Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. R., zastoupeného JUDr. Lukášem Frenclem, advokátem se sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2024 č. j. 15 Co 223/2024-592, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 9. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecného soudu, a to pro tvrzený rozpor s čl. 36 Listiny základních práv svobod.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.
3. Stěžovatel se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal nařízení předběžného opatření, na základě kterého, počínaje vydáním tohoto usnesení, není povinen přispívat matce na výživu nezletilého syna A. výživným ve výši 15 000 Kč měsíčně. Návrh stěžovatele byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 5. 2024, č. j. 0 P 137/2023-649 zamítnut. O následně podaném odvolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze rozhodnuto tak, že se potvrzuje.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že odvolací soud rozhodl o jeho odvolání dne 11. 7. 2024, a to přesto, že stěžovatel jeden den před tím, tedy 10. 7. 2024 zaslal jak nalézacímu, tak i odvolacímu soudu zpětvzetí svého odvolání. Podle náhledu stěžovatele tak měl městský soud odvolací řízení zastavit a nikoliv o něm věcně rozhodnout. V souvislosti s uvedeným poukázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1722/2020, podle kterého nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci, ke kterým při množství projednávaných věcí občas logicky dochází, nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod. To platí i pro pohyb písemností uvnitř soudu, který musí být organizován tak, aby nedošlo k újmě účastníků při uplatnění jejich práv. Městský soud podle stěžovatele pochybil, když přehlédl jeho zpětvzetí a nerozhodl o zastavení odvolacího řízení.
5. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl ve věci samé dne 4. 7. 2024, č. j. 0 P 137/2024-617, pročež se odvolání proti nevyhovění návrhu na nařízení předběžného opatření stalo bezpředmětným. Proti novém usnesení obvodního soudu podala matka odvolání a tudíž bude o věci znovu rozhodovat odvolací soud, který je však vázán svým ústavní stížností napadeným usnesením.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Rozhodnutí o předběžných opatřeních Ústavní soud věcně přezkoumává pouze výjimečně, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem. Proto je podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti, při němž zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
7. V projednávané věci lze dát stěžovateli zapravdu v tom smyslu, že odvolací soud rozhodl o podaném odvolání jeden den poté, co bylo městskému soudu doručeno zpětvzetí odvolání. Za tohoto stavu věci měl odvolací soud postupovat tak, jak uvádí stěžovatel, tedy odvolací řízení mělo být zastaveno. Pokud tak odvolací soud neučinil, lze jeho postup považovat za vadný. Nicméně Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že ne každé pochybení obecného soudu zakládá bez dalšího zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
8. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci nelze přehlédnout, že pokud by odvolací soud rozhodl tak, jak navrhuje stěžovatel, tedy pokud by odvolací řízení zastavil, rozhodnutí nalézacího soudu, kterým došlo k zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, by nabylo právní moci. To znamená, že v právním postavení stěžovatele by se ničeho nezměnilo a tento by byl i nadále povinen přispívat matce na výživu nezletilého. Jinými slovy řečeno, jeho právní postavení by bylo totožné s tím, v jakém se stěžovatel nacházel po rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu nebylo zasaženo do panujícího stavu.
9. Dovolává-li se stěžovatel nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1722/20, nutno uvést, že tento dopadá na zcela odlišnou situaci, kdy rozsudkem odvolacího soudu došlo ke změně práv odvolatele. To znamená, že pochybení odvolacího soudu spočívající v nezastavení odvolacího řízení mělo přímý vliv na jeho práva (krajský soud zavázal odvolatele k placení vyššího výživného). To se však v projednávané věci nestalo. Byť stěžovatel uvádí, že odvolací soud bude svým rozhodnutím vázán, blíže nerozvádí, jakým způsobem by rozhodnutí o předběžném opatření mohlo rozhodování ve věci samé ovlivnit. Odvolací soud dokonce v závěru zdůraznil, že výživné je matce hrazeno pro zajištění potřeb dítěte a proto částky zaslané otcem v době, kdy o nezletilého fakticky nepečovala, mohou být následně zohledněny při rozhodování ve věci samé.
10. Za tohoto stavu věci má Ústavní soud za to, že přistoupit ke kasaci ústavní stížností napadeného usnesení Městského soudu v Praze by bylo bezúčelným formalizmem.
11. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu