II. ÚS 2454/24

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 2. 9. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vrchního soudu, a to pro tvrzený rozpor s čl. 26, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.

3. Opatřením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3 . 2022, sp. zn. 43 Nt 350/2022 byl odsouzenému S. F. ustanoven obhájce Mgr. Jan Sádlo, a to z důvodů nutné obhajoby. Obhájce následně uplatnil za poskytnuté právní služby nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 253 979 Kč.

4. Ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu bylo o nároku stěžovatele rozhodnuto tak, že se mu přiznává toliko částka 135 852, 75 Kč. K podané stížnosti rozhodl vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že předchozí rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že se stěžovateli přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 140 753,25 Kč (výrok I.) a co do zbytku žalované částky, tedy 113 225,75 Kč, byl návrh zamítnut (výrok II.)

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatoval, že mu nebyla přiznána odměna za poskytnutí právní služby spočívající v další poradě s klientem ze dne 11. 4. 2022, kdy podle obecných soudů byla porada realizována v období, kdy v trestním řízení neprobíhaly žádné úkony. Stejně tak mu nebyla přiznána odměna za poradu ze dne 21. 3. 2023, kdy tato byla vyhodnocena jako nadbytečná s ohledem na další poradu dne 27. 3. 2023. Stěžovatel namítá, že porady mezi obhájcem a klientem není vázána na to, zda reálně probíhají vyšetřovací úkony ve věci. Porada s klientem ze dne 11. 4. 2022 byla velmi krátká a došlo během ní k odsouhlasení odůvodnění stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dne 16. 5. 2022 byla s obviněným projednána možnost podání žádost o propuštění z vazby. Podle obecných soudů by odměna měla náležet stěžovateli toliko za tuto poradu a nikoliv již za poradu ze dne 11. 4. 2022. Na poradě dne 27. 3. 2023 obviněný sdělil stěžovateli své stanovisko ke vznesené obžalobě. Porady ze dne 21. 3. 2023 a 27. 3. 2023 nelze podle stěžovatele považovat za nadbytečné, má tomu tak býti proto, že zde došlo ke změně postoje obžalovaného v otázce viny - tu přestal popírat a naopak ji přiznal, chtěl uzavřít dohodu s poškozenými. V situaci, kdy dá obviněný obhájci pokyn k setkání, tento je povinen se k němu dostavit a poskytnout mu právní službu.

6. Stížnostní soud dále považoval za neúčelný úkon nahlížení do spisu dne 10. 11. 2022 a 16. 3. 2023 a přiznal mu toliko odměnu za nahlížení do spisu dne 2. 11. 2022. K uvedenému stěžovatel konstatoval, že spis byl velmi obsáhlý a tudíž po jedné a půl hodině nahlížení do spisu ukončil a pokračoval v něm až dne 10. 11. 2022, což trvalo 3 hodiny a 18 minut. Během nahlížení do spisu pořídil stěžovatel celkem 3218 fotografií, což nepochybně vyžadovalo odpovídající čas. Nahlížení do spisu se má přitom i dle judikatury Ústavního soudu odměňovat jako samostatný úkon právní služby.

7. Vrchní soud v Praze odmítl přiznat stěžovateli též odměnu za sepsání a podání návrhu na předběžné projednání obžaloby ze dne 14. 3. 2023, které má celkem šest stránek, tudíž se nejedná o jednoduché podání.

8. Další pochybení spatřuje stěžovatel v nepřiznání navýšení odměny vyplývající z § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatel je toho názoru, že mu mělo být přiznáno vyšší než dvojnásobné navýšení jeho odměny, neboť některé úkony byly prováděny ve večerních či nočních hodinách. Stran navýšení odměny považuje stěžovatel za relevantní i to, že obviněný nehovořil česky a ve věci musel být přibrán tlumočník. Navíc obhájce se bez ohledu na přítomnost tlumočníka snažil s obviněným mluvit i napřímo využívaje svých znalosti angličtiny či blízkosti češtiny a ukrajinštiny. Navýšení odměny odmítl stížnostní soud provést též za sepsání 13 dohod s poškozenými. Při stanovování výše odměny obecné soudy nevzaly v potaz návrhy stěžovatele na doplnění vyšetřování. Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná neboť vychází z libovůle obecných soudů.

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

11. Zpochybňuje-li stěžovatel závěry obecných soudů ohledně účelnosti úkonů právní služby a na to navazující stanovení jeho odměny za poskytování právních služeb, je namístě uvést, že posuzování účelnosti úkonů spadá do rozhodovací pravomoci obecných soudů a Ústavní soud se k ní zásadně nevyjadřuje [srov. nález ze dne 8. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 4012/18 (N 46/105 SbNU 40)].

12. Posouzení účelnosti úkonů právní služby je totiž otázkou intepretace a aplikace podústavního práva, jejichž řešení náleží soudům obecným. Judikatura Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 1882/21, ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1033/21 (N 199/109 SbNU 153) a ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18 (N 203/103 SbNU 39)] potvrzuje, že jsou obecné soudy oprávněny posuzovat účelnost jednotlivých úkonů právní služby. Ústavní soud není oprávněn zkoumat, zda ten který úkon právní služby v konkrétní věci lze považovat za účelný či nadbytečný. V této souvislosti připomíná, že případná věcná nesprávnost (nezákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitky na ní postavené nemohou opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud k tomu nad rámec již uvedeného dodává, že v případech rozhodování o nákladových výrocích je zdrženlivý, a proto k věcnému rozhodnutí dochází jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, což však není případ stěžovatele.

13. V nyní posuzovaném případě vrchní soud neshledal stížnostní námitky stěžovatele důvodnými, přičemž v rámci svého odůvodnění vysvětlil svůj náhled na věc. Přesto, že se tento rozchází s právním názorem stěžovatele, není tímto rozporem založena protiústavnost napadených rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší prakticky totožné námitky, které byly již předloženy stížnostními soudu a ten se s nimi řádně vypořádal. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí jím vznesené námitky dalšímu instančnímu přezkumu. To je však role, jež Ústavnímu soudu nenáleží. Vrchní soud objasnil důvody, pro které považuje podanou stížnost za částečně důvodnou a proč přistoupil ke změně napadeného rozhodnutí. Pokud stěžovatel rozporuje účelnost některých porad se svým klientem nebo některého nahlížení do spisu, zakládá tím toliko odlišný náhled na posuzovanou skutečnost. Domáhá-li se stěžovatel navýšení své odměny s ohledem na § 12 odst. 1 advokátního tarifu, nutno uvést, že touto otázkou se opět zabýval již stížnostní soud. Ten vysvětlil, že horního limitu zvýšení odměny za úkon právní služby lze dosáhnout v těch situacích, kdy je advokát vystaven všem faktorům, které mu ztěžují výkon právní služby. Současně se odkázal na judikaturou obecných soudů vymezené okolnosti, při jejichž naplnění dochází ke zvýšení odměny obhájce za časově náročný úkon právní služby. K dalšímu navýšení pak dochází v případech, kdy se k časově náročnému úkonu přidá užití cizího jazyka nebo práva. Stěžovatel má za to, že již samotný cizí prvek (cizí jazyk nebo právo) by mělo vést bez dalšího k navýšení jeho odměny. Přitom však přehlíží, že byl-li úkonu přítomen tlumočník, je jeho role značně usnadněna a patrně není rozumného důvodu, pro který by odměna za překlad do cizího jazyka měla být hrazena jak tlumočníkovi, tak také advokátovi. Ústavní soud nerozporuje, že komunikace s klientem prostřednictvím tlumočníka může představovat jistou obtíž či nesnáz, na druhou stranu však nelze přehlížet, že se díky osobě tlumočníka nejedná o překážku natolik intenzivní, aby odůvodňovala navýšení odměny obhájce. V obdobných případech je tlumočník osobou, jejímž úkolem je zprostředkovat komunikaci mezi obhájcem a jeho klientem. Je-li dána ve věci osoba s takto speciálně určeným účelem, bylo by v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení navyšovat z téhož titulu odměnu další osobě - obhájci.

14. Ústavní soud konstatuje, že Vrchní soud v Praze se námitkami stěžovatele pečlivě zabýval a ve svém rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vyložil, proč napadené usnesení, jde-li o výši obhájci stanovené odměny, obstojí. V posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil nic, co by zakládalo intenzivní porušení základních práv a svobod, neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah (srov. např. usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 či ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2156/22).

15. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2024

Jan Svatoň v. r. předseda senátu