II. ÚS 2523/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, na právní pomoc i vlastnické právo.

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka současně navrhuje, aby Ústavní soud podle § 83 zákona o Ústavním soudu rozhodl, že náklady na její zastoupení v řízení před Ústavním soudem zaplatí stát.

3. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 18 Nc 101/2023 se podává, že uvedený soud napadeným usnesením rozhodl, že se stěžovatelce nepřiznává osvobození od soudních poplatků a že se její žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítá. Důvodem bylo, že majetkové poměry s ohledem na zjištěné skutečnosti, zejména na rozsáhlé vlastnictví nemovitých věcí, nelze hodnotit jako nepříznivé, takže nebyly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a tudíž ani pro ustanovení zástupce z řad advokátů [§ 30, § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.")].

4. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") je však shledal věcně správným, a proto je podle § 219 o. s. ř. napadeným usnesením potvrdil. Vyšel z toho, že stěžovatelka podle ocenění realitní kanceláře vlastní nemovitý majetek v hodnotě jednotek miliónů korun, resp. podle ocenění některých pozemků jako stavebních na základě cenových map v hodnotě desítek miliónů korun. K tomu doplnil, že sice stěžovatelka neuvedla, jakou konkrétní částku hodlá jako náhradu škody na statutárním městu Olomouc požadovat, ovšem i kdyby tuto škodu měl představovat celý zmařený developerský projekt v uváděné hodnotě 40 mil. Kč, pak by soudní poplatek činil 2 mil. Kč a ten je stěžovatelka s to uhradit.

Stěžovatelčina argumentace

5. Stěžovatelka tvrdí, že není schopna uhradit soudní poplatek, přičemž vytýká obecným soudům, že se nezabývaly "objektivizací" hodnoty jejího majetku, s tím, že se nemohou spokojit s odhadem ceny nemovitých věcí na základě jedné ze tří oslovených realitních kanceláří, a že nepřihlédly k uspořádání majetkových vztahů a nezabývaly se faktickou nemožností dispozice s nemovitými věcmi. 6. Závěry okresního soudu stěžovatelka označuje za nepřezkoumatelné a překvapivé. V této souvislosti argumentuje, že konstatoval-li uvedený soud, že neprokázala své majetkové poměry, protiřečí si ve zhodnocení důkazních prostředků a jejích tvrzení, neboť zjistil, že je vedena na úřadu práce bez příjmu jako uchazečka o zaměstnání. Uvedla přitom veškeré nemovitosti, které jsou takřka bez hodnoty, jakož i to, že je poživatelkou příspěvku na bydlení ve výši 5 181 Kč. Vytýká mu, že se nevypořádal s důkazy navrženými k prokázání jejích tvrzení o hodnotě a (ne)prodejnosti nemovitých věcí, konkrétně posudkem realitní kanceláře Czech Trend založeným ve spise. Postup krajského soudu při objektivizaci tržních hodnot na základě cenových map vybočil z ustálené praxe, nadto je zde podle stěžovatelky rozdíl mezi danou hodnotou a operativní výší aktiv. I kdyby svůj majetek prodala, nestihla by to v soudem stanovené lhůtě.

7. Dále stěžovatelka upozorňuje na to, že kdyby prodala pozemky, nebude o čem se v soudním řízení soudit. Cílem řízení je postihnout jednání úředních osob (či samosprávného orgánu), aby jeho předmět mohl být využit k developerskému projektu, a jakýkoliv kladný výsledek budoucího řízení by tak nebyl vykonatelný. Soudy také musí zohlednit další náklady řízení, nikoliv jen soudní poplatek. V této souvislosti poukazuje na to, že se účastní blíže označených správních a občanskoprávních řízení, jakož i trestních řízení, která jsou spojena s projednávanou věcí a na to, že nemovité věci nabyla v restituci.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků a o souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů je doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů mu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení o. s. ř. ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (srov. usnesení ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 427/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). K tomuto však v projednávané věci nedošlo.

11. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka není nemajetná, neboť má ve svém vlastnictví nemovitý majetek v řádu miliónů až desítek miliónů korun, který dostatečně postačuje k úhradě soudního poplatku. Stěžovatelka namítá, že usnesení okresního soudu je tzv. nepřezkoumatelné, že obecné soudy hodnotu jejího majetku nezjistily správně, a také že nezohlednily, že tento majetek není disponibilní, a že i kdyby ho zpeněžila, nemohla by vedení sporu financovat a rozhodnutí v něm vydané by nebylo možné vykonat.

12. Ústavní soud předně připomíná, že předmětem ústavněprávního přezkumu je soudní řízení a v něm vydaná soudní rozhodnutí jako jeden celek. Z napadených soudních rozhodnutí je přitom patrno, že obecné soudy zkoumaly stěžovatelčiny majetkové poměry, a to ve vztahu k možné maximální výši soudního poplatku, přičemž dospěly k dostatečně odůvodněnému závěru, že stěžovatelka je schopna soudní poplatek uhradit, a to i při ocenění jejího nemovitého majetku, které by nebylo postaveno na cenových mapách (podle kterého je tato hodnota podstatně vyšší). Vadou spočívající v tzv. nepřezkoumatelnosti tedy napadená soudní rozhodnutí stižena nejsou. Možno dodat, že i okresní soud založil své rozhodnutí na stěžovatelčině "rozsáhlém vlastnictví nemovitostí".

13. Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud nesprávně posoudil hodnotu jí (spolu)vlastněných nemovitých věcí, z napadeného usnesení je patrno, jaké skutečnosti uvedený soud považoval z relevantní (tj. ocenění realitní kanceláře Orca a cenové mapy). Poukazuje-li stěžovatelka na potvrzení realitní kanceláře Czech Trend s. r. o., podle kterého tam uvedené, stěžovatelkou (spolu)vlastněné pozemky nemají "tržní hodnotu", a jsou tudíž neprodejné, jde o námitku nesprávného hodnocení důkazů. Podle ustálené judikatury však Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, a to ani v případě, že by se s ním neztotožnil; k zásahu do tohoto hodnotícího procesu by byl oprávněn za předpokladu, že by skutkové závěry byly tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy, tj. že by zjevně neměly žádnou oporu v provedených důkazech anebo by s nimi byly dokonce v rozporu, k čemuž zpravidla dochází v důsledku evidentní věcné chyby nebo vadné logické úvahy. K tomu však v posuzované věci nedošlo. Pozemek sice může mít nulovou (či zápornou) hodnotu např. z důvodu ekologické zátěže, nicméně v tomto ohledu stěžovatelka nic relevantního neuvedla, přičemž obdobné pozemky (či podíl na nich) jsou běžně předmětem prodeje. Tvrzená skutečnost, že nebyly prodány, sama o sobě jejich nulovou hodnotu nedokládá. 14. K další argumentaci Ústavní soud uvádí, že institut osvobození od soudních poplatků je třeba chápat jako mimořádný (viz slova "výjimečně" či "zvlášť závažné důvody" obsažené § 138 odst. 1 o. s. ř.), který - posuzováno z ústavněprávního hlediska - najde uplatnění tam, kde by úhrada soudního poplatku představovala nepřekonatelnou překážku v přístupu k soudu či jinému orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. u osob sociálně slabých, nemajetných. O takovou situaci však nejde, je-li pro osobu podléhající poplatkové povinnosti získání potřebných finančních prostředků jen ekonomicky zatěžující, nevýhodné nebo je to spojené s určitými obtížemi. Obdobně není významné, že taková osoba momentálně nedisponuje volnými finančními prostředky, neboť to, kdy a jakým způsobem si je opatří a kdy podá žalobu, záleží pouze na ní.

15. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje tvrzenému porušení stěžovatelčiných práv, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

16. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, nelze rozhodnout, že náklady na zastoupení stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem zaplatí zcela nebo zčásti stát (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu