Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Michalem Šimetkou, advokátem, sídlem Štefánikova 244/18a, Kopřivnice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. srpna 2024 č. j. 6 To 216/2024-526 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. června 2024 č. j. 20 T 184/2019-519, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 6 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel. Ten byl stěžovateli v dané trestní věci uložen na dobu 4 let za spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Podle okresního soudu dosud vykonaný trest nesplnil svůj účel. I po skončení trestní věci chybí stěžovateli jakákoliv sebereflexe ve vztahu k zavinění nehody. Lituje spíše sebe a poškozeným se nijak neomluvil (ústní omluvu zmocněnci nepovažoval soud za dostatečnou).
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V něm se ztotožnil se závěry okresního soudu. Podmínkou pro vyhovění stěžovatelovy žádosti bylo prokázání toho, že dalšího trestu již není třeba. To však stěžovatelův postoj vylučuje. Nepřipustil-li si doposud porušení důležitých povinností řidiče, zůstává nadále nebezpečným dalším účastníkům silničního provozu. V tomto směru by bylo vhodné zvážit absolvování psychologického poradenství pro řidiče.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí nejsou odůvodněna řádně, srozumitelně a logicky. Vytýkaly-li soudy stěžovateli absenci sebereflexe a omluvy poškozeným, postupovaly podle stěžovatele v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tz 16/87. Na tuto námitku krajský soud vůbec nereagoval. Povinnost sebereflexe z žádného právního předpisu nevyplývá.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud shledal závěry soudů srozumitelné a logické, nevykazující žádné známky svévole. Soudy svá rozhodnutí opřely jak o text, tak smysl relevantní právní normy zakotvené v § 90 odst. 1 trestního zákoníku. Podle něj "po výkonu poloviny trestu zákazu činnosti, zákazu držení a chovu zvířat, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce může soud podmíněně upustit od výkonu jeho zbytku, jestliže odsouzený v době výkonu trestu způsobem svého života prokázal, že dalšího výkonu tohoto trestu není třeba, anebo jestliže soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného. Při rozhodování o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti může soud zohlednit, zda se odsouzený úspěšně podrobil terapeutickému programu pro řidiče, vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy nebo psychologického poradenství zaměřeného na činnost, která je předmětem zákazu".
8. K tomu je třeba v první řadě konstatovat, že neexistuje žádné ústavní právo na podmíněné upuštění od výkonu trestu zákazu činnosti. Ústavní soud v minulosti opakovaně dovodil, že neexistuje dokonce ani ústavní právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, bezprostředně závažně omezujícího osobní svobodu odsouzeného, jako jednu z nejdůležitějších hodnot chráněných demokratickým právním státem (srov. např. nález ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 810/18). Tím spíše nemůže existovat u tak fakultativní činnosti, jakou je řízení motorových vozidel. Skutečnost, že uložený trest způsobuje v životě pachatele jistou újmu, není vadou, nýbrž podstatou trestu.
9. Ústavní soud se ztotožňuje s obecnými soudy, že při rozhodování o upuštění výkonu trestu zákazu činnosti je jedním z klíčových kritérií existence (nebo naopak absence) dostatečného náhledu odsouzeného na příčiny jeho trestné činnosti. Už sama skutečnost, že stěžovatel i v ústavní stížnosti považuje za alternativu ke své absenci sebereflexe hrané vyjádření "pokrytecké" lítosti, naopak potvrzuje, že u něj k žádné nápravě nedošlo ani poté, co svým nedbalostním jednáním způsobil smrt další osoby. Jeho názor, že posuzování nápravy pachatele se má omezit toliko na posouzení jeho dalšího překračování zákona, nemá oporu ani v textu uvedeného § 90 odst. 1 trestního zákoníku, tím méně pak v účelu a systematice celého trestního kodexu.
10. Za pochybení krajského soudu lze označit, že se výslovně nevypořádal se stěžovatelovým odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 1987 sp. zn. 2 Tz 16/87. Takové pochybení však nemůže být důvodem zrušení napadeného rozhodnutí, neboť je zřejmé, že závěry daného rozhodnutí nemohou odůvodnit výsledek dané věci. Dovolával-li se stěžovatel pouze právní věty tohoto rozhodnutí, podle níž "žádost o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nelze zamítnout jen s odkazem na závažný následek činu, hrubé porušení pravidel silničního provozu a nekritický postoj obviněného k trestné činnosti, který se projevoval v řízení o trestném činu, pro který byl trest uložen", pak je zřejmé, že soudy nepostupovaly v rozporu s jejím obsahem. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvádí, že "povinností soudu je zkoumat, zda a do jaké míry se působením výkonu části trestu podařilo u obviněného odstranit ty negativní vlastnosti, které se projevily v trestném činu, zda působením trestu obviněný získal správný kritický náhled na spáchanou trestnou činnost a lze tedy předpokládat, že již dosud odpykanou částí trestu bylo dosaženo účelu trestem sledovaného". Z této části tak vyplývá, že soudy postupovaly zcela v souladu se závěry tohoto rozhodnutí.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu