II. ÚS 2576/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 6, čl. 10 odst. 2, čl. 14 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") nejprve rozhodnutím ze dne 23. 9. 2022 č. j. OAM-922/ZA-ZA11-P10- 2021 neudělilo stěžovateli mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), pro nenaplnění zákonných podmínek. Stěžovatel o mezinárodní ochranu požádal proto, že v roce 2021 přišel v České republice kvůli opakovaně páchané trestné činnosti o trvalý pobyt a obdržel výjezdní příkaz.

3. K žalobě stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 3. 2023 č. j. 42 Az 4/2022-34 zrušil předmětné rozhodnutí (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Krajský soud shledal, že ministerstvo mělo zjistit, jestli by potřebná zdravotní péče byla v zemi původu (Kazachstán) pro stěžovatele na adekvátní úrovni a zda a v jakém rozsahu by k ní měl stěžovatel přístup.

4. Ministerstvo následně napadeným rozhodnutím opětovně rozhodlo, že se stěžovateli mezinárodní ochrana neuděluje.

5. Žalobu stěžovatele následně krajský soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Podle krajského soudu ministerstvo zjistilo stěžovatelův zdravotní stav z lékařské dokumentace; od Agentury Evropské unie pro otázky azylu si opatřilo zdravotní informace týkající se dostupnosti urologa a gastroenterologa včetně gastroenterologických materiálů a stomické zdravotní sestry v zemi původu. Podle krajského soudu z lékařské dokumentace nevyplývá, že zdravotní obtíže stěžovatele jsou život ohrožující a vyžadují nákladnou a specializovanou léčbu nedostupnou v Kazachstánu. Stěžovatel je schopen si prostředky k živobytí opatřit prací a jeho zdravotní obtíže nejsou akutní. Kazašské zdravotnictví nejspíš nedosahuje kvality českého zdravotnictví, nejedná se však o propastný rozdíl vypovídající o nebezpečí vážné újmy na zdraví stěžovatele v případě jeho vycestování. Dokument o dostupnosti zdravotní péče není obecný, týká se přímo lékařské péče, kterou vyžaduje zdravotní stav stěžovatele.

6. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nevyšší správní soud napadeným usnesením, že ji odmítl pro nepřijatelnost (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud shledal, že v řízení nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Nejvyšší správní soud rovněž neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský soud se neodchýlil od ustálené judikatury, ani se nedopustil zásadního pochybení, které mohlo ovlivnit hmotněprávní postavení stěžovatele.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel je přesvědčen, že ministerstvo a správní soudy neposoudily řádně a dostatečně podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, nepřihlédly k individuálním okolnostem případu, zejména k absenci státního občanství a jiných vazeb stěžovatele na Kazachstán, k jeho sociálním a rodinným vazbám v České republice a k jeho zdravotnímu stavu a své závěry učinily na základě obecných tvrzení, bez posouzení reálných dopadů na stěžovatelův život. Pro stěžovatele je zásadní újma na životě a zdraví, která mu podle něj hrozí v případě, že bude muset opustit území České republiky. Neudělením humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu došlo k zásahu do stěžovatelova práva na život. Stěžovatel má v České republice veškeré rodinné a sociální vazby, přičemž nepřihlédnutím k těmto vazbám při posuzování jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany došlo k porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Ministerstvo podle stěžovatele dále neprovedlo test proporcionality spočívající ve veřejném zájmu a jeho individuálním právům, přičemž zájem na vyhoštění cizince podle stěžovatele nemůže převážit nad ochranou jeho života, zdraví, osobního a rodinného života. Stěžovatel v řízeních opakovaně uváděl, že je osobou bez státní příslušnosti, resp. že není státním příslušníkem Kazachstánu, přičemž doplnil potvrzení, že státní občanství Republiky Kazachstánu pozbyl dne 20. 12. 1991.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

11. Považoval-li Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele za nepřijatelnou, nelze na jeho postupu a jeho výsledku shledat nic neústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu. Právní závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v bodě 10 a 11 napadeného usnesení jsou přezkoumatelné, logické a dostatečně jasně reagují na žalobní argumentaci stěžovatele, a to včetně odkazů na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu.

12. Úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti není přezkum hodnocení důkazů či vytváření skutkového stavu. Tato kompetence je svěřena správním soudům. Kompetence Ústavního soudu spočívá v posouzení, zda při takové činnosti postupovaly orgány veřejné moci v mezích stanovených ústavním pořádkem. Jeho zásah je přípustný pouze v případě, kdy dochází k extrémnímu vychýlení z předpokladů racionality, logiky a věcnosti. K tomu v tomto případě nedošlo. Právní hodnocení předložené správními soudy při kontrole ústavnosti prováděné Ústavním soudem obstojí.

13. Ústavní soud konstatuje, že ministerstvo a správní soudy důkladně prozkoumaly splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany stěžovateli a dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí ve věci, přičemž nelze neudělení této ochrany označit za neústavní. Ministerstvo prokázalo, že neudělením mezinárodní ochrany stěžovatel nebude vystaven reálnému riziku ohrožení života v zemi původu, a to zejména vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a že mu je v Kazachstánu dostupná odpovídající zdravotní péče. Stěžovatelovo právo na život podle čl. 6 Listiny proto porušeno nebylo.

14. Ústavní soud zdůrazňuje, že ministerstvo a správní soudy posoudily též rodinnou situaci stěžovatele dostatečně a vhodně prozkoumaly naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany a na základě takto zjištěného skutkového stavu byly učiněny ústavně konformní právní závěry, přičemž nebylo porušeno ani stěžovatelovo ústavní právo podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Jelikož na udělení azylu z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu není právní nárok a vzhledem k tomu, že ministerstvo dostatečně právně posoudilo naplnění zákonných podmínek pro udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu, nedošlo ani k porušení ústavního práva stěžovatele podle čl. 14 Listiny.

15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu