II. ÚS 254/25

Odůvodnění

1. Vedlejší účastnice se žalobou podanou u Okresního soudu v Břeclavi ("nalézací soud") domáhala proti stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení, kterého se jí mělo dostat bezesmluvním užíváním autobusového nádraží, jehož vlastníkem, provozovatelem a správcem je vedlejší účastnice. Nalézací soud napadeným rozsudkem (v pořadí druhým) uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 1 232 300 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 9 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V). K odvolání stěžovatelky proti výrokům I, III, IV a V rozsudku nalézacího soudu Krajský soud v Brně ("odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I, III a IV (výrok I) a ve výroku V jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici na nákladech řízení 284 672,80 Kč (výrok II); dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení 53 196 Kč (výrok III). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).

2. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že právní závěry soudů týkající se výše bezdůvodného obohacení jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Stěžovatelka sice užívala autobusové nádraží na pozemku vedlejší účastnice, ale prováděla pouze vjezdy a výjezdy z nádraží, neužívala žádné tzv. neveřejné služby ani odstavné plochy pro autobusy. Stěžovatelka zpochybňuje metodologii znalce ve znaleckém posudku, který měl zařadit do porovnání nádraží nemající žádnou vypovídací hodnotu. Soudy nedostatečně zohlednily specifickou povahu prostředí autobusové dopravy. 3. Dále stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, aniž se řádně vypořádal s jejími námitkami. Stěžovatelka odkazovala na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, které vyznívají ve prospěch jejích úvah; zejména, že je třeba zohlednit, jaké služby byly dopravcem skutečně odebrány, že je porovnávací metoda nevhodná a že aplikace § 136 o. s. ř. je z několika důvodů problematická. 4. Konečně stěžovatelka namítá, že odvolací soud nerespektoval svůj dříve vyslovený právní názor, aniž s ním seznámil účastníky. Nejprve zrušil rozsudek nalézacího soudu a uložil mu, aby zohlednil, že částka, kterou hradí ostatní autobusoví dopravci požadovaná vedlejší účastnicí po stěžovatelce, zahrnuje také neveřejné služby stěžovatelkou nevyužívané. Následně odvolací soud aproboval postup nalézacího soudu, který vyšel ze znaleckého posudku, podle něhož je cena obvyklá vyšší než cena hrazená jinými dopravci. 5. Nejprve Ústavní soud zkoumal podmínky řízení (viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost byla podána řádně zastoupenou stěžovatelkou včas a není nepřípustná. V rozsahu směřujícím proti výroku II rozsudku nalézacího soudu, jímž byla žaloba částečně zamítnuta, není stěžovatelka oprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto v její prospěch. Ve vztahu k nákladovému výroku V rozsudku nalézacího soudu, který byl změněn a nahrazen výrokem II rozsudku odvolacího soudu, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže rušit rozhodnutí, které bylo změněno či zrušeno. Ve zbývající části je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, avšak je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů, a zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. 7. Podstatou stěžovatelčiny argumentace je převážně nesouhlas s postupem soudů ohledně zjišťování běžného nájemného za užívání předmětného autobusového nádraží a s tím spojeným stanovením výše bezdůvodného obohacení. Žádné ústavněprávní vady ve skutkových zjištění a souvisejících právních závěrech obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Otázka zjišťování obvyklého nájemného je otázkou skutkovou, do které Ústavní soud zasahuje pouze výjimečně - o takový případ však nyní nejde. Obecné soudy srozumitelně vyložily, na základě jakého skutkového závěru a na základě jakých úvah a důkazů dospěly k závěru ohledně výše obvyklého nájemného za užívání příslušného autobusového nádraží. Vyšly ze závěrů znaleckého posudku, který pouze nekriticky nepřebraly, ale naopak se řádně zaobíraly znalcovými závěry a vypořádaly při tom související námitky a argumenty stěžovatelky, jimiž použitelnost znaleckého posudku zpochybňovala. 8. Namítá-li stěžovatelka, že se Nejvyšší soud odklonil od vlastní judikatury, je v první řadě třeba uvést, že přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat pouze Nejvyšší soud (§ 239 o. s. ř.) a je zejména jeho úlohou sjednocovat výklad podústavního práva. V napadeném usnesení Nejvyšší soud podrobným způsobem odůvodnil, proč je stěžovatelčino dovolání nepřípustné a že napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Argumentuje-li stěžovatelka v této souvislosti zejména tím, že z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že při určování náhrady za bezdůvodné obohacení je nutné zohledňovat širší okolnosti případu a zabývat se všemi specifickými podmínkami daného užívacího vztahu, Ústavní soud - stejně jako Nejvyšší soud - neshledává úvahy nalézacího a odvolacího soudu v tomto směru nepřiměřenými, natož neústavními. 9. Za opodstatněnou nepovažuje Ústavní soud ani námitku, že odvolací soud překvapivě nerespektoval svůj právní názor, který dříve vyslovil v předchozím zrušovacím rozsudku. Jak již Nejvyšší soud přiléhavě vysvětlil v napadeném usnesení, odvolací soud obecně může změnit svůj právní názor, dospěje-li k závěru o jeho nesprávnosti; v dané věci však odvolací soud na svém dříve vyjádřeném právnímu názoru setrval, a sice že obvyklé nájemné je třeba pojmout jako úplatu vynakládanou za užívání stejné nebo podobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek, na čemž nic nemění ani některé úvahy odvolacího soudu nad rámec nosných důvodů. Porušena nebyla ani zásada předvídatelnosti, neboť odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění, které byly základem rozhodnutí nalézacího soudu, jehož právní posouzení se pohybovalo v mezích argumentů uplatněných v průběhu řízení. Není přitom jeho povinností, seznámit předem účastníky s každou úvahou, kterou uvede v odůvodnění svého rozhodnutí. 10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu