Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené JUDr. Jaroslavem Kozlerem, advokátem, sídlem Mánesova 272, Domažlice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 962/2025-3996 ze dne 19. listopadu 2025, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 55/2025-3929 ze dne 30. dubna 2025 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 14 T 26/2021-3889 ze dne 15. listopadu 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ byla stěžovatelka společně se spoluobžalovaným uznána vinnou ze spáchání pokusu přečinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Skutek, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že spoluobžalovaný nejprve dne 27. února 2005 podstrčil poškozeným (mezi listinami týkajícími se smlouvy o nahrazení zajištění úvěru) bez jejich vědomí dvě směnky, každou na částku 500 000 Kč. Jedna z nich měla zajišťovat údajnou hotovostní půjčku poškozeným v uvedené částce, kterou měla poskytnout stěžovatelka, přičemž ve skutečnosti stěžovatelka takovou půjčku nikdy neposkytla. Spoluobžalovaný následně směnku předal stěžovatelce a v polovině roku 2017 nabídl kamarádovi, ať si směnku odkoupí s vědomím, že ten ji uplatní vůči poškozeným. Kamarád poté oslovil stěžovatelku se záměrem směnku odkoupit. Stěžovatelka - při vědomí, že není reálně směnečnou věřitelkou, a se znalostí výše uvedených okolností, za nichž byla směnka poškozenými podepsána - směnku postoupila obchodní společnosti (propojenou s kamarádem), za což obdržela 380 000 Kč. Byla si přitom vědoma toho, že společnost bude směnku (zajišťující neexistující pohledávku) vůči poškozeným uplatňovat, čímž jim může vzniknout škoda nejméně 500 000 Kč, která reálně nevznikla pouze díky aktivní obraně poškozených.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka i spoluobžalovaný odvolání. Krajský soud v Praze na základě těchto odvolání napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu u obou obžalovaných. Stěžovatelce nově uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Výrok o vině a výrok o náhradě škody zůstaly nedotčeny.
4. Stěžovatelka i spoluobžalovaný rozsudek krajského soudu napadli dovoláním, která Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podaná z jiných důvodů, než které uvádí zákon.
5. Stěžovatelka namítá, že žádné z napadených rozhodnutí nereagovalo na její argumenty a nevysvětlilo, v čem jsou nesprávné. Okresnímu soudu a krajskému soudu vytýká, že odmítly její obhajobu jako krajně nepřesvědčivou, když ve skutečnosti jí šlo pouze o objektivní zjištění podávaná z jednotlivých důkazů. Má za to, že závěry těchto soudů o jejích majetkových poměrech jsou přímo rozporné s provedenými důkazy. Popírá podvodný úmysl a tvrdí, že částku 500 000 Kč spoluobžalovanému reálně předala za účelem poskytnutí půjčky. Nejvyšší soud podle ní nerespektoval právo na soudní ochranu, když opomenul řádně posoudit obsah i povahu uplatněných námitek, které směřovaly ke zjevným excesům v rozhodovací činnosti nižších soudů.
6. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem s následující výjimkou. Stěžovatelka napadá také rozsudek okresního soudu jako celek, avšak krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o zrušené části rozsudku okresního soudu tak není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
7. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.
8. Ústavní soud nesdílí stěžovatelčin názor, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s její argumentací, na níž založila obhajobu. Brojí především proti závěru obecných soudů, že její majetkové poměry v roce 2005 vylučovaly, aby mohla poškozeným poskytnout půjčku ve výši 500 000 Kč. Odkazuje přitom na námitky obsažené ve svém odvolání, jež podle ní uvedený závěr zpochybňují. Ústavní soud však konstatuje, že tyto její námitky jsou fakticky přesvědčivě vyvráceny právě argumentací okresního soudu, který v bodě 29 podrobně popsal majetkové poměry stěžovatelky v inkriminované době, přičemž vycházel z provedeného rozsáhlého finančního šetření.
9. Okresní soud dále v bodě 30 napadeného rozsudku uvedl další racionální důvody, kvůli kterým vyhodnotil jako nepravdivé stěžovatelčino tvrzení, že částku 500 000 Kč reálně prostřednictvím spoluobžalovaného poskytla pro účely poskytnutí půjčky. I tyto důvody podepřel výsledkem provedeného dokazování. V bodech 31 až 34 napadeného rozsudku pak okresní soud přehledně a přesvědčivě vysvětlil své závěry o motivech spoluobžalovaného a společném jednání stěžovatelky a spoluobžalovaného navazujícím na jejich předchozí dohodu a reagoval též na další aspekty jejich obhajoby.
10. Stěžovatelka v odvolání a dovolání (jež k ústavní stížnosti připojila) na uvedenou argumentaci okresního soudu v podstatě nereagovala a své námitky založila na vlastních tvrzeních. Tyto námitky tak fakticky představují polemiku s hodnocením provedených důkazů a jsou totožné s těmi, se kterými se vypořádal již okresní soud výše popsaným způsobem. Krajskému soudu ani Nejvyššímu soudu tak nelze vytýkat, že na ně reagovaly formou odkazu právě na uvedené pasáže rozsudku okresního soudu.
11. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. února 2026
Pavel Šámal v. r. předseda senátu