II. ÚS 275/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv bránit život svůj či život jiného člověka i se zbraní, na soudní ochranu, na podnikání, na svobodu a osobní bezpečnost a na účinné opravné prostředky.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor služby pro zbraně a bezpečnostní materiál (dále jen "policejní orgán") rozhodnutím ze dne 28. 3. 2022 zajistilo žalobci podle § 57 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), zbrojní průkaz č. AL 696483 pro skupiny oprávnění A, B, D a E s dobou platnosti do 21. 6. 2026 a 9 kusů zbraní spolu s příslušnými průkazy zbraní a střelivem (vše dále jako "zbraně"). Stalo se tak v souvislosti se zahájením trestního stíhání žalobce. Policejní orgán takto rozhodl poté, co vedlejší účastník jeho první dvě rozhodnutí zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 29. 6. 2022 č. j. PPR-19293-6/ČJ-2022-990450 zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí policejního orgánu. Podle vedlejšího účastníka byl stěžovatel v době zajištění zbraní a nadále je trestně stíhán pro zločiny pohlavního zneužití, vydírání, sexuálního nátlaku, omezování osobní svobody a přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie; tyto trestné činy představují úmyslné trestné činy podle § 22 odst. 1 písm. c) zákona o zbraních a je zpochybněna bezúhonnost stěžovatele podle téhož zákona.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, přičemž mimo jiné uvedl, že policejní orgán se zabýval i tím, že od spáchání skutků kladených stěžovateli za vinu uplynula delší doba a že v trestním řízení dosud nebylo rozhodnuto o jeho vině. Zohlednil také, že § 22 zákona o zbraních zahrnuje všechny úmyslné trestné činy, a nemusí být tedy nutně použito násilí. Vysvětlil, proč nepřihlédl k usnesení o propuštění z vazby a k předloženým znaleckým posudkům, zabýval se tvrzeným dopadem zajištění zbraní do podnikatelské činnosti stěžovatele, namítanou bezúhonností a tím, že policejní orgán nemusí přistoupit k zajištění zbraní (str. 10 až 13 rozhodnutí policejního orgánu). Vedlejší účastník následně podrobně vypořádal jednotlivé stěžovatelovy odvolací námitky, ztotožnil se s úvahami policejního orgánu a doplnil je. Městský soud v jejich postupu neshledal žádné pochybení. Nejvyšší správní soud poté zamítl napadeným rozsudkem také jeho kasační stížnost.

4. Podle správních soudů je zajištění zbrojního průkazu či zbraní správním opatřením svého druhu; jde o dočasné a preventivní opatření z důvodu ochrany veřejné bezpečnosti. Podle § 57 odst. 1 písm. a) zákona o zbraních může policejní útvar rozhodnout o zajištění zbrojního průkazu či zbraní, je-li proti držiteli zbrojního průkazu vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v § 22 odst. 1 téhož zákona. V tomto kontextu se tedy uplatňuje správní uvážení. V nynější věci byly úvahy správních orgánů přezkoumatelné a nedošlo z vykročení správního uvážení ani k jeho zneužití.

5. Správní orgány v nynější věci hodnotily intenzitu trestného jednání, které je stěžovateli kladeno za vinu; zohlednily, že jde o trestné činy směřující proti nejvýznamnějším zájmům společnosti a poškozenými měly být nezletilé osoby. Jedné z poškozených měl stěžovatel znemožnit odchod z místnosti, dokud nevyhoví jeho požadavkům. Za takové situace, minula-li by se nátlaková forma účinkem, by mohlo dojít k použití zbraně. Tyto úvahy správního orgánu sice jsou spekulativní, to však odůvodňuje preventivní povaha daného opatření, kdy je určitá míra "spekulace" namístě; jde o zvážení rizik, která jsou předpokládaná v danou chvíli. Nadto jde o institut dočasný. Správní orgány správně vycházely z usnesení o zahájení trestního stíhání jako výchozího podkladu. Nedošlo ani k porušení práva stěžovatele být slyšen, protože při jednání před městským soudem měl možnost se vyjádřit. Jeho účastnický výslech nebyl nezbytný. Neprovedení dalších důkazů z trestního spisu městský soud odůvodnil chybějící relevancí či nadbytečností. Rozhodné je, že v době zajištění zbrojního průkazu a zbraní bylo proti stěžovateli vedeno trestní stíhání, respektive podána obžaloba, jako základní předpoklad zajištění podle zákona.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel tvrdí, že správní orgány mu zajistily zbrojní průkaz a zbraně, aniž svá rozhodnutí o tom řádně odůvodnily. Rozhodnutí správních orgánů postrádají zhodnocení argumentů předložených stěžovatelem, tedy zejména že má zbrojní průkaz od roku 2006 a dosud nenastala žádná situace, kdy by byl agresivní či nebezpečný, není u něj podle znaleckých posudků takový psychický stav, který by jej činil k držení zbraní nezpůsobilým, nebo že došlo ke změně kvalifikace trestných činů a propuštění z vazby. Rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu a zbraní je podloženo pouze subjektivním pohledem správních orgánů a spekulacemi o nebezpečnosti pachatele. Správní uvážení neopodstatní chybějící odůvodnění. Je třeba nadále respektovat zásadu "materiální pravdy".

7. Správní orgány také nepřípustně vychází jen z usnesení o zahájení o trestním stíhání. Nezohledňují další zjištěné poznatky v trestním řízení svědčící ve prospěch stěžovatele. Správní soudy se pak s uvedenými námitkami nevypořádaly; aprobují, že zajištění zbrojního průkazu a zbraní se uplatní vždy již jen na podkladě zahájení trestního stíhání. Stěžovatel upozorňuje na to, že jiné orgány veřejné moci jej za nebezpečného nepovažují, o čemž svědčí, že Národní bezpečnostní úřad u něj podle oznámení ze dne 25. 6. 2024 shledal splnění podmínek pro přístup k utajované informaci. Podle stěžovatele také nebyly dány důvody pro odmítnutí jeho důkazních návrhů, zejména provedením dodatečného obsahu trestního spisu. Stěžovatel dále namítá, že došlo k omezení jeho práva podnikat, protože zbrojní průkaz a zbraně potřebuje ke své podnikatelské činnosti, například při přepravě cenin a komodit. Konečně stěžovatel namítá porušení svého práva bránit sebe nebo jiného i se zbraní podle čl. 6 odst. 4 věty druhé Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že došlo k zajištění jeho zbrojního průkazu a zbraní bez splnění zákonných podmínek; stěžovatel není nebezpečný.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, respektive žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto v zásadě věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad.

10. Nynější ústavní stížnost se týká zajištění zbrojního průkazu a zbraní podle § 57 odst. 1 písm. a) zákona o zbraních, tedy pro zahájení trestního stíhání pro trestné činy vyjmenované v jiném ustanovení téhož zákona. Stěžovatel namítá, že v jeho věci nebyly dány předpoklady pro takové opatření. Jak uvedly již správní soudy, zákon zde dává správnímu orgánu možnost přijmout takové opatření, je-li proti držiteli zahájeno trestní stíhání pro vyjmenované trestné činy. Zákon zde tedy skutečně ponechává správnímu orgánu prostor k úvaze, zda k zajištění zbrojního průkazu a zbraní přistoupí či nikoli.

11. Ústavní soud podle vlastní judikatury musí vycházet ze zásady, že správní uvážení nesmí vést k nepodloženým rozhodnutím a libovůli orgánů, které ve správním řízení rozhodují. Správní uvážení probíhá vždy v mezích stanovených ústavním pořádkem, příslušnou právní normou či základními zásadami, jimiž je rozhodování správních orgánů ovládáno [srov. bod 21 nálezu ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 31/08 (N 202/67 SbNU 591, č. 38/2013 Sb.) či bod 45 nálezu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 21/16 (N 110/85 SbNU 793, č. 282/2017 Sb.)]. Tomu také odpovídá rozsah soudního přezkumu správního uvážení podle § 78 odst. 1 věty druhé soudního řádu správního, kdy se správní soud soustředí na případné překročení mezí správního uvážení či jeho zneužití.

12. Podle Ústavního soudu se správní soudy v napadených rozhodnutích správně zaměřily s přihlédnutím k uvedenému na námitky uplatňované stěžovatelem; jejich závěr o tom, že k zajištění zbrojního průkazu a zbraní stěžovatele nedošlo mimo meze správního uvážení či že není důsledkem libovůle, z ústavněprávního hlediska obstojí. Ústavní soud hodnotí, že správní orgány podle napadených rozhodnutí identifikovaly jednoznačné důvody pro takové opatření spadající do mezí jejich uvážení, tedy že jednání kladené stěžovateli za vinu je typově společensky závažné a že podle tehdy dostupných informací měl stěžovatel při jednání, které je mu kladeno za vinu, také použít násilí. Takové úvahy se skutečně jeví jako konkrétní, věcné a racionální, a tedy i přezkoumatelné.

13. Ústavní soud rovněž přihlédl k systematice zákona o zbraních; jeho (v této věci aplikovaný) § 57 odst. 1 písm. a) odkazuje na výčet trestných činů podle § 22 odst. 1 téhož zákona, který je skutečně široký. To značí, že zajistit zbrojní průkaz či zbraně je možné nejen u těch nejzávaznějších trestných činů, ale u všech zde vymezených trestných činů, zákon zde dává skutečně široký prostor správním orgánům k přijetí takového opatření. Za takové situace je rozumné, aprobovaly-li správní soudy jako kritérium zvolené správními orgány typovou závažnost trestných činů a charakter jednání, které je stěžovateli kladeno za vinu. Takové úvahy zjevně odpovídají znění i smyslu zákonné úpravy a jsou dostatečně individualizované.

14. Je rovněž zřejmé, že v zákoně uvedený výčet trestných činů se také týká podmínek, za nichž není pravomocně odsouzený za spáchání těchto trestných činů považován za bezúhonného, což je mimo jiné podmínkou pro držení zbrojního průkazu (viz § 18 odst. 1 a § 27 odst. 1 téhož zákona). Preventivní charakter zajištění zbrojního průkazu a zbraní (srov. správními soudy přiléhavě odkazované usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3087/16) se zde tedy projevuje také v tom, že v případě pravomocného odsouzení držitele zbrojního průkazu pro vyjmenované trestné činy, a tedy ztráty bezúhonnosti, vede předem realizované zajištění zbrojního průkazu a zbraní k efektivnímu výkonu opatření spojených s eventuálním odnětím zbrojního průkazu. Je tedy zřejmé, že preventivní charakter daného opatření je skutečně stěžejní. Správní soudy rovněž důvodně zhodnotily, že jde o opatření dočasné. V tomto kontextu odůvodnění správních orgánů a následné vypořádání námitek správními soudy považuje Ústavní soud za respektující účel právní úpravy; jde o řešení obhajitelné.

15. Zákon také předpoklady k zajištění zbrojního průkazu nebo zbraní podle § 57 odst. 1 písm. a) zákona o zbraních neformuluje tak, jak se stěžovatel podle své argumentace domnívá, tedy že je třeba prokázat nebezpečnost držitele zbrojního průkazu bez důvodných pochybností. To ze zákona nevyplývá. Platí, že zákon dává správním orgánům prostor k uvážení, byť ty svoje úvahy musí odůvodnit konkrétně, věcně a za pomocí kritérii, které respektují zákonnou úpravu. To je v nynější věci nepochybně dáno.

16. K dalším jednotlivostem, které tvrdí stěžovatel, je třeba uvést, že je legitimní, vycházely-li správní orgány především z usnesení o zahájení trestního stíhání. Při zajištění zbrojního průkazu či zbraní se z povahy věci vychází z toho času dostupných podkladů a poznatků. Z téhož důvodu není rozhodné, že stěžovatel později splnil podmínky pro přístup k utajované informaci. Důvody pro odmítnutí důkazních návrhů detailně popsané zejména v bodu 48 napadeného rozsudku městského soudu odpovídají shora vymezenému kontextu, tedy že základním předpokladem pro zajištění zbrojního průkazu nebo zbraní je trestní stíhání pro vyjmenovaný trestný čin. Považoval-li městský soud za irelevantní ty důkazy, které se vztahují k tvrzení, že stěžovatel není nebezpečný, není na tom v uvedeném kontextu nic neústavního. Stejně tak ze shora uvedených důvodů obstojí neprovedení těch důkazů, které se vztahovaly k pozdějším skutečnostem. Na odůvodnění městského soudu k neprovedení některých důkazů proto lze v podrobnostech odkázat.

17. Jde-li o tvrzené neproporcionální porušení práva stěžovatele podnikat, vycházely správní orgány z toho, že stěžovatel neměl vydaný zbrojní průkaz pro podnikatelské účely. Tuto argumentaci stěžovatel vůbec nereflektuje a nereflektoval ji podle všeho ani ve fázi soudního řízení. Ústavní soud za této situace vychází z předpokladu, že zajištění zbrojního průkazu a zbraní ve věci stěžovatele proto nepředstavuje zásah do jeho sféry chráněné právem podnikat, nehledě na to, že podle čl. 41 odst. 1 Listiny se lze tohoto práva domáhat jen v mezích zákonů, které je provádí.

18. Dovolává-li se konečně stěžovatel čl. 6 odst. 4 věty druhé Listiny, podle nějž je právo bránit život svůj či život jiného člověka i se zbraní zaručeno za podmínek, které stanoví zákon, je třeba vyzdvihnout, že porušení tohoto ustanovení stěžovatel spojuje výhradně s nesprávností či nezákonností nynějších rozhodnutí správních orgánů. Správní soudy však podle uvedeného rozpor rozhodnutí správních orgánů se zákonem neshledaly. Jak vyplývá ze shora uvedeného, úvahy správních soudů lze akceptovat jako respektující zákon a jako legitimní projev soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Na zajištění zbrojního průkazu a zbraní stěžovatele tedy lze za dané situace hledět jako na opatření k omezení tohoto práva v mezích zákona, jak čl. 6 odst. 4 věty druhé Listiny stanoví. Bližší odůvodnění ke zpochybnění ospravedlnitelnosti takového omezení zde stěžovatel nepředkládá a svoje již dříve vypořádané námitky pouze rámuje do porušení tohoto ustanovení Listiny. Jeho argumentace zde proto postrádá náležitý ústavněprávní význam, a lze ji rovněž jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu