry vyslovené v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3018/18, které se primárně zaměřilo na procesní garance v řízení o posesorní žalobě, Ústavní soud rozpornými s tímto nálezem neshledává.

33. Výše řečené v žádném případě neznamená, že by nároku žalobců na uvedení v předešlý stav nemohlo být - v důsledku tohoto nálezu - v dalším řízení vyhověno. Stejně tak není nutné, aby soud za účelem vyvážení dotčených zájmů prováděl obsáhlé dokazování. I to by smysl řízení o posesorní žalobě popíralo. Je ovšem nezbytné, aby si soud byl vědom, jakou povinnost účastníku řízení reálně ukládá (tedy zejména zda existuje původní potrubí, do kterého má stěžovatel vodovod propojit), a aby při tomto vědomí v odůvodnění vysvětlil, že s ohledem na způsob rušení držby, oprávněné zájmy dotčených subjektů a další okolnosti (např. zda nárůst případných nákladů na splnění povinnosti nebyl způsoben jednáním žalovaných po zahájení řízení; srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1305/24) je skutečně namístě tuto povinnost stěžovateli uložit.

34. Ústavní stížnost je tedy důvodná, ovšem pouze v části mířící proti výroku II napadeného usnesení (a to ve vztahu ke stěžovateli) a dále proti jeho výroku III, neboť jím uložená povinnost (nahradit náklady řízení) se odvíjí od procesního neúspěchu stěžovatele [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2741/15 ze dne 10. 5. 2016 (N 83/81 SbNU 401)].

35. Výrokem I byla stěžovateli uložena povinnost zdržet se dalšího rušení držby, proti této povinnosti stěžovatel v ústavní stížnosti argumentačně v podstatě nebrojil (nepředložil argumentaci svědčící o neústavnosti takového rozhodnutí). Výše vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného usnesení se přitom týkají pouze uložení povinnosti uvést vše do původního stavu, uložení povinnosti zdržet se rušení držby krajský soud odůvodnil dostatečně. V této části je tak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Stejně tak je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná v části napadající výroky IV, V, VI a VII usnesení krajského soudu, o povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů řízení a o uložení povinnosti žalobcům a žalované zaplatit soudní poplatky, vůči kterým stěžovatel nevznesl žádné námitky.

36. Konečně je potřeba upozornit, že ačkoli krajský soud výrokem II uložil povinnosti oběma žalovaným (stěžovateli a jeho manželce), Ústavní soud uvedený výrok zrušil toliko ve vztahu ke stěžovateli, neboť pouze stěžovatel podal ústavní stížnost a pouze porušením jeho ústavně zaručených práv se Ústavní soud mohl zabývat [srov. § 72 odst. 1 písm. a), § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1381/24 ze dne 12. 6. 2024]. Z ústavní stížnosti přitom není zřejmé, jak uložení povinnosti jiné osobě porušuje stěžovatelova ústavně zaručená práva, nejde přitom o otázku, kterou by se Ústavní soud musel zabývat z úřední povinnosti; v tomto rozsahu je tak ústavní stížnost také zjevně neopodstatněná.

Závěr

37. Ústavní soud z uvedených důvodů shledal, že výroky II a III napadeného usnesení krajského soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnosti proto částečně vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu výrok II ve vztahu ke stěžovateli a výrok III usnesení krajského soudu zrušil. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

38. Nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. listopadu 2024 J. S. v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Ústavní soud vede pod sp. zn. II. ÚS 2430/23 řízení o ústavní stížnosti Ing. R. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 65/2023-239 ze dne 8. 6. 2023. Tímto rozhodnutím - vydaným v řízení o žalobě z rušené držby - byla stěžovateli a jeho manželce mimo jiné uložena povinnost uvést blíže specifikované vodovodní potrubí do původního stavu, a to - ve stručnosti - propojením vodovodu do potrubí vedoucího přes pozemek p. č. X v katastrálním území B.

2. Podáním ze dne 30. 11. 2023 R. R. a I. R. prostřednictvím svého advokáta Ústavnímu soudu sdělili, že se chtějí tohoto řízení účastnit v postavení vedlejších účastníků, neboť jsou vlastníky pozemku č. X v katastrálním území B., který koupili jako stavební parcelu a na kterém mají zájem postavit rodinný dům.

3. Věc byla po skončení mandátu dosavadního soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka podle platného rozvrhu práce přidělena soudci Ústavního soudu Tomáši Langáškovi a posuzuje ji II. senát Ústavního soudu ve složení Tomáš Langášek, D. U. a J. S., který je nyní předsedou tohoto senátu.

4. Podle § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud přiznat postavení vedlejšího účastníka i jiným osobám, které prokáží právní zájem na výsledku řízení, přičemž o této skutečnosti rozhoduje usnesením (§ 54 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

5. Jak bylo uvedeno, napadeným rozhodnutím byla mimo jiné stěžovateli uložena povinnost uvést blíže specifikované vodovodní potrubí do původního stavu, a to i propojením vodovodu do potrubí vedoucího přes pozemek ve vlastnictví R. R. a I. R.. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti tvrdí, že i vzhledem k tomu, že původní potrubí, na které má být vodovod napojen, bylo již odstraněno, povinnost uložená soudem znamená umístění nepovolené a neoprávněné stavby (mimo jiné) na pozemek manželů R..

6. Za těchto okolností má Ústavní soud podmínky § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu za splněné, a proto se rozhodl přiznat R. R. a I. R., postavení vedlejších účastníků řízení.

7. Účastníkům a vedlejším účastníkům bude zaslána ústavní stížnost k vyjádření. Podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. V plné moci udělené advokátu k zastupování musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem v dané věci a současně že zástupce účastníka není oprávněn se dát v řízení před Ústavním soudem zastoupit advokátním koncipientem (§ 31 zákona o Ústavním soudu). Vedlejší účastníci se mohou svého postavení vzdát (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2024

J. S. v. r. předseda senátu