Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky E. J., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1756/2024-168 ze dne 18. 7. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 42/2024-137 ze dne 21. 3. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 22 C 314/2022-110 ze dne 19. 10. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42. Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po vedlejší účastnici zaplatit 1 000 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"). Ta měla být stěžovatelce způsobena zahájením trestního stíhání vůči ní, a to pro trestný čin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s trestným činem maření úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 4 téhož zákona. Stěžovatelka byla ohrožena trestem odnětí svobody až na 5 let. Následně byla obžaloby zproštěna a tento závěr potvrdil i odvolací soud k odvolání státního zástupce. Vedlejší účastnice vyslovila stěžovatelce omluvu za nezákonné trestní stíhání, finanční satisfakci jí však přiznat odmítla, neboť stěžovatelka neprokázala, že trestní stíhání pro ni mělo intenzitu nemajetkové újmy.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným rozsudkem rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna stěžovatelce zaplatit 70 000 Kč (výrok I), co do částky 930 000 Kč žalobu stěžovatelky zamítl (výrok II). Současně vedlejší účastnici uložil povinnost stěžovatelce nahradit náklady řízení (výrok III). Obvodní soud konstatoval, že pouhá omluva není ve věci dostačující a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že odpovídajícím odškodněním je částka 70 000 Kč.
3. Městský soud v Praze v odvolacím řízení zahájeném k odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a současně rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice k náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil s posouzením provedeným obvodním soudem.
4. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu v rozsahu jeho výroku I o věci samé, a to do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné (výrok I). Dále Nejvyšší soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, jakož i právních principů zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Stěžovatelka namítá, že částka 70 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy neposkytuje přiměřené odškodnění, neboť její výše dostatečným způsobem nereflektuje významnou psychickou zátěž, která byla stěžovatelce nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci způsobena. Napadená rozhodnutí podle stěžovatelky zjevně popírají základní presumpci významné psychické zátěže, kterou trestní stíhání jedince způsobuje ve sféře poškozeného a poskytnuté zadostiučinění stěžovatelka považuje za projev neúcty státu vůči poškozenému a jedinečnosti jeho života.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká obecním soudům, že nesprávně posoudily otázku přiměřenosti výše odškodnění, když částka 70 000 Kč představuje částku 84,75 Kč za den. Takovou částku nepovažuje za objektivně přiměřenou kompenzaci, která by byla schopna zajistit reparaci utrpěné újmy, a je zjevně neodpovídající výši životní úrovně a minimální mzdy v České republice.
8. Stěžovatelka se dále odvolává na srovnání s jinými poškozenými osobami a zároveň odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 379/23 z 24. 4. 2024. Stěžovatelka argumentuje, že jí poskytnuté odškodnění ve výši 70 000 Kč nemůže plnit funkci přiměřeného zadostiučinění, neboť odškodnění, které bylo přiznáno poškozeným ve věci řešené tímto nálezem, představovalo řádově vyšší částky než v případě stěžovatelky.
Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka již v řízení před obecnými soudy uplatňovala obsahově identické námitky jako nyní v ústavní stížnosti, přičemž tyto námitky byly již řádně a srozumitelně obecnými soudy vypořádány. Nic přitom nenasvědčuje závěru, že by řízení před obecnými soudy jako celek bylo nespravedlivé a že by tedy jako celek odporovalo principům plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy se s námitkami stěžovatelky opakovaně a řádně zabývaly a úvahy vedoucí k jejich závěrům podrobně vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí.
12. Stěžovatelka s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu tvrdí, že obecnými soudy jí byla za nezákonné trestní řízení přiznána bagatelní částka, která neodpovídá životní úrovni v České republice. V napadeném rozhodnutí se s touto námitkou podrobně vypořádal Nejvyšší soud, s jehož odůvodněním se Ústavní soud ztotožňuje a považuje jej za ústavněprávně souladné. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že při rozhodování o nárocích plynoucích z čl. 36 odst. 3 Listiny a ze zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci jsou to především obecné soudy, které jsou povolány k tomu, aby posoudily existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2189/22 z 1. 2. 2023 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2190/12 z 6. 11. 2012). Prostor pro zásah Ústavního soudu je dán toliko v případech, kdy lze závěry obecných soudů o výši přiměřeného zadostiučinění považovat za skutečně extrémní. Toto ovšem není případem stěžovatelky, neboť částka 70 000 Kč nepředstavuje toliko částku symbolickou. Při rozhodování obecné soudy zohlednily veškeré okolnosti a negativní následky způsobené stěžovatelce nezákonným trestním stíháním. Přihlížely k většímu množství obdobných případů, resp. k obdobné nebo průměrné výši přiměřeného zadostiučinění, která byla poškozeným poskytována, a výši přiměřeného zadostiučinění rovněž dostatečně a ústavně konformně zdůvodnily. Ústavněprávní přezkum se tak omezuje na posouzení otázek, zda byly obecnými soudy zachovány základní zásady spravedlivého procesu, nárok stěžovatelky byl podroben pečlivému přezkumu a zda obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně zdůvodnily.
13. Ústavní soud dospěl k názoru, že rozhodnutí obecných soudů neobsahují vady dosahující ústavního rozměru, které by opravňovaly kasační zásah Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2577/14 z 19. 11. 2014). Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá přesvědčivou ústavněprávní argumentaci a uvedená judikatura Ústavního soudu není v nynější věci relevantní. Ústavní soud tedy shrnuje, že odůvodnění napadených rozhodnutí v této otázce obstojí pohledem povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (k tomu např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 z 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
14. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu