II. ÚS 2734/24

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se žalobou k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala ochrany proti nečinnosti ministra zdravotnictví. Tu spatřovala v tom, že nevydal ve lhůtě 30 dnů, určené podle § 71 odst. 1 správního řádu, rozhodnutí o rozkladu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žádost podle zákona č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem (dále jen "zákon č. 297/2021 Sb."). Následně vzala žalobu v plném rozsahu zpět, neboť během řízení před městským soudem bylo rozhodnutí o rozkladu vydáno.

2. Městský soud tak řízení o žalobě zastavil a ani jednomu z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Ustanovení § 60 odst. 3, věty druhé, soudního řádu správního umožňuje přiznat náhradu nákladů řízení tehdy, byl-li podaný návrh vzat zpět pro pozdější chování odpůrce nebo došlo-li k zastavení řízení pro uspokojení navrhovatele. U stěžovatelky však městský soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné takto nepostupovat. Městský soud vyložil, že žalobu podala stěžovatelka v době, kdy ještě ani neuplynula zvláštní zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí podle § 5 odst. 3 zákona č. 297/2021 Sb., která se vztahuje i na rozhodování o rozkladu. Podle městského soudu tudíž lhůta k vydání rozhodnutí nemohla skončit dříve než dne 8. 7. 2024 a zcela jistě neskončila již dne 6. 6. 2024, jak se domnívala stěžovatelka, která žalobu podala již dne 15. 7. 2024. S ohledem na to stěžovatelka před podáním žaloby ani účinně nevyčerpala prostředek ochrany proti nečinnosti v režimu správního řádu, neboť i ten využila ještě předtím, než uplynula zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení městského soudu jako celku, avšak svou argumentaci směřuje pouze proti výroku III, tzn. nepřiznání náhrady nákladů řízení. Považuje jej za nesprávný, nespravedlivý a rozporný s předchozí judikaturou správních soudů. Stěžovatelka upozorňuje na to, že ministr zdravotnictví nerozhodl o rozkladu ani ve lhůtě 60 dnů od podání rozkladu, jelikož rozhodnutí vydal až dne 24. 7. 2024. Co se týče rozporu s předchozí judikaturou, stěžovatelka se dovolává rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 A 76/2002-47 ze dne 4. 11. 2003, č. 358/2004 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud v něm podle stěžovatelky vyloučil, že by v řízení o rozkladu bylo možné obdobně aplikovat pravidlo správního řádu, podle něhož se lhůta k vydání rozhodnutí o odvolání počítá od předání spisu prvostupňovým orgánem orgánu druhostupňovému. Toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podle stěžovatelky městský soud opomněl zohlednit. Kdyby tak učinil, musel by podle ní dojít k závěru, že její žaloba by byla úspěšná a měla jí náležet náhrada nákladů řízení. V postupu městského soudu tedy stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

4. Ústavní soud nejprve konstatuje, že jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k řízení o ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je také přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala jiné prostředky ochrany, jak požaduje § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

5. K posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud předesílá, že není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

6. K přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení Ústavní soud přistupuje zvlášť zdrženlivě. Ačkoli i tato rozhodnutí mohou mít dopad do stěžovatelovy majetkové sféry, sama o sobě zpravidla nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2174/20 ze dne 5. 10. 2021, bod 20). Ke zrušení výroku či rozhodnutí o náhradě nákladů řízení proto Ústavní soud přistupuje jen ve výjimečných případech (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3281/22 ze dne 8. 3. 2023, bod 15).

7. Stěžovatelčina argumentace je vedena převážně v rovině podústavního práva. Dovolává se jednak toho, že ministr zdravotnictví (nakonec) rozhodnutí vydal po uplynutí 60denní lhůty, jednak polemizuje s tím, od kdy se měla tato lhůta počítat ? k tomu v podstatě míří její námitka, že městský soud nerespektoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 76/2002. Aniž by musel Ústavní soud podrobněji přezkoumávat správnost úvahy městského soudu o počátku běhu lhůty pro rozhodnutí o rozkladu, je zřejmé, že svými argumenty stěžovatelka nemůže ústavně relevantním způsobem zpochybnit úvahy městského soudu vycházející z § 60 odst. 3 a 7 soudního řádu správního a z úpravy žaloby proti nečinnosti.

8. Jak plyne z § 79 odst. 1 soudního řádu správního, zákon předpokládá úspěšné uplatnění nečinnostní žaloby až tehdy, když už marně uplyne lhůta pro vydání rozhodnutí a kdy k nápravě nevede využití jiných prostředků ochrany proti nečinnosti. To bylo východiskem úvah městského soudu. Vycházel sice z toho, že lhůta pro vydání rozhodnutí počíná běžet až s postoupením spisu, nikoli se samotným podáním rozkladu (body 10 a 11 napadeného usnesení), což stěžovatelka rozporuje. Ovšem ani změna v určení počátku běhu lhůty, jíž se stěžovatelka domáhá, by nemohla zvrátit závěr, že v den, kdy stěžovatelka podala podnět k uplatnění opatření proti nečinnosti (tzn. dne 12. 6. 2024), ještě lhůta pro vydání rozhodnutí zjevně nemohla uplynout. I kdyby tedy lhůta běžela už od podání rozkladu dne 7. 5. 2024, stále obstojí závěr městského soudu, že stěžovatelka před podáním žaloby účinně nevyužila jiných prostředků ochrany proti nečinnosti, jelikož podnět k uplatnění opatření proti nečinnosti podala předtím, než k nečinnosti došlo (přitom samotný závěr, že se uplatnila zákonná lhůta 60 dnů pro vydání rozhodnutí podle § 5 odst. 3 zákona č. 297/2021 Sb., stěžovatelka ústavní stížností nerozporuje). To, že nakonec bylo o rozkladu rozhodnuto později než po 60 dnech od podání rozkladu, na tento závěr nemá dopad.

9. Stěžovatelčina námitka opomenutí dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu, která se měla odrazit v nesprávnosti dílčího závěru městského soudu, tedy neodhaluje žádnou ústavně relevantní vadu právních závěrů městského soudu. Uvedené pochybení městského soudu totiž, jak je výše řečeno, nic nemění na faktu, že stěžovatelčina žaloba proti nečinnosti byla podána předčasně. K tomu Ústavní soud dospěl i s přihlédnutím ke svému předchozímu závěru, že nevyčerpání jiného prostředku ochrany proti nečinnosti před podáním nečinnostní žaloby může být důvodem hodným zvláštního zřetele při rozhodování o náhradě nákladů řízení při následném zpětvzetí žaloby (srov. bod 56 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3523/20 ze dne 24. 8. 2021).

10. Ústavní soud z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požádala o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle § 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu nese každý účastník řízení své náklady sám, pouze v odůvodněných případech podle výsledku řízení může Ústavní soud náhradu nákladů uložit. K tomu Ústavní soud přistupuje pouze ve výjimečných případech. Vzhledem k výsledku řízení takové výjimečné okolnosti neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2024

Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu